Zapomenuté knižní poklady. Vladimír Lébl: Vítězslav Novák
Monografii Vladimíra Lébla o Vítězslavu Novákovi pod názvem Vítězslav Novák. Život a dílo vydalo Nakladatelství Československé akademie věd v Praze v roce 1964. Než do ní nahlédneme, pojďme se chvíli věnovat jejímu autorovi.
Vladimír Lébl, muzikolog, hudební a divadelní publicista, se narodil v roce 1928 v Praze, zemřel roku 1987 tamtéž. Po maturitě na reálném gymnáziu studoval několik let medicínu na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, ale roku 1949 přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde se věnoval hudební vědě a národopisu; absolvoval v roce 1953 prací Pět kapitol o Leoši Janáčkovi. Na katedře hudební vědy pak setrval jako asistent a pedagog, zároveň sepisoval svou dizertační práci, věnovanou právě Vítězslavu Novákovi.
Po vzniku Divadelního ústavu v Praze se stal vedoucím jeho hudebně dramatického oddělení, kde se věnoval budování dokumentační báze pro studium hudebního divadla (vznikly například soupisy repertoáru významných scén, které slouží jako klíčový zdroj informací až do dnešních dnů). Již předtím začal Lébl publikovat v Hudebních rozhledech, v časopise Divadlo i v Literárních novinách.
V roce 1959 uveřejnil svou jedinou skladbu, hudbu k satirické komedii Ivo Havlů Od koření ke koření. Od roku 1963 působil v Ústavu pro hudební vědu Československé akademie věd, kde se věnoval dějinám české hudební kultury dvacátého století. Zabýval se také teorií a praxí soudobé hudby a působil v takzvané Elektronické komisi při Svazu československých skladatelů, kterou dříve pomáhal ustavit. S Miloslavem Kabeláčem a Eduarem Herzogem organizoval národní semináře o elektronické hudbě a mezinárodní setkání roku 1966 v Praze s účastí Pierra Schaeffera. V roce 1965 se stal členem nově vzniklé Pražské skupiny Nové hudby (dalšími členy byli například Rudolf Komorous, Marek Kopelent, Vladimír Šrámek či Eduard Herzog), jež měla kontakty také v Brně (Studio A, Miloš Štědroň, Alois Piňos, Josef Berg). V letech 1969 a 1970 vydal čtyři čísla časopisu Konfrontace, zaměřeného na soudobou hudbu, a byl nějakou dobu členem redakce literárního měsíčníku Tvář.
V sedmdesátých letech se Lébl (společně s kolektivem autorů, který shromáždil) věnoval práci na historické monografii Hudba v českých dějinách. Od středověku do nové doby (vydáno v roce 1983, pak znovu 1989). Poté se zabýval analytickým studiem soudobé hudby a tzv. „nové hudby“ (Miloslav Kabeláč, Josef Berg), přičemž některé z jeho textů se z politických důvodů šířily v samizdatech. Před svou náhlou smrtí na infarkt vystupoval v sérii přednášek v pražském Divadle hudby, věnovaných tvůrčímu přínosu „nové hudby“.
Léblova monografie o Vítězslavu Novákovi (5. prosince 1870, Kamenice nad Lipou – 18. července 1949, Skuteč), kterou dnes budeme listovat, vznikala už ve druhé polovině padesátých let, později se k ní autor ještě několikrát vrátil, zpřesňoval ji a doplňoval. V poměrně obsáhlé knize postupoval chronologicky, tedy od skladatelova dětství a mládí přes “tvůrčí jaro”, zápasy a vítězství, první vrcholy, nejistoty, světovou válku, podzimní symfonie až po epilog; dále Lébl hodnotí Novákův tvůrčí typ a v závěru najdeme také přílohu s fotografiemi a texty z pera samotného skladatele a podrobný, chronologicky uspořádaný soupis Novákovy tvorby i úplný přehled skladatelovy tvorby literární a samozřejmě také seznam literatury a rejstřík. Dalo by se tedy říci, že ten, kdo by se chtěl poučit o životě a díle jednoho z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů první poloviny 20. století Vítězslava Nováka, nalezne v monografii Vladimíra Lébla takřka nevyčerpatelnou studnici informací.
A nyní už – jako vždy – několik ukázek…
Jak se v těžkém dětství rodila duše budoucího umělce
„Chlad rodinného prostředí tvořil jednu stránku Novákova dětství. Byla zde však i druhá, neméně tíživá. Viktor, od narození slabý, byl v Kamenici a pak i v Počátkách pronásledován vážnými, stále se vracejícími nemocemi a nejednou stál na pokraji smrti. Nebezpečný zápal mozkových blan, třikrát neštovice, spála, těžké chronické angíny, všeobecná neduživost – tehdy byly chvíle, kdy si rodiče zoufali a ve skrytu doufali ve smírné podlehnutí, neboť Viktorovy životní perspektivy se zdály za tohoto stavu až příliš neutěšené.
