Zapomenutí ruští skladatelé ve stínu diktatury

Alexej Stančinskij (1888–1914) studoval na moskevské konzervatoři a byl velmi talentovaným klavíristou, ale jeho život značně omezovala duševní choroba. Studia přerušil a žil na venkově, silně ho zasáhla otcova smrt v roce 1908. Zanechal po sobě převážně klavírní skladby, preludia, mazurky, sonáty a jiné. Postupně přešel od tradičních vzorů a lidových inspirací k vlastnímu stylu, který však bohužel nestačil plně rozvinout. Zemřel v prvních měsících první světové války – utopil se; zda šlo o sebevraždu nebo tragickou nehodu, nebylo objasněno.

Samuil Fejnberg (1890–1962) se narodil v Oděse, v dětství se s rodinou přestěhoval do Moskvy, kde později studoval konzervatoř, kterou absolvoval v roce 1911 a zahájil dráhu koncertního klavíristy. Po vypuknutí války byl poslán na frontu, ale záhy onemocněl břišním tyfem a vojenské služby byl zproštěn. V roce 1922 se stal profesorem a vedoucím katedry klavíru na moskevské konzervatoři a obnovil svou klavírní kariéru. Jako první klavírista v Rusku uvedl v plném znění Bachův Dobře temperovaný klavír. Ve dvacátých letech koncertoval s úspěchem v Německu a v Itálii, vzhledem k židovskému původu měl však později zákaz výjezdu ze SSSR. V zahraničí tak vystoupil už jen dvakrát, ve Vídni v roce 1936 a v Bruselu v roce 1938. Byl též muzikologem (v odborném tisku publikoval řadu hudebně-vědných statí, později vyšly knižně) a jako skladatel se věnoval téměř výhradně tvorbě pro klavír; byl považován za pokračovatele díla Alexandra Skrjabina. Složil mimo jiné dvanáct klavírních sonát, tři klavírní koncerty, preludia, houslovou sonátu a řadu písní.

Nikolaj Obuchov (1892–1954), který byl také ovlivněn Skrjabinem, studoval na petrohradské konzervatoři a Rusko opustil v roce 1918 po bolševické revoluci. Usadil se ve Francii, kde se přátelil s Mauricem Ravelem. Samostatně aplikoval dvanáctitónovou metodu a patří též k průkopníkům elektroakustické hudby. Používal neobvyklý systém notace. Je autorem teoretického spisu Nauka o tonální, atonální a totální harmonii (1942). Z jeho díla vyniká monumentální mystické oratorium Le livre de vie (Kniha života) z roku 1925. Religiózní mystika patřila k Obuchovovým velkým láskám. Národní knihovna v Paříži shromažďuje mnoho jeho rukopisů, z nichž byla publikována jen hrstka.

Artur Lurje (1892–1966) absolvoval petrohradskou konzervatoř v roce 1913 a přátelil se s futuristickými básníky a s Annou Achmatovovou, jejíž básně zhudebnil mezi prvními. K jeho přátelům patřili také básníci a spisovatelé Vladimir Majakovskij, Fjodor Sologub či Alexandr Blok. Byl prvním ruským futuristickým skladatelem. Po revoluci v roce 1917 sloužil jako vedoucí hudebního oddělení lidového komisariátu pro vzdělávání, který vedl Anatolij Lunačarskij. V roce 1921 byl vyslán na oficiální návštěvu do Berlína, kde k překvapení všech zůstal a do SSSR se již nevrátil. Jeho díla byla ve vlasti ihned zakázána. V roce 1922 se usadil v Paříži a upravil si jméno na Arthur Lourié. Postupně si jako skladatel vybudoval značnou reputaci, ale vždy byl ve stínu Stravinského. V roce 1940 odešel do USA, kde zůstal až do smrti. Vedle mnoha klavírních a komorních děl nadále zhudebňoval básně Sapfó, Puškina, Heineho, Verlaina, Bloka, Majakovského či Danta a francouzských středověkých básníků. Více než deset let pracoval na opeře podle Puškinova nedokončeného historického románu Mouřenín Petra Velikého, která však nebyla nikdy uvedena.

