Závěr ostravského festivalu Leoše Janáčka na Hukvaldech byl plný emocí

Dramaturgové festivalu měli šťastnou ruku jak při výběru interpretů, tak při volbě zajímavého a divácky atraktivního programu. Jen jeden večer se nepovedl, ale na tom nenesli organizátoři vinu. Zasáhlo počasí, vyšší moc, která zahrozila. Tragédie se sice udála na jihu Moravy, kde tornádo smetlo několik nešťastných vesnic, ale druhý den večer měla do obory přijet brněnská opera s operetou Polská krev. Pod vlivem této přírodní katastrofy dostalo vedení divadla strach. Obava byla asi zbytečná, vždyť stromy v oboře odolaly živlům po staletí a hluboké lesy na severu jistě zastaví i tornádo. Proto natěšení diváci museli operetu oželet. Škoda, určitě by to byl v přírodních kulisách zážitek excelentní.

Janáčkova filharmonie Ostrava spolu s dirigentem Robertem Jindrou a sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou ale měli pro strach uděláno a na Hukvaldy přijeli. Uvítal je zde spolu s diváky moderátor Jiří Vejvoda, který uvedl koncert s názvem V zajetí karnevalových melodií završující bohatý festivalový program. Pod žhavým sluncem, které se opíralo do diváků, ale před kterým byli účinkující skrytí, vyhráli ti, kteří si vzali slušivé letní klobouky. Akustika open air není nikdy lichotivá, proto byl koncert nazvučený. A jako při každém ozvučení, i zde byl výsledný efekt oproti realitě poněkud pokřivený.

Nejprve zazněl Karneval, koncertní předehra op. 92 (B 169) Antonína Dvořáka. Dirigent nasadil svěží tempo, radostná energie proudila z jeviště, pohodová atmosféra Rusalčina jezírka hladila spolu s krásně znějícím houslovým sólem a vše ukončil euforický závěr. Zde nazvučení jako by ani nebylo, zvuk byl příjemný a přirozený. Pro zpěv ale přidali zvukaři mikrofon pro sólistku a výsledný zvuk se změnil. Dostal nepříjemně plechový témbr, který bohužel vydržel až do posledního čísla. Technické podmínky koncertů mají svoje limity, které by produkce mohla do budoucna řešit.

Sólistkou byla excelentní sopranistka Kateřina Kněžíková, ostravská rodačka, kterou přivítal nadšený potlesk. A její popularita je zde oprávněná, pěvkyně vládne přirozeným, sladce a měkce znějícím sopránem, s otevřenými a jasnými výškami a vyrovnanými polohami hlasu. To vše provázelo příjemné vystupování a procítěný přednes, který nenechal posluchače na pochybách, že pěvkyně ví, o čem zpívá. Zajímavostí je, že oba cykly, které na koncertě zazněly, jsou psány pro mezzosoprán a sopranistka je dokázala přednést tak, že jim ponechala temnější témbr. Jako první zazněl cyklus Kouzelné noci H 119, složený ze tří písní na čínské texty, který složil Bohuslav Martinů v roce 1918. Český překlad, který zde zazněl, je zřejmě od skladatele samotného, neboť autora českých variant program neuvádí. V cizině, Jarem nedotčená a Tajemná flétna, to jsou názvy malých skvostů, impresionisticky laděných písní, které pěvkyně podala s emočním nábojem a se širokou, na dechu plynoucí pěveckou linkou.

Poté zazněl volně sestavený cyklus písní s doprovodem orchestru u nás téměř neznámého francouzského skladatele Henriho Duparca (kterého moderátor vtipně počeštil na „Jindru z Parku“). Skladatel druhé poloviny 19. století ve své tvorbě vychází z romantického idiomu, ale předjímá již impresionismus a vypracovává drobné skladby do malých vybroušených drahokamů. Vztah hlasové linky a doprovodu je prokomponovaný, oba světy se prolínají a podporují, a vytvářejí tak malé lyricko-filosofické příběhy. První z nich s názvem La vie antérieure (Předešlý život) přednesla pěvkyně s lehkým vibratem a s hlubokým výrazem, druhá, L’invitation au voyage (Pozvání na cestu) je píseň prodchnutá bolestnou touhou s narůstajícím dramatickým nábojem. Obě písně jsou komponovány na texty básní Charlese Baudelaira. Phidylé, příběh dívky na slova francouzského básníka Leconta de Lisle, je překrásná sladká melodie s impresionistickou instrumentací. K poslední, Chanson triste (Smutná píseň), napsal text Henri Cazalis, francouzský lékař a básník-symbolista. Duparc je zde pod vlivem romantismu a z klidného úvodu v pianu přechází přes široce vystavěný kantilénový oblouk do odevzdaného klidu. Pěvkyně všechny písně prožila, podařilo se jí skvěle vystihnout jejich náladu a přiblížit je publiku. Odměnou jí byl nadšený potlesk a uznání.

Závěrečnou skladbou koncertu, a tedy i celého festivalu (když nepočítáme tradiční koncertní Epilog v podání dechového kvinteta Parnas, který se uskuteční 1. července v zámeckém parku), byla předehra Římský karneval op. 9 Hectora Berlioze. Instrumentálně barevnou a efektní skladbu hrál orchestr s nadšením. Italský temperamentní tanec saltarello, karnevalový popěvek, tvoří základ rychlé úvodní části, aby následovala sladká italská melodie, které se bezpečně zhostil hráč na anglický roh. Karnevalový rej vrcholí v závěrečné extázi, kterou publikum přijalo s nadšením. Škoda jen, že barevnost instrumentace i kvalitu tónů hráčů Janáčkovy filharmonie Ostrava narušil elektrofonický témbr a šum. Ale publikum si toho příliš nevšímalo, neboť velebná atmosféra obory a nádherné letní odpoledne vše bohatě vyvážily.

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka – Závěrečný koncert
V zajetí karnevalových melodií
27. června 2021, 18:00 hodin
Hukvaldy, obora – amfiteátr

Program:
Antonín Dvořák: Karneval, předehra op. 92
Bohuslav Martinů: Kouzelné noci, tři písně na čínské texty pro soprán a orchestr H 119
Henri Duparc: Písně pro soprán a orchestr
Hector Berlioz: Římský karneval, předehra op. 9

Účinkující:
Kateřina Kněžíková – soprán
Janáčkova filharmonie Ostrava
Robert Jindra – dirigent
Jiří Vejvoda – průvodní slovo