Závěr, jaký si sezona zasloužila. Adélaïde Ferrière okouzlila energií, Tomáš Hanus podtrhl hudební hloubku

Závěrečný koncert byl spojen s velkým očekáváním: do brněnské filharmonie se po více než patnácti letech vrátil dirigent Tomáš Hanus, zdejší rodák. Mnozí si ho pamatují ještě z konzervatorních studií jako houslistu. K dirigování ho přivedli Claudio Abbado a Jiří Bělohlávek, v letech 2007–2009 v Brně působil jako hudební ředitel Národního divadla. Pak ho osud zavál do ciziny, konkrétně do britského Cardiffu na místo hudebního ředitele Velšské národní opery (post, který předtím zastával také legendární Charles Mackerras). Úspěšně se etabloval v mnoha slavných operních domech a řídil renomované orchestry. V roce 2023 dirigoval Smetanovu Mou vlast na zahajovacím koncertu Pražského jara. S Filharmonií Brno se však od určité doby jaksi míjel. Dnešní zvědavost byla tedy zcela pochopitelná.

O+

Exploze barev a zvuků

Úvodním číslem programu byly Římské fontány Ottorina Respighiho, symfonická procházka kolem fontán věčného města během jediného dne od svítání do západu slunce. Snový začátek a jeho zastřená atmosféra, střídaná barevnými explozemi věty druhé, straussovsky hrdinskou majestátností části třetí a tichou extatičností závěru prozradily, že Hanus ve své interpretaci klade zásadní důraz na práci s diferenciovanou dynamikou. Z orchestru doslova stříkaly barvy, a nebyl to zdaleka jen důsledek skvělé Respighiho instrumentace, nýbrž i dirigentovy práce s barvou a zvukem. Dechy hrály skvěle, mě však nejvíce zaujala mnohotvárná barevnost plastických, měkkých smyčců. Souhra byla příkladná: Hanus dirigoval jasnými, výmluvnými gesty a orchestr pod jeho vedením šlapal jako hodinový stroj.

Přední část pódia byla již během úvodní skladby programu zaplněna připravenými sestavami bicích nástrojů. Úplně jimi přetékala, což dávalo tušit, co bude následovat, i když mi přišlo k nevíře, že to všechno má obsluhovat jediný sólista. Turecký skladatel a charismatický klavírista Fazil Say byl v sezóně 2013/2014 rezidenčním umělcem Filharmonie Brno a orchestr jeho dráždivě exotické skladby dobře zná. V Koncertu pro bicí nástroje a orchestr nesou jednotlivé věty názvy bicích instrumentů, jim dominujícím.

Úvodní sekvenci obstarává waterphone, zvaný též oceánská harfa, spolu s xylofonem. Kovovou rezonanční mísu s kovovými pruty po obvodu a trubkovým rezonátorem uprostřed, do něhož se zpravidla naleje trochu vody, drží hráč nakloněnu levou rukou a pravačkou, ve které třímá zároveň paličku i smyčec, vyluzuje zvuky a tóny. Druhá věta je určena tympánům a zvučným mělkým bubnům rototoms, ve třetí větě dominují tradiční vibrafon a zvony, a konečně závěrečná věta spojuje marimbu s boobams, sestavou přesně laděných dlouhých úzkých bubínků. V závěru koncertu se opět navrací úvodní sekvence waterphonu. Sayova hudba překypuje nepravidelnými tureckými lidovými rytmy i lehce chytlavými melodiemi, všude je cítit těžko definovatelné vnitřní napětí. Tím mi připomněla skvělou hudbu Alana Silvestriho k legendárnímu filmu Predátor, což myslím zcela pozitivně, v nejlepším úmyslu, protože ta člověka také přibíjela k sedadlu a nepouštěla.

Sólistka jako zjevení

Sólistku Adélaïde Ferriére předcházely skvělé reference, svým výkonem však zapůsobila doslova jako zjevení. Drobná a křehká bicistka hrála nesmírně temperamentně, dokonale technicky, s maximálním výrazem a přesnou souhrou s orchestrem (po rytmické stránce to byl i pro orchestr těžký doprovod). Předvedla se ve vší mnohotvárné virtuozitě a zanechala v Brně naprosto fenomenální dojem. Hrála zpaměti a lze jen obdivovat, že dostala takřka půlhodinový soudobý koncert do hlavy. Není to tak dávno, co si jiná „hvězdná“ sólistka přinesla noty na Dvořákův Violoncellový koncert… Adélaïde Ferriére sklidila za svůj výkon mimořádné ovace vestoje a rozloučila se s Brnem virtuózním marimbovým přídavkem – Libertangem Astora Piazzoly.