Nikolaj Roslavec (1881–1944) studoval na moskevské konzervatoři, kde byl mimo jiné žákem houslisty Jana Hřímalého (1844–1915), který zde působil od roku 1869 až do své smrti. Je autorem pěti smyčcových kvartetů, písní, orchestrálních skladeb, symfonie (1922), dvou houslových koncertů, symfonických básní Člověk a moře (1921) a Konec světa (1922) či politické kantáty Říjen (1927). Ve dvacátých letech patřil stylově k nejlevějšímu křídlu ruské/sovětské hudby, vyznával však také atonalitu a některá jeho díla byla hodně vzdálená typickému propagandistickému tónu té doby. V roce 1930 se stal terčem kritiky pro „západnický formalismus“ a musel odejít do Taškentu, kde pak komponoval hudebně prostší skladby (operety, úprav lidových písní aj.). Po smrti byl v sovětské hudební literatuře zmiňován velice zřídka a spíše v negativním kontextu. Po roce 1980 zájem o jeho dílo vzrůstal.

Sergej Protopopov (1893–1954) byl avantgardní skladatel, hudební teoretik a dirigent. V roce 1934 byl poslán do sibiřského trestního tábora (gulagu) za údajné homosexuální styky, ale už v roce 1937 byl propuštěn. V letech 1938–1943 učil sborové disciplíny na moskevské konzervatoři. Kvůli ideologické neslučitelnosti avantgardy se socialistickým realismem byly jeho skladby od roku 1931 do značné míry neznámé. Je autorem tří klavírních sonát a několika písní.

Alexandr Mosolov (1900–1973) studoval na moskevské konzervatoři. Ve dvacátých letech patřil k významným představitelům ruské hudební avantgardy. Po celém Sovětském svazu, ale i v západní Evropě se v roce 1926 proslavil symfonickou skladbou Slévárna z baletu Ocel (dokončen 1928), komponovanou v duchu soudobého konstruktivismu (zbytek baletu je ztracený). V roce 1927 byla ve Frankfurtu nad Mohanem uvedena v premiéře jeho opera Hrdina. V roce 1936 byl kritizován za svou „formalistickou“ minulost a začal komponovat v tradičnějším duchu. Odjel do Turkmenistánu a Uzbekistánu sbírat lidové písně, ale v roce 1937 byl zatčen pro výtržnictví a za údajné kontrarevoluční aktivity byl následně odsouzen k osmi letům v gulagu. Na přímluvu skladatelů Nikolaje Mjaskovského a Reinholda Glièra, kteří argumentovali Mosolovovým obratem k realismu, jeho vynikajícími schopnostmi a tím, že se nedopustil ničeho antisovětského, mu byl trest po tři čtvrtě roce pobytu v gulagu změněn na pětiletý exil, kdy nemohl žít v Moskvě, Leningradu nebo Kyjevě. Dočkal se rehabilitace díky politickým oratoriím, kantátě O Leninovi (1948) nebo symfoniím a romancím v duchu socialistického realismu, a tedy za cenu ztráty originality dřívějšího díla.

Výše zmíněný Nikolaj Mjaskovskij (1881–1950) byl od třicátých let považován i za hranicemi země za reprezentativní zjev sovětské hudby, i on se však potýkal s občasnou ideologicky podbarvenou kritikou. Ve dvacátých letech, kdy experimentoval s moderními skladebnými technikami (v Sedmé symfonii je cítit vliv francouzského impresionismu a v Osmé symfonii používá atonalitu v duchu Druhé vídeňské školy a kombinuje ji s prvky baškirského folklóru), ztratil mnoho času bojem s fanatiky z Ruské asociace proletářských hudebníků, kteří za jedinou možnou hudební formu v Sovětském svazu považovali masovou píseň. Pod tímto tlakem poněkud změnil svůj skladebný styl. Po druhé světové válce byl zařazen na seznam tzv. formalistů. Jeho hudba byla označena za pochmurnou a nedostatečně optimistickou a v SSSR se jeho díla přestala téměř zcela provádět. Nezastal se jen Alexandra Mosolova, ale v roce 1948 veřejně také Sergeje Prokofjeva, Dmitrije Šostakoviče a Arama Chačaturjana a na zasedání Svazu skladatelů označil „Usnesení k boji proti formalismu“ (tzv. Ždanovovy teze) za hysterické. Mjaskovskij je autorem 27 symfonií, symfonických básní, klavírních (devět sonát) a komorních skladeb (mimo jiné 13 smyčcových kvartetů), písní a sborů. Studoval na petrohradské konzervatoři a v letech 1921–1949 působil jako profesor skladby na moskevské konzervatoři, kde vychoval kolem osmdesáti žáků, mezi nimi například i Arama Chačaturjana či Dmitrije Kabalevského.