„Zasloužil se o českou operu“

V letech, kterým si generace nás dříve narozených zvykla říkat zlatá šedesátá, prožívalo brněnské divadlo, jež se tehdy nazývalo Státní, opravdu velmi šťastné období. Ono s tím názvem to bylo a je všelijaké jako koneckonců skoro se vším v Brně, co my, jeho občané, tak rádi kritizujeme, a přitom na své město nedáme dopustit. V dobách, kdy se nazývalo Státní, jej řídil a financoval Jihomoravský kraj. Dnes, kdy si pyšně říká Národní, je ve správě města. A přitom o pár desítek metrů je divadlo, které si název Městské dalo přímo do vínku. Tuto odbočku jsem uvedl záměrně, abych alespoň trochu čtenářům vyjasnil některá specifika našeho milého města na soutoku dvou řek pod Špilberkem.V těch šedesátých letech se ve všech tehdejších čtyřech souborech snažili dělat po všech stránkách dobré divadlo. Začínalo to u dramaturgie. Divadlo mělo štěstí, že se v něm tehdy sešly čtyři skutečné osobnosti, pro něž dramaturgie neznamenala výběr titulů, které se budou hrát, ale dlouhodobou koncepci vývoje souboru ve všech aspektech, které tento pojem obsahuje. V činohře to byl tehdy mladý, vždy alespoň lehce bojovně naladěný mladý muž s čupřinou vlasů na čele, zanícený ctitel Emila Františka Buriana a Bertolda Brechta (ale také vážné hudby a specielně opery) Bořivoj Srba. Ve zpěvohře mimořádně erudovaný teoretik, jenž své znalosti dokázal vždy úzce propojit s potřebami každodenní divadelní praxe, nadšený propagátor Offenbacha či Lehára na jedné straně a nastupujícího muzikálu na straně druhé Ivo Osolsobě. V baletu s divadlem úzce v té době spolupracující teoretický znalec krás múzy Terpsichoré Vladimír Vašut, jenž znal dokonale i její nejskrytější půvaby (a taky nedostatky). A v opeře působil ve funkci kormidelníka, jenž moudrému a zkušenému Františku Jílkovi na kapitánském můstku naviguje jeho někdy velmi obtížně řiditelné plavidlo plující často v prudkém vlnobití, Václav Nosek. Muž na jedné straně renesanční a hédonický, který se ale dokázal skrýt do zaprášeného světa starých partitur a nacházet v nich dosud nepoznaná kouzla.

Ze jmenované čtveřice mužů je dnes mezi námi už jenom Vladimír Vašut. Těm ostatním už můžeme za jejich neocenitelný vklad českému divadlu poděkovat pouze tam, kam nás předešli. A jak jsem je znal, tak zcela určitě do Elysia. A činím tak především za nás, někdejší mladé divadelní kandrdasy, kteří měli to štěstí, že se jim dostalo školení od tak vzácných a moudrých mužů. A zdaleka to nebylo jen suché a teoretické předávání vědomostí. Bylo se vším všudy, co k životu a zejména k divadlu patřívalo a co se z obého bohužel vytrácí.

Václav Nosek nebyl Brňák. Do města, v němž nalezl svůj domov, přišel až ve svých jedenatřiceti letech, ale podobně jako před ním dva Čáslaváci Jiří Mahen a Rudolf Těsnohlídek anebo rodák ze Zbiroha Josef Merhaut se Brnu upsal. I když nějakou dobu své aktivity dělil mezi Brno a Prahu a ve svém důchodovém věku odvedl pořádný kus práce v Českých Budějovicích, Brno a nedaleký Halasův Kunštát byly místy, kde nalezl své skutečné zázemí.Václav Nosek se narodil 5. dubna 1921 ve Starém Plzenci, městečku pár kilometrů vzdáleném od Plzně. Toto městečko známe především díky šampaňskému z místních vinařských závodů a Václav Nosek celou svojí bytostí přímo ztělesňoval prosluněnou, šumivou, perlivou energii, kterou si se šampaňským vínem spojujeme.

Gymnázium navštěvoval v Plzni, ve městě Smetanova mládí a velkých hudebních tradic, jež bylo pro letošní rok poctěno titulem Evropské hlavní město kultury. Už v době svých gymnaziálních studií projevoval mimořádný zájem o hudbu a studoval na Městské hudební škole hru na housle a hudební teorii. Na Pražské konzervatoři pak navštěvoval u profesora Pavla Dědečka lekce dirigování a u profesora Jaroslava Řídkého studoval kompozici. Konzervatoř absolvoval v roce 1946 a už během posledního roku studia působil po boku svého profesora Pavla Dědečka jako korepetitor a dirigent v plzeňském Městském divadle. Poté měl možnost zúčastnit se dirigentských kurzů u Clemense Krause v Salzburgu.

