Závěr Salzburger Festspiele: Wagner a Verdi tentokrát koncertně

Robert Rytina, 02.09.2013 0:00

Přijdete-li do salcburské Hofstallgasse, na níž sídlí všechny důležité festivalové budovy, ve směru od náměstí Domplatz v průběhu letních prázdnin, přivítá vás obyčejně obří poutač na fasádě takzvaného Domu pro Mozarta. Obyčejně prezentuje hlavní myšlenku či téma toho kterého ročníku Salzburger Festspiele. Letos hleděly z potištěné plachty tváře dvou skladatelů, jejichž společné dvousté výročí narození zkrátka nebylo možné ani přehlédnout, ani obejít. Vedle hlavy prostovlasého Richarda Wagnera se tak skví názvy k této příležitosti uvedených oper Rienzi a Mistři pěvci norimberští, zatímco u vousatého Giuseppe Verdiho ve slušivém cylindru stojí psáno Don Carlo – Falstaff – Nabucco (z nějakého důvodu chybí ještě Giovanna d’Arco, která byla na programu rovněž). Ve čtvrtek 29. srpna už zbývaly do konce festivalu, zahájeného v polovině července, pouhé čtyři dny. Jejich hlavní náplní se mělo stát jakési pomyslné finální měření sil obou skladatelů, k němuž došlo premiérově právě toho dne, v témže sále a jen s několikahodinovým odstupem…Wagner, snad proto, že je o půl roku starší než Verdi, dostal ve Velkém festivalovém domě v pět hodin odpoledne přednost. Nestalo se tak ovšem prostřednictvím žádného z titulů, inzerovaných na poutači. V rámci koncertní řady rezidenčního orchestru letních slavností, Wiener Philharmoniker, doplnil aktuální hvězdnou sestavu dirigentů ve složení Harnoncourt, Mehta, Thielemann a Muti také Lorin Maazel. Pod jeho taktovkou zazněl atraktivní wagnerovský program – orchestrální Siegfriedova idyla a celé první dějství z Valkýry.

Jakkoli může působit kombinace nikterak rozsáhlé příležitostné skladby a více než hodinového operního fragmentu poněkud překvapivě, je toto spojení ve skutečnosti vlastně docela logické. Premiéry obou tak rozdílných děl se totiž konaly jen krátce po sobě. Valkýra, stejně jako předchozí část dosud nedokončené niebelungovské tetralogie Zlato Rýna, zazněla poprvé v červnu 1870 v Mnichově na přání skladatelova obdivovatele Ludvíka II. Bavorského, zatímco jakási pastorální ukolébavka jménem Siegfried-Idyll se stala v témže roce vánočním dárkem pro Wagnerovu ženu Cosimu a jejich synka Siegfrieda. Z uvedeného je patrné, že obě prvá uvedení jsou také symbolem pro Richarda Wagnera po všech stránkách šťastného období, charakteristického mimo jiné také nadějemi, jež upínal ke svému brzkému stěhování do zaslíbeného města Bayreuthu.

Volba letos třiaosmdesátiletého Lorina Maazela jako zprostředkovatele hudby autorových radostných časů se ukázala být takřka ideální. Jakkoli to nebylo nikde oficiálně uvedeno, měl i tento legendární maestro důvod k oslavám a osobní spokojenosti – považte, že k jeho debutu na salcburském festivalu došlo právě před padesáti lety! Mimochodem, v té době už měl za sebou i slavný vstup do wagnerovské svatyně: v roce 1960 se stal prvním americkým dirigentem, pozvaným do Bayreuthu. Siegfriedovu idylu uvedl Maazel coby svou oblíbenou skladbu zpaměti a ve velmi volném tempu, které tomuto půvabně zasněnému dílu velmi svědčilo. S výjimkou skrovně obsazené dechové sekce (paradoxně zodpovědné za jediné drobné nepřesnosti v souhře) se zde fantasticky představili téměř všichni hráči orchestru na smyčcové nástroje – Vídeňští filharmonici zde docílili jedinečné zvukové kvality a opět s jakousi samozřejmostí dokázali, proč patří ke světové špičce. Po této bravurně provedené „předehře“ následovala přestávka a po ní už nastal čas na doplnění Wiener Philharmoniker do plně symfonického obsazení pro první akt Valkýry.