To všechno mělo pronikavý vliv na rodící se Viktorovu povahu. Stal se z něho samotář nedětsky vážný, zakřiknutý, zádumčivý. Nadán přebujelou citovostí, vytvářel si svůj vnitřní svět daleko dříve a intenzívněji než jiní. Časté chorobně horečnaté stavy jej přivedly do okruhu neskutečných představ a fantastických vidin. V koutku otcovy knihovny dovedl prosnít celé hodiny a dny nad ilustracemi romantických básní a dramat, kde mu obrazy záhadných bytostí a příšer otevíraly cestu do neznámých, tajuplných světů. […] Čím více se ponořoval do těchto fantastických oblastí, tím více se mu smazávaly hranice mezi snem a skutečností. Zvolna se tady rodila citlivá duše budoucího umělce, pokládaly se první kameny k vypjatě subjektivnímu romantismu, hlavnímu rysu budoucí Novákovy tvůrčí osobnosti.“
Zrod Bouře, jedné z nejvýznamnějších Novákových skladeb
„Na prvý pohled jsem si uvědomil, že skladba musí bouřit od začátku až do katastrofy lodi, a odtud může se teprve uklidňovat. Ovšem, byl jsem si přitom hned vědom, že to nebude nijak snadné při skladbě značně rozměrné… nejdůležitějším problémem tedy bylo udržeti skladbu v tak dlouhém napětí, aniž by unavovala hráče i posluchače. Kdo by slyšel její provedení, myslel by, že tato živelně řádící hudba vytryskla z mé hlavy jako žhavá láva z chrlící sopky. A v tom by se ovšem velice mýlil. Skladba vznikala s bezpříkladnou předtím pomalostí – někdy napsány za celý den třeba jen čtyři takty. A právě při tom bylo nejtěžším problémem udržeti tvůrčí plamen ve stále stejné temperatuře, ba naopak, ještě více jej rozpalovati až k vyvrcholení tragiky při ztroskotané lodi. Potom však byl zde ještě jiný problém; po relaxi toho napětí vybudovati nové vyvrcholení lásky při modlitbě za oběti katastrofy.“
Takto si Vítězslav Novák v roce 1935 stýskal v časopise Přítomnost na nezájem mocných o práci hudebních umělců (srovnejme s naší současností…):
„Chci tlumočiti zde stesk nejen svůj, nýbrž i jiných, v tomto případě hudebních umělců na zmíněný chlad mocných. Tento stesk je adresován našim vládnoucím kruhům, kde zejména pro hudební naši kulturu, hlavně současnou, není vůbec zájmu. Za 16 let naší samostatnosti nevzniklo jistě tolik děl mimořádných, aby nebylo možno věnovati jim trochu pozornosti. Je-li při takové příležitosti např. Smetanova síň naplněna do posledního místa, nepůsobí prázdná presidentská lóže právě potěšitelně ani na podiu, ani v hledišti. Stěžoval jsem si na to jednou při čaji na hradě sekčnímu šéfovi Sch. z kabinetní kanceláře, podotknuv, že samozřejmě nikdo nežádá osobní účast páně presidentovu při kdejakém koncertě a při každé divadelní premieře, ale že tam měl být alespoň při závažných událostech někým zastupován. Na námitku, jak by třeba on, člověk tak nepatrný, mohl zastupovati pana presidenta, odpověděl jsem: Což nezastupuje každý venkovský kaplánek samého Pána Boha?“
Vítězslav Novák jinak
„Novákovu bytost ovšem známe i v zcela jiném světle. Po období melancholického samotářství zatoužil obvykle po širokém okruhu přátel, stal se nejen vtipným společníkem, ale přímo iniciátorem šohajsky bujných zábav. Pro tyto chvíle nevázané radosti si vždy dovedl vytvořit vhodné prostředí. Zprvu to bylo okruh Mahulíkovců, pak masopustní večírky Podskalské filharmonie, kuželkářská společnost Šín, jím založený Pivní klub za starou Prahu se sídlem na Vikárce, šachový kroužek Phillidor a další. V těchto kroužcích bylo přísně zakázáno mluvit o hudbě a umění vůbec, s výjimkou hudebních žertů a Novákových epigramů.
Tento Novák byl také vášnivým sportovcem. Miloval turistiku, horolezectví, plavání, lyžaření, spolu s Richardem Veselým, Václavem Štěpánem a Jaroslavem Křičkou pravidelně jeden čas cvičil ve známém Hojerově ústavu, chodil dokonce už jako profesor konzervatoře do taneční školy Excelsior. Byl nadšen kopanou, nedělní zápasy sledoval s požitkem znalce. V tomto Novákovi nebylo zdánlivě ani stopy po zádumčivém snílkovi a samotáři…“
Chcete-li se dozvědět víc o autorovi oper Zvíkovský rarášek, Karlštejn či Lucerna, baletních pantomim Signorina Gioventù a Nikotina, symfonické básně V Tatrách, Slovácké suity, klavírního cyklu Pan a mnoha dalších hudebních děl ještě předtím, než si budeme tuto mnohovrstevnatou uměleckou osobnost v příštím roce připomínat v souvislosti se sedmdesátým výročím úmrtí, určitě zapátrejte po důkladně zpracované, a přitom velmi čtivé monografii Vladimíra Lébla.
Na shledanou příští týden nad stránkami dalšího ze zapomenutých knižních pokladů!
(pokračování)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