V roce 1946 se stal dirigentem nově vzniklého operního divadla v Ústí nad Labem. Jeho první premiérou zde byla 28. října 1946 Smetanova Hubička. K dirigování později příbyla i funkce dramaturga, a dokonce se v Ústí s jeho jménem sekáváme i ve spojení s režií, když nastudoval dvojici operních aktovek – Pergolesiho operu La serva padrona (Služka paní) a Loutky mistra Pedra španělského autora Manuela de Fally. Zde také poznal talentovanou altistku Libuši Lesmanovou, která se posléze stala jeho mimořádně obětavou a vzácně chápající celoživotní družkou.

Už v tomto angažmá se výrazně projevilo jeho dramaturgické zaměření projevující se zájmem o starou předklasickou hudbu stejně jako o hudbu moderní, českou a ruskou tvorbu, což například dokumentoval úspěšným nastudováním tak náročných oper jako Zlatý kohoutek Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a Musorgského Boris Godunov. Tato inscenace se dočkala ocenění na tehdejší Divadelní žatvě a právě na jejím základě jej tehdejší brněnský šéf opery, vynikající znalec české a ruské operní tvorby Zdeněk Chalabala, angažoval v roce 1952 do Brna.

Shodou okolností jedno z prvních představení, které Václav Nosek v Brně dirigoval, byl právě Boris Godunov. Šlo o do detailů promyšlené a důsledně koncepčně realizované představení dirigenta Zdeňka Chalabaly a režiséra Josefa Munclingra, ve kterém v titulní roli zazářil dokonalým skloubením pěveckého a hereckého výrazu Rudolf Asmus. Zdeněk Chalabala odešel po prázdninách v roce 1952 do Bratislavy a Václav Nosek jeho inscenaci převzal. Noskovou první operní premiérou v Brně bylo Smetanovo Tajemství. Brzy po něm následovaly Čajkovského Piková dáma, Borodinův Kníže Igor a večer čtyř baletů, kde byla vedle Čajkovského Italského capriccia, Šeherezády Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a Chačaturjanovy Maškarády zastoupena ještě Zbojnická suita Vítězslava Nováka.Promyšlená, důsledná a koncepční dramaturgie byla vždy základem Noskova působení v divadle. V tomto směru je pozice Václava Noska v kontextu celého československého a posléze českého divadelnictví (nejen v opeře) v druhé polovině dvacátého století jedinečná. Noskova koncepce přitom v žádném případě nevycházela ze vzduchoprázdna, organicky navazovala na program opery a baletu Národního (později Zemského) divadla v Brně z dvacátých a třicátých let. I v kontextu daném „reálsocialismem“ a později i normalizačními omezeními hledal Václav Nosek vždy možnosti, jak obohacovat repertoár opery (a rovněž baletu, s nímž zejména v padesátých a šedesátých letech úzce spolupracoval) o moderní díla zaměřená na soudobý hudební výraz.

Ve druhé polovině padesátých let vznikl v Janáčkově opeře skvělý tvůrčí tým, byť tehdy se tohoto sousloví zdaleka tolik nevyužívalo a hlavně nezneužívalo jako nyní. Tvořili jej šéf opery František Jílek, trojice skvělých režisérů Miloš Wasserbauer, Oskar Linhart a Václav Věžník a především jeho spiritus agens v osobnosti dirigenta a dramaturga Václava Noska. K režírování v opeře přivedl navíc dvě mimořádné režisérské osobnosti – Milana Páska a Evalda Schorma, kteří se spolupodíleli na výrazném profilu Janáčkovy opery oněch let.

Kolem opery, do značné míry právě Noskovou zásluhou, se soustředil okruh dalších špičkových umělců z divadla i mimo ně (hudebníků, výtvarníků, literátů). Janáčkova opera se v té době stala skutečným centrem moderního českého hudebního divadla. A dařilo se jim i přes všechny překážky a omezení, které jim kladla do cesty normalizace po roce 1968, pokračovat v nastoupené cestě do značné míry i nadále.