Hned zkraje je třeba uvést, že zmíněná pasáž z Prstenu Nibelungů je coby samostatný koncertní kus nesmírně vděčná. Po dějové stránce nepředstavuje případná neznalost předchozích událostí Rýnského zlata žádný problém, a coby „jednoaktovka“ pak příběh tajemného běžence Siegmunda (tenor), který v domě, vystavěném okolo prastarého jasanu, nalezne nejen magický meč Nothung, ale i svou sestru a osudovou lásku Sieglindu (soprán) a jejího zákeřného manžela Hundinga (bas), bez potíží obstojí. U nás jsme v posledních letech měli hned dvakrát možnost slyšet Valkýru celou (v roce 1998 koncertně ve Státní opeře a roku 2005 ve scénické podobě v Národním divadle), ale nejméně jednou došlo samostatně právě na první dějství. To bylo součástí zdařilého pražskojarního wagnerovského koncertu orchestru FOK v roce 1999, kdy se za řízení Jiřího Kouta představili v Obecním domě v sólových partech Linda Watson, Poul Elming a Viðar Gunnarsson. Ve světě je jinak uvádění prvního aktu Valkýry zejména symfonickými orchestry poměrně běžné, a bohatá je i jeho diskografie. Za povšimnutí stojí, že z kompletního uvedení Valkýry ve Vídeňské státní opeře v roce 2007 vyšel letos na CD firmy Orfeo právě jen záznam prvního dějství, a to s Ninou Stemme, Johanem Bothou, Ainem Angerem a s Franzem Welser-Möstem, coby dirigentem.

A jakými pěvci se v Salcburku obklopil Lorin Maazel? Začněme dámou: Sieglindu ztvárnila její možná mediálně nejsledovanější představitelka poslední doby, holandská sopranistka Eva-Maria Westbroek. Připomeňme, že se v téže roli představila už v roce 2006 na festavalu v Aix-en-Provence spolu se Sirem Simonem Rattlem a Berlínskými filharmoniky, v roce 2008 v Bayreuthu a roce 2011 v nové Lepageově inscenaci v newyorské Met. Půvabná žena v přiléhavých černých šatech stavěla na uvedených zkušenostech i během Maazelova koncertu: pojala svou roli naprosto plnohodnotně a mimikou i gesty dokonale reagovala nejen na své pěvecké partnery, ale doprovázela jimi i rozsáhlé čistě orchestrální plochy. Navíc, či spíše především, je také opravdu vynikající pěvkyní, takže její dramatický soprán s atraktivním tmavším zabarvením se ukázal skutečně v plné kráse. Myslím, že v nadcházející sezoně nelze než doporučit návštěvu blízké Semperovy opery v Drážďanech, kde bude Westbroek zpívat Wagnerovu Isoldu, dále pak o něco vzdálenějšího Berlína, pro který chystá Janáčkovu Káťu Kabanovou, anebo jarního Baden-Badenu, kde se v koprodukci s Metropolitní operou připravuje Pucciniho Manon Lescaut s Evou-Marií jako s hlavní hvězdou (a s Magdalenou Koženou v malé roli Hudebníka).