Druhá polovina koncertu patřila ryzímu impressionismu Clauda Debussyho, přesněji slavným repertoárovým skladbám Preludium k Faunovu odpoledni a Moře. „Fajnový odpoledne,“ jak důvěrně skladbu nazýváme my hudebníci, bylo skutečnou idylou s několika málo dynamickými vzepnutími. Sóla dechových nástrojů v něm vycházela měkce a barevně, přičemž dirigent opět důsledně odlišoval nejdrobnější dynamické odstíny. Překvapilo mě, že v suché divadelní akustice se dařila orchestru tak barvitá tichá zvukovost, i když podmanivá sólová flétna Martiny Venc Matušínské, krásně pracující s pianissimy, mohla s přibývající instrumentací zaznít již o něco silněji. Výborně jí sekundoval znělý klarinet Lukáše Daňhela, ušlechtilý hoboj Marcely Tománkové a intimně jemný lesní roh Karla Hofmanna.

V Debussyho Moři Hanus překvapil svižnými tempy a maximálně temperamentní gestikou. Díky tomu však vycházely všechny změny temp a gradace mimořádně působivě. Dirigentovy ruce často pracovaly vysoko nad jeho hlavou a prozrazovaly divadelní praxi. Opět musím zdůraznit jeho příkladný způsob okamžité modulace dynamiky, což často činil nejen rukou levou, ale i pravou. Samozřejmostí je u tohoto dirigenta precizní souhra a poctivé vypracování díla do nejmenších detailů. V Debussyho Moři musím pochválit skupinu hobojů včetně exponovaného anglického rohu Zdenka Nádeníčka, působivá sóla koncertní mistryně Marie Petříkové, jemnou a lehkou hru celé trompetové skupiny, souhru dělených violoncell v exponovaném sóle první věty a barevně hrající skupinu horen.

Vrcholná forma i bez mediálního lesku

Tomáš Hanus nesporně vyzrál v českou dirigentskou špičku, navzdory tomu, že jeho image není tak intenzívně mediálně pěstováno, jak je tomu u jiných mužů taktovky. Díky jeho poctivému ryzímu muzikantství patřil závěrečný koncert Filharmonie Brno k zážitkům, jež uvíznou v paměti nadlouho. Lze jen doufat, že tento dirigent se za pultem Filharmonie Brno objeví znovu mnohem dřív, než za dalších patnáct let. Moc bych si to přál.

Pln silných dojmů jsem tentokrát cestou domů vzpomínal na Fazila Saye. Detailně si vybavuji koncert Smetanovy Litomyšle, na kterém hrál s Filharmonií Brno Gershwinovu Rhapsody in blue. Stačil ještě odehrát svůj pověstný přídavek, Mozartův Turecký pochod lehce okořeněný jazzem, když tu náhle nastala tma a strhlo se pravé peklo, strašná větrná bouře. Spěchali jsme do improvizovaných šaten v útrobách zámku a viděli, jak naše nástrojové bedny odlétají kamsi do české kotliny. Z okna šatny jsem pozoroval, jak zámeckým parkem letí vodorovně asi metr nad zemí celý kmen stromu i s kořeny. Byla to apokalypsa; koncert skončil předčasně, všude rozbitá zaparkovaná auta, spadané větve a střešní tašky. Cesta domů pak probíhala v naprosté tmě; nikde v široké dáli nesvítilo ani jediné světélko, jako kdysi v diluviálních dobách lovců mamutů… I to se dalo zažít s charismatickým Fazilem.

4. abonentní koncert cyklu Filharmonie v divadle II
19. června 2025, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Program:
Ottorino Respighi: Fontane di Roma / Římské fontány
Fazil Say: Koncert pro bicí nástroje a orchestr
Claude Debussy: Prélude á l´aprés-midi d´un Faune /Preludium k Faunovu odpoledni
Claude Debussy: La mer / Moře
Adélaïde Ferriére – bicí nástroje

Účinkující:
Filharmonie Brno
Tomáš Hanus – dirigent