Dvěma základními kameny Noskovy české operní dramaturgie bylo dílo Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Měl lví podíl zásluhy na tom, že v průběhu legendárního janáčkovského festivalu na podzim roku 1958 se ve světové premiéře objevil na jevišti za více jak půlstoletí od svého vzniku Janáčkův Osud. Důkladné revizi směřující k co nejautentičtějšímu pojetí Janáčkovy partitury podrobil mistrovo poslední dílo Z mrtvého domu. Do značné míry právě díky jemu se Brno stalo jediným městem, v němž bylo provedeno kompletní scénické dílo Bohuslava Martinů, respektive to, co jsme z něj tehdy znali. Už v roce 1960 uvedl v Brně v jevištní podobě původně televizní operu Ženitba, do historie českého divadla vstoupila premiéra Řeckých pašijí, která se konala 3. března 1962, pět měsíců po curyšské premiéře díla.Je třeba si uvědomit, že k prosazení této opery na repertoár bylo v oné době zapotřebí značného úsilí a odvahy, které tehdejší vedoucí pracovníci opery podstoupili. Z děl Bohuslava Martinů připomeňme dále alespoň první uvedení jeho oper Slzy nože a Tři přání aneb Vrtkavosti života a z jeho dalších děl opery Mirandolinu, operu Dvakrát Alexandr a Juliettu.

V návaznosti na chalabalovskou tradici věnoval Václav Nosek soustavnou pozornost uvádění ruské tvorby, především dílu Sergeje Prokofjeva. Jmenujme za všechny alespoň Vojnu a mír, Zásnuby v klášteře, Semjona Kotka a zejména průkopnickou československou premiéru Ohnivého anděla v roce 1963. Na brněnské operní jeviště se vrací Šostakovičova Katěrina Ismajlová a v československé premiéře je uveden jeho Nos. V Brně byla díky Václavu Noskovi poprvé na světě uvedena v režii významného ruského režiséra Georgije Ansimova Vajnbergova opera Portrét. Úspěšnou československou premiéru měl v Brně další operní titul na gogolovský námět, Mrtvé duše Rodiona Ščedrina. Věnoval pozornost ruské klasické opeře, zejména dílu Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova (Carská nevěsta, Příběh noci vánoční, Zlatý kohoutek).

Pouhé vyjmenování všech závažných děl světové operní tvorby dvacátého století, která se díky Noskově iniciativě objevila na brněnském jevišti, se vymyká rozsahu tohoto textu. Uveďme alespoň několik z nich: Schönbergovo Očekávání, uvedené v jednom večeru s československou premiérou jevištního uvedení Honeggerovy Svaté Jany na hranici. Tato inscenace, jejíž premiéra byla 27. června 1969, nabyla v tehdejší dobové atmosféře mimořádné aktuálnosti.Dále jmenujme Gershwinovu operu Porgy a Bess, v níž režisér Věžník a choreograf Ogoun prokázali, že tuto operu lze úspěšně inscenovat i v našem prostředí, Odsouzení Lukullovo Paula Dessaua, Abraxase Wernera Egka, Dantonovu smrt Gottfrieda von Einema, Alberta Herringa Benjamina Brittena a zejména opery Albana Berga Vojcek a Lulu, která byla v Brně uvedena v československé premiéře. Ve vynikající inscenaci, kterou hudebně nastudoval Václav Nosek v režii Milana Páska, slavila v titulní roli triumf mladá sopranistka Jaroslava Janská.Trvalou pozornost věnoval Václav Nosek české původní tvorbě, zejména dílu Josefa Berga (Johanes doktor Faust), Karla Horkého (Jed z Elsinoru, Svítání) a Johanna Ferdinanda Fischera (Ženichové, Romeo, Julie a tma). V roce 1990 konečně na jevišti Janáčkovy opery mohla být uvedena opera Dultitius Jana Nováka a jeho balet Aesopia.

Na druhém pólu Noskova intenzivního dramaturgického zájmu je jeho péče o uvádění operní tvorby osmnáctého století a starší. V době, která této tvorbě nebyla zdaleka tak nakloněna, jako je tomu dnes, uvádí v šedesátých letech ve své úpravě Händelovu operu Julius Caesar a československou premiéru Tamerlána Josefa Myslivečka. Později jsme dokonce byli v Brně díky jemu svědky koncertního provedení Orfea Claudia Monteverdiho.Mimořádným Noskovým činem byl vznik Miniopery. V rámci tohoto programu uváděl (převážně v Redutě, ale i v jiných prostorách) díla komorního typu, která nebylo možno realizovat na velké scéně. Dramaturgicky se opět zaměřil především na moderní tvorbu a v kontrastu k tomu na tvorbu autorů z doby počátků opery. Opět uveďme alespoň několik významných příkladů: Romeo a Julie a Walder českého skladatele Jiřího Bendy, Pimpinone Georga Philippa Telemanna uvedený ve foyer Janáčkovy opery, L’Ipermestra či Demofoonte Josefa Myslivečka, dvě Molièrovy aktovky uvedené v Divadle na výstavišti pod názvem Jeden chce a druhý musí s původní hudbou Jeana-Babtiste Lullyho, Korunovace Poppey Claudia Monteverdiho. Ze soudobých operních děl to byl například večer věnovaný dílu Josefa Berga, jehož dvě části, Euménes před branami Tymén a Evropskou turistiku, Nosek sám režíroval.