Dlouho se zdálo, že oba pánové v rolích Siegmunda a Hundinga budou skvělé Siegelindě pouze sekundovat, ale nakonec dopadlo všechno trochu jinak… O jednom z nejúspěšnějších německých tenoristů uplynulého čtvrtstoletí Peteru Seiffertovi se ještě nedávno soudilo, že už je víceméně za zenitem, ale velké úspěchy z poslední doby – například pěvcovo pojetí Tristana v aktuální inscenaci ve Vídeňské státní opeře – podobné pochybnosti rázně zatlačily do pozadí. Velkým překvapením bylo i jeho salcburské vystoupení: tělnatý postarší muž v šedém obleku a brýlích (a bez obligátního mohutného kníru, který byl pro Seifferta dlouho charakteristický) zpočátku působil poněkud nervózně. Onu „sourozeneckou podobnost“, o níž v opeře zpívá Hunding, by mezi Westbroek a jím hledal skutečně málokdo. Jenže tenorista následně předvedl hlas natolik pevný a znělý, že se uvedených výtek staly rázem marginálie. Když děj posune první akt Valkýry směrem k jednomu k nejkrásnějších Wagnerových milostných dvojzpěvů, je to právě Siegmung, kdo v něm přebírá hlavní iniciativu. A zde se stal Seiffert opravdu hlavním hrdinou koncertu. Slavný monolog „Winterstürme wichen dem Wonnemond“ pojal s přesně dávkovanou mírou něhy i hrdinského odhodlání, takže to byl nakonec právě on, komu patřily největší ovace. Jistě bude do budoucna zajímavé sledovat další Seiffertovy operní kreace: kompletní roli Siegmunda chystá pro berlínskou Deutsche Oper, Tristana a Florestana pro Vídeň a Otella pro Curych.

Za jediným zklamáním koncertu tak alespoň pro mne stál proslulý finský veterán basového oboru Matti Salminen v roli Hundinga. Osmašedesátiletá hvězda všech proslulých jevišť i slavných nahrávek přešla do Maazelovy Valkýry téměř plynule z právě ukončené salcburské produkce Verdiho Dona Carlose. Spíše než únava z úlohy krále Filipa bylo, obávám se, na Salminenovi znát jeho aktuální hlasové rozpoložení. Ačkoli je jeho bas stále charakteristicky mohutný, nelze přeslechnout občasné tremolo, a ve Valkýře došlo i na pasáže, kdy se Salminenův projev podobal spíše jakési dramatické recitaci než zpěvu. Hundingův part naštěstí není příliš rozsáhlý, a tak si mohli diváci užít Salminena většinu času především jako nadšeného milovníka hudby: pozorně sledoval výkony obou svých pěveckých kolegů i Maazelovo dirigentské pojetí a vše si ještě s jistým uspokojením ověřoval v notách… Lorin Maazel řídil Vídeňské filharmoniky především jako velký operní profesionál – bylo znát, že neusiluje o nijak zásadně charakteristické pojetí partitury, ale že se snaží poskytovat pěvcům s početným orchestrem za zády maximální pomoc a pohodlí. Bylo až s podivem, že po doznění koncertu přenechal Maazel většinu ovací – jak je v Salcburku zvykem krátkých, ale intenzivních – pěvcům a orchestru a sám stál spíše v pozadí; chtělo by se říci, že dirigent jeho věhlasu by si zasloužil větší uznání. Oprávněně se můžeme ptát, kolik tak vzácných příležitostí vidět a slyšet koncerty řízené mužem, jehož nevšední talent objevil už v jeho dětském věku sám Arturo Toscanini, budeme ještě mít. Doufejme ale, že hodně: Maazelova matka Marion zemřela v roce 1992 ve svých devadesáti osmi letech a jeho otec Lincoln teprve v roce 2009 v neuvěřitelných sto šesti. Snad tedy bude možné důstojně ocenit zásluhy Lorina Maazela na koncertech ještě kolem roku 2030… Hodnocení autora recenze: 80 %
***

