Závěr Pražského jara s „mahlerovským“ pozdním Beethovenem

Festival Pražské jaro zakončila netypicky dvojice smyčcových kvartetů Ludwiga van Beethovena z jeho pozdního období v aranžmá pro smyčcový orchestr. Českou filharmonii dirigoval Jakub Hrůša. Uzavřel se tak nestandardní ročník festivalu, který velmi záslužně přinesl špičkovou klasickou hudbu prostřednictvím přímých přenosů až do našich domovů. K záznamům koncertů, jež snad zůstanou dostupné, možná bude zajímavé se vracet jako ke svědectví zvláštní doby poznamenané mimořádnými opatřeními, všudypřítomnými rouškami, opatrností a strachem z epidemie, času, který živému umění nepřál.

Ve Dvořákově síni Rudolfina zazněl nezvyklý repertoár pro tak velký festivalový koncert. Pozitivním „úkazem“ prozrazujícím, že se již nacházíme v „normálnější“ situaci, byla přítomnost publika roztroušeného v předepsaných rozestupech v hledišti – i když to s sebou neslo občasné ruchy jako kašlání a podobně. Živý potlesk si interpreti rozhodně zasloužili.

V zajímavém úvodním rozhovoru přenosu dirigent Jakub Hrůša představil Beethovena jako znalce bachovské polyfonie, zároveň jako vizionáře, jehož hudba odkazuje až někam o zhruba osmdesát let později k Mahlerovi. Ve svém pojetí exponoval především druhý zmíněný moment. Přinesl expresivní, asi spíše pozdnímu romantismu odpovídající pojetí zdůrazňující závažnost, zádumčivost a dramatičnost, s podtóny naděje, a to zejména u prvního kvartetu č. 14 cis moll, op. 131. Metaforicky řečeno, maloval převážně sytými barvami a tlustým štětcem.

Kompozičně je čtrnáctý kvartet poměrně novátorský a interpretačně náročný. Má sedm značně rozdílně dlouhých částí hraných víceméně attacca. Význačná je mimo jiné působivá pomalá fuga v rámci melancholicky laděné první části Adagio, ma non troppo e molto espressivo.

U druhé skladby večera – kvartetu č. 16 F dur, op. 135, skutečně jednoho z posledních děl, která Beethoven napsal, se zdálo, že hutnější orchestrální zvuk je zde zřetelně spíš na závadu. Intimita a transparentnost autentické verze pro smyčcové kvarteto působí na posluchače jinak a asi silněji. Charakter je zde velmi proměnlivý od odlehčeného úvodu, po poslední čtvrtou část oscilující mezi bolestnými pochybnostmi a optimistickou afirmací a ústící ve smířlivý, pozitivní závěr, kterou sám Beethoven doprovodil v autografu slovy: „Musí to být? Musí to být!“.

Celkový zvuk asi třicetičlenného obsazení České filharmonie se třemi kontrabasy působil poměrně mohutně. Osobně by se mi líbil kompaktnější, štíhlejší, scelenější zvuk jednotlivých skupin. Zvukově až příliš vystupovala basová linka. Nedá se však asi přesně říci, nakolik to je možno připsat na vrub pojetí a nakolik zvukovému sejmutí koncertu a hudební režii. Některé pasáže úvodní skladby byly svěřeny sólistům v čele s Josefem Špačkem, což upomínalo na kvartetní originál.

Filharmonici pod vedením Jakuba Hrůši tak místo původně plánované Deváté symfonie předvedli zajímavý program, který se neslyší často. Dostupné pro porovnání jsou obě skladby například v podání Vídeňské filharmonie pod vedením Leonarda Bernsteina. Ostatně Beethovenovu Devátou právě v Bernsteinově interpretaci z roku 1990 festival letos nabídl v archivním záznamu. Beethovenovský rok tedy připomenul velmi důstojně.

Celkově Pražské jaro coby první a nejvěhlasnější z našich festivalů klasické hudby splnilo svou společenskou úlohu v těžké době a připravilo kvalitní program. Je skutečně „výkladní skříní“ české (a světové) klasické hudby, platformou, kde se čeští umělci prezentují po boku věhlasných umělců zahraničních. Letos ze zcela praktických důvodů čeští hudebníci převažovali, nelze si snad ale, i při vědomí všech obtíží provázejících přípravu tohoto ročníku, stěžovat, že by to bylo na újmu kvality. Touto výkladní skříní bylo letos umožněno nahlédnout do koncertních sálů a mít potěšení z výborných hudebních výkonů každému, kdo má přístup k internetu, popřípadě aspoň televizor – i tomu, kdo by za normálních okolností nemohl vynaložit peníze za vstupenky.

Patrně nebylo možno se vyhnout některým technickým nedostatkům (napadá mne třeba velmi špatná obrazová režie při přenosu koncertu Collegia 1704). Osobně mi ne zcela vyhovovalo angažmá Ondřeje Havelky jako moderátora koncertů a jeho stylizovaný projev. To je ale samozřejmě čistě věc vkusu. Skoro mi připadá, že mohla znít jen hudba a slovo mohlo zůstat vyhrazeno jen doprovodným relacím „Echo pražského jara“. Celkový dojem ale letošní ročník každopádně zanechal, podle mne, velmi pozitivní.

Nezbývá než doufat, že příští ročník festivalu se bude moci uskutečnit za standardních podmínek a že třeba z odkazu letošního ročníku zůstane snaha alespoň některé koncerty (nejen úvodní a závěrečný) přiblížit co největšímu okruhu posluchačů zvukem i obrazem.

Hodnocení autora recenze: 70%
Závěrečný koncert festivalu Pražské jaro
Dvořákova síň, 4. 6. 2020, online
Ludwig van Beethoven: Smyčcový kvartet č. 14 cis moll op. 131 (v úpravě pro smyčcový orchestr); Ludwig van Beethoven: Smyčcový kvartet č. 16 F dur op. 135 (v úpravě pro smyčcový orchestr)
Česká filharmonie (koncertní mistr Josef Špaček)
Jakub Hrůša – dirigent
Ondřej Havelka – moderátor