V roce 1979, aniž by zcela přerušil své kontakty s brněnským divadlem, odchází do operního souboru Národního divadla v Praze, aby tam pokračoval ve svých průkopnických dramaturgických aktivitách. Jeho dramaturgická desetiletka se zapsala do dějin Opery Národního divadla pozoruhodným způsobem.

V době jeho působení v Národním divadle byla pod taktovkou dalšího vynikajícího znalce Janáčkova díla Bohumila Gregora s velkým úspěchem uvedena nová nastudování Její pastorkyně, Výletů páně Broučkových a Příhod lišky Bystroušky. Velká pozornost byla věnována dílu Bohuslava Martinů. Připomeňme si v mnohem novátorské Bělohlávkovo a Kašlíkovo nastudování Řeckých pašijí, inscenace Julietty a oper Dvakrát Alexandr, Slzy nože, Trojí přání a Ariadna, která byla uvedena v jednom večeru s operou Igora Stravinského Oidipus Rex. Dirigentem tohoto večera byl Václav Neumann.

Z dalších zajímavých inscenací operního souboru Národního divadla v tomto období si připomeňme Debussyho Pelléa a Mélisandu, kterého nastudoval pohostinsky František Jílek, Prokofjevova Ohnivého anděla, Orffovu Chytračku, Straussovu Mlčenlivou ženu, kterou režíroval výborný činoherní režisér a současně velký znalec operní tvorby Ota Ševčík, Bartókovu operu Modrovousův hrad, Pergolesiho Služku paní, Brittenovu Žebráckou operu, Ostrčilovu Legendu z Erinu a koncertní provedení Gluckovy Ifigenie v Tauridě.

Mimořádnou pozornost věnoval dramaturg Václav Nosek původní tvorbě. V Národním si zopakoval inscenaci opery Josefa Berga Eufrides před branami Théb, z dalších titulů jmenujme Podivné dobrodružství Artura Rowa od Ivana Jirka, nové nastudování jedné z nejlepších českých oper poslední doby, Pauerova Zdravého nemocného. Kašlíkovu Zbojnickou baladu, Cikkerovu Hru o lásce a smrti anebo úspěšnou „dětskou“ operu Brouk Pytlík brněnského autora Evžena Zámečníka, kterou režíroval výborný ostravský režisér Miloslav Nekvasil. V Národním divadle také oslavil za pultem svoji šedesátku, když 27. dubna 1981 dirigoval Janáčkovu Káťu Kabanovou, v níž v titulní roli vystoupila tehdejší znamenitá plzeňská sopranistka Helena Buldrová.

Václav Nosek se sice profiloval především jako významná dramaturgická osobnost, byl ovšem i vždy perfektně připravený a koncentrovaný dirigent širokého žánrového záběru. Neměl do té míry charisma a okázalost gest, jež zdobí velké dirigentské osobnosti. Muzikanti ale vždy dokázali ocenit jeho důkladnou znalost partitury a schopnost maximálně jim přiblížit její obsahový smysl a svou koncepci díla. Maximum své dirigentské pozornosti věnoval moderní tvorbě a miniopeře. Profesor Miloš Štědroň hodnotí jako jeden z vrcholů jeho dirigentských kreací nastudování Bergovy Lulu. Znamenité byly jeho mozartovské inscenace (Così fan tutte, Kouzelná flétna). Velmi úspěšné bylo například jeho pojetí Smetanovy Čertovy stěny ve spolupráci s režisérem Evaldem Schormem či polské národní opery Halka od Stanislava Moniuszka, kterou v moderním pojetí režíroval další Noskův dlouholetý spolupracovník Milan Pásek. Nevyhýbal se ani opeře italské (Aida, Tosca). Zejména v prvních fázích svého brněnského působení se jako dirigent často podílel na úspěchu baletních inscenací (Prokofjevův Romeo a Julie, Brittenův Princ ze Země pagod, Podivuhodný mandarín a Dřevěný princ Bély Bartóka, Burghauserův Sluha dvou pánů, Petruška Igora Stravinského, Dafnis a Chloe Maurice Ravela a další).Ve svých devětašedesáti letech se pustil Václav Nosek do nových aktivit. V letech 1990–1994 vykonal obrovský kus záslužné práce jako dirigent a dramaturg opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Ve skromných podmínkách regionálního, ale zdravě ambiciózního souboru pokračoval ve své koncepci moderního hudebního divadla. Jako dirigent se zasloužil o vysokou úroveň hudební interpretace představení. Nastudoval a dirigoval zde řadu výborných inscenací. Tou první byl Mozartův Don Giovanni v režii Milana Fridricha, kterou divadlo uvedlo k otevření kompletně rekonstruované budovy divadla v roce 1990. Pod jeho taktovkou byly uvedeny například Janáčkova Její pastorkyňa, Veselohra na mostě a Ženitba Bohuslava Martinů a baletní večer z díla Henryho Purcella, který tvořilo v choreografii a režii Libuše Králové jeho Amoroso a taneční zpracování opery Dido a Aeneas. Dirigoval i tradiční operní „kasaštyky“, jako jsou Traviata a Lazebník sevillský. Za velmi významné považuji jeho inscenace Mozartovy opery Così fan tutte (první opera uvedená v Českých Budějovicích v italštině) a především opery autora z osmnáctého století, mosteckého rodáka Floriana Leopolda Gassmanna Kritická noc. Toto dílo objevil Nosek v českokrumlovských archivech, zrevidoval a připravil k jevištnímu provedení. Obě tato díla režírovala současná šéfka činohry Jihočeského divadla Jana Kališová. Kritická noc byla posléze studiově natočena Českou televizí.