Wagnerovské odpoledne skončilo po sedmé hodině večerní, a do dalšího programu v Grosses Festspielhausu zbývaly ještě téměř dvě hodiny. I ty se však daly strávit velmi „festivalově“: například návštěvou náměstí Domplatz, kde je možné v průběhu letních her každý den zdarma sledovat na velkém plátně přímé přenosy i záznamy inscenací a koncertů Salzburger Festspiele. Tentokrát bylo na plastových židlích před plátnem i všude kolem obzvlášť plno a v publiku vládla téměř posvátná atmosféra. Není divu: osm let stará kultovní inscenace Traviaty s Annou Netrebko a Rolando Villazonem, zkrátka dokáže fascinovat publikum i nadále… Na o poznání veselejší atmosféru se dalo narazit ve foyer mezi Haus für Mozart a Felsenreitschule. Kdo se tam šel podívat, našel mezi zástupy obdivovatelů evidentně nesmírně unaveného, ale spokojeného Juana Diega Flóreze, který se po právě skončeném koncertě podepisoval fanouškům.

V devět hodin konečně nastal čas na připomenutí narozenin dalšího letošního oslavence. Návštěvníci, mezi kterými v nenápadném černém kalhotovém kostýmu nechyběla ani Cecilia Bartoli, zcela zaplnili sál Velkého festivalového domu, aby si v premiéře poslechli koncertní provedení Verdiho Nabucca v nastudování Riccarda Mutiho a sboru a orchestru Teatro del’Opera v Římě. Hvězdný dirigent bohužel plní své předsevzetí z roku 2011, kdy se zavázal, že po předchozích špatných zkušenostech už nebude na Salcburském festivalu dirigovat žádnou režijně a scénicky připravenou operní inscenaci. Dekorace ke svému ještě v červnu reprízovanému Nabuccovi v režii Jeana Paula Scarpitty tedy nechali římští návštěvníci doma a rozhodli se prezentovat na festivalu pouze jeho hudební stránku.

Rozhodně ale bylo co poslouchat. Hudební nastudování Riccarda Mutiho poznají zejména milovníci dirigentových verdiovských nahrávek i poslepu a i tentokrát stálo za to. Muti samozřejmě u raného Verdiho neusiluje o nalezení symfonických hudebních kvalit; sám Verdi by se konečně něčemu takovému nepochybně i sveřepě bránil. O to více zde ale bylo rafinovanosti v dynamice a tempech; Muti navíc umí hnát představení kupředu s postojem i gesty generála, takže protagonisté ani diváci neměli čas vydechnout, natož se nudit… Orchestr římské opery jsem naposledy slyšel před sedmi lety pod taktovkou Gianluigi Gelmettiho a už tehdy jsem obdivoval jeho kvality při novodobé premiéře kdysi proslulé Legendy o Sakuntale Franca Alfana. Riccardo Muti z něj ovšem vybudoval za několik let svého šéfování těleso téměř prvotřídní; jen v superlativech lze hovořit i o perfektně znějícím sboru pod vedením Roberta Gabbianiho.

