Závěr Salzburger Festspiele: Wagner a Verdi tentokrát koncertně

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Přijdete-li do salcburské Hofstallgasse, na níž sídlí všechny důležité festivalové budovy, ve směru od náměstí Domplatz v průběhu letních prázdnin, přivítá vás obyčejně obří poutač na fasádě takzvaného Domu pro Mozarta. Obyčejně prezentuje hlavní myšlenku či téma toho kterého ročníku Salzburger Festspiele. Letos hleděly z potištěné plachty tváře dvou skladatelů, jejichž společné dvousté výročí narození zkrátka nebylo možné ani přehlédnout, ani obejít. Vedle hlavy prostovlasého Richarda Wagnera se tak skví názvy k této příležitosti uvedených oper Rienzi a Mistři pěvci norimberští, zatímco u vousatého Giuseppe Verdiho ve slušivém cylindru stojí psáno Don CarloFalstaffNabucco (z nějakého důvodu chybí ještě Giovanna d’Arco, která byla na programu rovněž). Ve čtvrtek 29. srpna už zbývaly do konce festivalu, zahájeného v polovině července, pouhé čtyři dny. Jejich hlavní náplní se mělo stát jakési pomyslné finální měření sil obou skladatelů, k němuž došlo premiérově právě toho dne, v témže sále a jen s několikahodinovým odstupem…Wagner, snad proto, že je o půl roku starší než Verdi, dostal ve Velkém festivalovém domě v pět hodin odpoledne přednost. Nestalo se tak ovšem prostřednictvím žádného z titulů, inzerovaných na poutači. V rámci koncertní řady rezidenčního orchestru letních slavností, Wiener Philharmoniker, doplnil aktuální hvězdnou sestavu dirigentů ve složení Harnoncourt, Mehta, Thielemann a Muti také Lorin Maazel. Pod jeho taktovkou zazněl atraktivní wagnerovský program – orchestrální Siegfriedova idyla a celé první dějství z Valkýry.

Jakkoli může působit kombinace nikterak rozsáhlé příležitostné skladby a více než hodinového operního fragmentu poněkud překvapivě, je toto spojení ve skutečnosti vlastně docela logické. Premiéry obou tak rozdílných děl se totiž konaly jen krátce po sobě. Valkýra, stejně jako předchozí část dosud nedokončené niebelungovské tetralogie Zlato Rýna, zazněla poprvé v červnu 1870 v Mnichově na přání skladatelova obdivovatele Ludvíka II. Bavorského, zatímco jakási pastorální ukolébavka jménem Siegfried-Idyll se stala v témže roce vánočním dárkem pro Wagnerovu ženu Cosimu a jejich synka Siegfrieda. Z uvedeného je patrné, že obě prvá uvedení jsou také symbolem pro Richarda Wagnera po všech stránkách šťastného období, charakteristického mimo jiné také nadějemi, jež upínal ke svému brzkému stěhování do zaslíbeného města Bayreuthu.

Volba letos třiaosmdesátiletého Lorina Maazela jako zprostředkovatele hudby autorových radostných časů se ukázala být takřka ideální. Jakkoli to nebylo nikde oficiálně uvedeno, měl i tento legendární maestro důvod k oslavám a osobní spokojenosti – považte, že k jeho debutu na salcburském festivalu došlo právě před padesáti lety! Mimochodem, v té době už měl za sebou i slavný vstup do wagnerovské svatyně: v roce 1960 se stal prvním americkým dirigentem, pozvaným do Bayreuthu. Siegfriedovu idylu uvedl Maazel coby svou oblíbenou skladbu zpaměti a ve velmi volném tempu, které tomuto půvabně zasněnému dílu velmi svědčilo. S výjimkou skrovně obsazené dechové sekce (paradoxně zodpovědné za jediné drobné nepřesnosti v souhře) se zde fantasticky představili téměř všichni hráči orchestru na smyčcové nástroje – Vídeňští filharmonici zde docílili jedinečné zvukové kvality a opět s jakousi samozřejmostí dokázali, proč patří ke světové špičce. Po této bravurně provedené „předehře“ následovala přestávka a po ní už nastal čas na doplnění Wiener Philharmoniker do plně symfonického obsazení pro první akt Valkýry.

Hned zkraje je třeba uvést, že zmíněná pasáž z Prstenu Nibelungů je coby samostatný koncertní kus nesmírně vděčná. Po dějové stránce nepředstavuje případná neznalost předchozích událostí Rýnského zlata žádný problém, a coby „jednoaktovka“ pak příběh tajemného běžence Siegmunda (tenor), který v domě, vystavěném okolo prastarého jasanu, nalezne nejen magický meč Nothung, ale i svou sestru a osudovou lásku Sieglindu (soprán) a jejího zákeřného manžela Hundinga (bas), bez potíží obstojí. U nás jsme v posledních letech měli hned dvakrát možnost slyšet Valkýru celou (v roce 1998 koncertně ve Státní opeře a roku 2005 ve scénické podobě v Národním divadle), ale nejméně jednou došlo samostatně právě na první dějství. To bylo součástí zdařilého pražskojarního wagnerovského koncertu orchestru FOK v roce 1999, kdy se za řízení Jiřího Kouta představili v Obecním domě v sólových partech Linda Watson, Poul Elming a Viðar Gunnarsson. Ve světě je jinak uvádění prvního aktu Valkýry zejména symfonickými orchestry poměrně běžné, a bohatá je i jeho diskografie. Za povšimnutí stojí, že z kompletního uvedení Valkýry ve Vídeňské státní opeře v roce 2007 vyšel letos na CD firmy Orfeo právě jen záznam prvního dějství, a to s Ninou Stemme, Johanem Bothou, Ainem Angerem a s Franzem Welser-Möstem, coby dirigentem.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wiener Philharmoniker – Lorin Maazel (Salzburger Festspiele 2013)

[yasr_visitor_votes postid="69763" size="small"]

Vaše hodnocení - Verdi: Nabucco (Salzburger Festspiele 2013)

[yasr_visitor_votes postid="69779" size="small"]

Mohlo by vás zajímat