Nějakou dobu působil Václav Nosek pedagogicky na brněnské JAMU. Jádro jeho pedagogického působení tkvělo ale v něčem jiném, v tom, jak dokázal svým mladším spolupracovníkům, ať už to byli zpěváci, hudebníci či teoretici zabývající se hudbou a operou, přiblížit a osvětlit problém. Nemohu si odpustit vzpomínku na jeden večer. Při jednom našem večerním sezení jsem řekl, že při vší mé úctě a obdivu k Janáčkovu dílu, mi příliš „nesedí“ Výlety páně Broučkovy, byť tuto operu jsem několikrát viděl i slyšel a obdivoval jsem v ní skvělé brněnské představitele titulní role Josefa Kejře, Antonína Jurečku a Josefa Veverku. Zaujatě jsme diskutovali, až nám obsluhující personál dal najevo, že už je čas jít domů. Přešli jsme ulici a vešli do domu, kde Noskovi bydleli. Ten dům, který dnes už nestojí, byl na křižovatce vedle Janáčkova divadla a paní Libuška byla na podobné noční návštěvy zvyklá. Václav vsunul do přístroje nahrávku, sám si vzal partituru, mně vrazil do ruky klavírák a probírali jsme dílo málem takt po taktu. Když jsem za ranních červánků opouštěl pohostinný dům, můj názor na páté mistrovo operní dílo se radikálně změnil.

Václav Nosek byl člověk milý, přátelský a laskavý, ale za svými názory vždy důsledně stál a dokázal je hájit. Velmi ho mrzelo, že nedokázal uskutečnit některé své plány. Velmi usiloval o to, aby se v Brně hrál Čajkovského Mazepa, pro kterého měla Janáčkova opera v devadesátých letech přímo ideální obsazení. Vzhledem k náročným provozním podmínkám nebylo možné tento záměr realizovat. Miloval Musorgského Chovanštinu, kterou právem považoval za dílo souměřitelné s Borisem Godunovem a kterou sám přeložil jako řadu jiných oper do češtiny. Po léta usiloval o její uvedení v Brně. Dočkal se ho v době, kdy byl plně vytížen v Praze. Byl velmi smutný z toho, že představení se příliš nepovedlo.Do posledních chvil svého života byl Václav Nosek plný energie, elánu a životního optimismu. I když věděl, že je vážně nemocný. Pár dní před smrtí přišel na chvíli posedět mezi své přátele a připít si s nimi. Bylo to rozloučení. Zemřel v Brně 22. ledna 2000. Pohřeb se konal jenom v nejužším rodinném kruhu.

O několik dní později, 4. února, byla v Janáčkově divadle premiéra nového nastudování Řeckých pašijí. Před začátkem představení publikum povstáním a minutou ticha uctilo jeho památku.

Václav Nosek nepatřil k umělcům, jejichž busty zdobí foyer divadel a koncertních síní. Ale někde by měla být umístěna deska, na níž by stálo – Václav Nosek se zasloužil o českou operu.

Foto archiv ND Brno, Divadlo.cz / Rafael Sedláček, Vladislav Vaňák