Charismatický Muti dokázal strhnout většinu pozornosti publika na sebe, takže sólisté zůstali tak trochu v jeho stínu. Nikterak to ovšem nesnižuje jejich kvality: mladá italská sopranistka Anna Pirozzi (tak jako Muti rodačka z Neapole), která na poslední chvíli nahradila náhle onemocnělou Tatjanu Serjan, dokázala svou zkušenost s rolí Abigaill z řady evropských scén a právem se stala miláčkem publika. Ačkoli vládne dramatickým sopránem schopným přejít i do mezzosopránových hloubek, překvapila samozřejmě tvořenými koloraturami. Vrcholem večera se stal její duet s představitelem Nabucca z počátku třetího dějství; jakkoli se ještě v loňském roce spekulovalo o tom, že by se babylonským králem v Salcburku mohl stát Plácido Domingo (který nakonec ztvárnil Giacoma ve zmíněné Janě z Arcu), měli ve finále diváci štěstí na jednoho z nejpozoruhodnějších současných barytonistů, Srba Željka Lučiće. Pěvec je především díky přenosům z Met dobře známý i u nás, a je majitelem skutečně krásného hlasu s velmi charakteristickou barvou. Nabuccova árie ze čtvrtého dějství v Lučićově podání se tak stala opravdovým zážitkem a nelze se divit, že „generál“ Muti, který pouštěl pěvce při závěrečné děkovačce na pódium v pouze jím připravených skupinách, nechal největší prostor k ovacím dvojici Anna Pirozzi – Željko Lučič.Jakousi „skupinu číslo dvě“ vytvořil Muti z představitelů Zachariáše, Feneny a Ismaela. Prvně jmenovaným židovským veleknězem se stal Dmitry Belosselskiy. Talentovaný verdiovský bas z Ukrajiny má za sebou už úctyhodnou mezinárodní kariéru; velkou pozornost na sebe strhl letos v létě svým debutem v titulní roli Attily v Divadle Na Vídeňce. Jeho pojetí role v Nabuccovi bylo každopádně zcela suverénní a neobyčejně mladistvé. U stále populárnějšího tenoristy Francesca Meliho (Ismael) a renomované mezzosopranistky Sonii Ganassi (Fenena) nezbylo než litovat, že jejich party nejsou v opeře rozsáhlejší; zejména Meli svým hlasem atmosféru ve Festspielhausu doslova „rozsvítil“, a to nejdříve v tercetu s Abigal a Fenenou a poté ve scéně s Levity, tedy svým jediným větším sólovým výstupem.

Třetí skupinou se stali sólisté z menších rolí. I oni však dokázali přesvědčit, že římské Teatro dell’Opera disponuje spolehlivými a pozoruhodnými pěvci i pro menší úkoly, takže se je sluší alespoň jmenovat, protože mají v Nabuccovi značný význam především v ansámblových scénách: jedná se o Simge Büyükedes (Anna), Lucu Dall’Amica (Baalův velekněz) a Saveria Fioreho (Abdallo).

Také po Nabuccovi následoval v Salcburku krátký intenzivní potlesk, na rozdíl od odpoledního koncertu snad jen doplněný o standing ovations pro populárního maestra Mutiho. Představení skončilo okolo půlnoci a chladnější počasí na Hofstallgasse dávalo tušit, že ke konci se blíží nejen léto, ale i Salzburger Festspiele, zasvěcené tentokrát především dílům dvou stejně starých operních velikánů. Ti ale na divadelních jevištích ani v koncertních sálech spolu rozhodně soupeřit nemusí. Bez Richarda Wagnera a Giuseppe Verdiho je totiž svět opery nemyslitelný nejen dvě stě let po jejich narození, ale určitě i v budoucnu…Hodnocení autora recenze: 80 %

Salzburger Festspiele 2013
Wiener Philharmoniker – Lorin Maazel
Dirigent: Lorin Maazel
Eva-Maria Westbroek (soprán)
Peter Seiffert (tenor)
Matti Salminen (bas)
Wiener Philharmoniker
30. srpna 2013 Grosses Festspielhaus Salcburk

program:
Richard Wagner: Siegfried-Idyll E dur (WWV 103)
=přestávka=
Richard Wagner: Die Walküre – 1.akt (WWV 86 B)

***

Salzburger Festspiele 2013
Giuseppe Verdi:
Nabucco
(koncertní provedení)
Dirigent: Riccardo Muti
Orchestra e Coro del Teatro dell’Opera di Roma
31. srpna 2013 Grosses Festspielhaus Salcburk

Nabucco – Željko Lučić
Zaccaria – Dmitry Belosselskiy
Abigaille – Anna Pirozzi
Ismaele – Francesco Meli
Fenena – Sonia Ganassi
Abdallo – Saverio Fiore
Anna – Simge Büyükedes
Il Gran Sacerdote – Luca Dall’Amico