„Zasloužil se o českou operu“

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

V letech, kterým si generace nás dříve narozených zvykla říkat zlatá šedesátá, prožívalo brněnské divadlo, jež se tehdy nazývalo Státní, opravdu velmi šťastné období. Ono s tím názvem to bylo a je všelijaké jako koneckonců skoro se vším v Brně, co my, jeho občané, tak rádi kritizujeme, a přitom na své město nedáme dopustit. V dobách, kdy se nazývalo Státní, jej řídil a financoval Jihomoravský kraj. Dnes, kdy si pyšně říká Národní, je ve správě města. A přitom o pár desítek metrů je divadlo, které si název Městské dalo přímo do vínku. Tuto odbočku jsem uvedl záměrně, abych alespoň trochu čtenářům vyjasnil některá specifika našeho milého města na soutoku dvou řek pod Špilberkem.V těch šedesátých letech se ve všech tehdejších čtyřech souborech snažili dělat po všech stránkách dobré divadlo. Začínalo to u dramaturgie. Divadlo mělo štěstí, že se v něm tehdy sešly čtyři skutečné osobnosti, pro něž dramaturgie neznamenala výběr titulů, které se budou hrát, ale dlouhodobou koncepci vývoje souboru ve všech aspektech, které tento pojem obsahuje. V činohře to byl tehdy mladý, vždy alespoň lehce bojovně naladěný mladý muž s čupřinou vlasů na čele, zanícený ctitel Emila Františka Buriana a Bertolda Brechta (ale také vážné hudby a specielně opery) Bořivoj Srba. Ve zpěvohře mimořádně erudovaný teoretik, jenž své znalosti dokázal vždy úzce propojit s potřebami každodenní divadelní praxe, nadšený propagátor Offenbacha či Lehára na jedné straně a nastupujícího muzikálu na straně druhé Ivo Osolsobě. V baletu s divadlem úzce v té době spolupracující teoretický znalec krás múzy Terpsichoré Vladimír Vašut, jenž znal dokonale i její nejskrytější půvaby (a taky nedostatky). A v opeře působil ve funkci kormidelníka, jenž moudrému a zkušenému Františku Jílkovi na kapitánském můstku naviguje jeho někdy velmi obtížně řiditelné plavidlo plující často v prudkém vlnobití, Václav Nosek. Muž na jedné straně renesanční a hédonický, který se ale dokázal skrýt do zaprášeného světa starých partitur a nacházet v nich dosud nepoznaná kouzla.

Ze jmenované čtveřice mužů je dnes mezi námi už jenom Vladimír Vašut. Těm ostatním už můžeme za jejich neocenitelný vklad českému divadlu poděkovat pouze tam, kam nás předešli. A jak jsem je znal, tak zcela určitě do Elysia. A činím tak především za nás, někdejší mladé divadelní kandrdasy, kteří měli to štěstí, že se jim dostalo školení od tak vzácných a moudrých mužů. A zdaleka to nebylo jen suché a teoretické předávání vědomostí. Bylo se vším všudy, co k životu a zejména k divadlu patřívalo a co se z obého bohužel vytrácí.

Václav Nosek nebyl Brňák. Do města, v němž nalezl svůj domov, přišel až ve svých jedenatřiceti letech, ale podobně jako před ním dva Čáslaváci Jiří Mahen a Rudolf Těsnohlídek anebo rodák ze Zbiroha Josef Merhaut se Brnu upsal. I když nějakou dobu své aktivity dělil mezi Brno a Prahu a ve svém důchodovém věku odvedl pořádný kus práce v Českých Budějovicích, Brno a nedaleký Halasův Kunštát byly místy, kde nalezl své skutečné zázemí.Václav Nosek se narodil 5. dubna 1921 ve Starém Plzenci, městečku pár kilometrů vzdáleném od Plzně. Toto městečko známe především díky šampaňskému z místních vinařských závodů a Václav Nosek celou svojí bytostí přímo ztělesňoval prosluněnou, šumivou, perlivou energii, kterou si se šampaňským vínem spojujeme.

Gymnázium navštěvoval v Plzni, ve městě Smetanova mládí a velkých hudebních tradic, jež bylo pro letošní rok poctěno titulem Evropské hlavní město kultury. Už v době svých gymnaziálních studií projevoval mimořádný zájem o hudbu a studoval na Městské hudební škole hru na housle a hudební teorii. Na Pražské konzervatoři pak navštěvoval u profesora Pavla Dědečka lekce dirigování a u profesora Jaroslava Řídkého studoval kompozici. Konzervatoř absolvoval v roce 1946 a už během posledního roku studia působil po boku svého profesora Pavla Dědečka jako korepetitor a dirigent v plzeňském Městském divadle. Poté měl možnost zúčastnit se dirigentských kurzů u Clemense Krause v Salzburgu.

V roce 1946 se stal dirigentem nově vzniklého operního divadla v Ústí nad Labem. Jeho první premiérou zde byla 28. října 1946 Smetanova Hubička. K dirigování později příbyla i funkce dramaturga, a dokonce se v Ústí s jeho jménem sekáváme i ve spojení s režií, když nastudoval dvojici operních aktovek – Pergolesiho operu La serva padrona (Služka paní) a Loutky mistra Pedra španělského autora Manuela de Fally. Zde také poznal talentovanou altistku Libuši Lesmanovou, která se posléze stala jeho mimořádně obětavou a vzácně chápající celoživotní družkou.

Už v tomto angažmá se výrazně projevilo jeho dramaturgické zaměření projevující se zájmem o starou předklasickou hudbu stejně jako o hudbu moderní, českou a ruskou tvorbu, což například dokumentoval úspěšným nastudováním tak náročných oper jako Zlatý kohoutek Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a Musorgského Boris Godunov. Tato inscenace se dočkala ocenění na tehdejší Divadelní žatvě a právě na jejím základě jej tehdejší brněnský šéf opery, vynikající znalec české a ruské operní tvorby Zdeněk Chalabala, angažoval v roce 1952 do Brna.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments