Závěrečný koncert Pražského jara: Superorganismy a krása bez emocí

Kompozici od Miroslava Srnky objednal šéfdirigent Berlínských filharmoniků Kirill Petrenko a přidaly se další čtyři orchestry – Losangeleská filharmonie, Symfonický orchestr NHK, Orchestre de Paris a Česká filharmonie, z nichž ji dosud uvedl pouze japonský orchestr v Tokiu, takže v Praze zazněla v evropské premiéře. Její autor se tak díky sousedství svého díla se skladbami učebnicových klasiků české hudby na závěrečném – a tedy z podstaty věci slavnostním – festivalovém koncertě octl na pozici nejuznávanějšího současného (žijícího) českého skladatele. Ostatně aspiruje na ni už od uvedení své opery Jižní pól v Bavorské státní opeře, o jejíž hudební nastudování se před sedmi lety postaral rovněž Kirill Petrenko a z Miroslava Srnky udělala celebritu, s níž se na mezinárodní hudební scéně počítá.

Superorganisms jsou kompozicí o čtyřech částech, každá je označena pouze číslem, 01 až 04, a na začátku tempovou instrukcí. Přestože hudební jazyk je na hony vzdálen symfonismu v tradičním slova smyslu, do určité míry celek skladby připomíná formu symfonického cyklu: krajní části spolu korespondují v pulsním tektonickém principu, druhá je zvukově subtilní, třetí (zvukově) sršatá. V každé je hudební proud nesen opakováním zvolených patternů, které zároveň zakládají vzájemný kontrast. Ať už se jedná o vzestupný pohyb průběžně proměnlivého zvuku (část 01), statickou tremolovou existenci (část 02), rozdováděné běhy (část 03) nebo puls zpočátku hypnotický a postupně obsedantní až urputný (část 04), vždy se na vytváření časové plochy podílejí všechny složky orchestru, tah je plynulý a jednotlivosti provázané. Do hlavního proudu pak mohou vstupovat nebo vpadat i cizorodé prvky – jediné crescendo a descrescendo v jinak dynamicky utlumené části 02, průniky tónových nebo podobně miniaturních motivků v části 03, ale skladatel novými nápady šetří a je to k prospěchu věci.

Je vcelku běžné, že světové orchestry objednávají nová díla od současných skladatelů, a je také vcelku běžné, že výstupy takových objednávek bývají skladby, jejichž partitury hudební tvůrci v upřímné snaze zapojit všechny hráče dnes i více než stočlenných těles napěchují takovým množstvím technických a parametrických detailů, že to pak ve výsledném celku zapadne. Posluchač vidí, že se hudebníci snaží, seč mohou, ale do publika se valí jen zvuková tříšť. V Superorganisms jsou také angažováni všichni hráči orchestru, ale detaily jsou slyšet, a tedy dávají smysl. David Robertson toto pochopil, ostatně s uváděním soudobé hudby má bohaté zkušenosti, a při pražském provedení zvukovou hladinu pečlivě hlídal. Velmi působivé vyznění tak například propůjčil části 04, kterou vedl jako jediné pozvolné crescendo od začátku do konce.

Miroslav Srnka se pouští na ne úplně probádanou půdu a čas ukáže, jestli vede cesta dál nebo zda je to boj s větrnými mlýny. Jakkoliv hudba všech čtyř částí Superorganisms působí – píšu to s vědomím, že se jedná o čistě individuální záležitost – na poslech uspokojivě, nejsem si jistá, jakou radost přináší ji hrát. V intencích představy orchestru jako superorganismu je každý hráč sám za sebe, souhra je důležitá pro fungování celku, ale není na částech toho celku, aby na sebe reagovaly nebo mezi sebou aktivně navazovaly vztahy. V přirozeném superorganismu se jeho části řídí instinktem. V Superorganisms přebírá roli instinktu dirigent, „části“ – hudebníci – přesně plní pokyny a co se děje kolem nich, není jejich starost. Být členkou orchestru, asi by mi to bylo líto. Ale možná že radost či lítost tu nejsou na místě. Hudba Superorganisms je čistá, vyrovnaná, pragmatická – krása bez okázalosti a bez emocí.

Do druhé poloviny koncertu vstoupila Česká filharmonie pod vedením Davida Robertsona se sólistou Josefem Špačkem, který zahrál nejprve koncertantní skladbu Putování dušičky od Leoše Janáčka a poté Dvořákův Mazurek op. 49. Zejména ten byl sázkou na jistotu, stejně jako samotný interpret, v současné době plným právem naše houslová jednička. Obě skladby hrál zpaměti, skvěle a publikum si definitivně omotal kolem prstu ještě přídavkem, na němž se dohodl se svými kolegy z orchestru – Dvořákovou písní Když mne stará matka v úpravě pro smyčcové kvarteto (recenzován je koncert 3. června).

Tak jako bylo lze při poslechu Janáčkovy skladby dopracované v plnohodnotný koncertantní opus Leošem Faltusem a Milošem Štědroněm žasnout, jak neuvěřitelně moderně toto sto let staré dílo stále zní, tak jsem si při závěrečné symfonické básni Josefa Suka Praga říkala, vida, jak se za oněch, v tomto případě sto dvacet let změnilo naše vnímání zvuku. Kdo se těšil, že se mu na závěrečném koncertě Pražského jara dostane té pravé symfonické lázně s rapsodickými melodickými linkami přelévanými v smyčcové pění, dynamicko-agogicky tvarovanými plochami do pestré výrazové škály, chytlavými harmoniemi nebo sólovými motivky, pro něž by se dnes filmoví producenti o Suka přetahovali, a opulentními gradacemi s činely, žesti a v závěru ještě varhanami a zvony na vrcholu – vše navíc s husitskou symbolikou – přišel si na své. Punc mimořádnosti dodala koncertnímu večeru ještě i fanfára, kterou třikrát zopakovali nad hlavami rozcházejících se posluchačů filharmoničtí trubači z balkonu Obecního domu.

Pražské jaro: Závěrečný koncert
3. června 2024, 20:00 hodin
Obecní dům – Smetanova síň, Praha

Program:
Miroslav Srnka: Superorganisms (evropská premiéra)
Leoš Janáček: Putování dušičky pro housle a orchestr
Antonín Dvořák: Mazurek pro housle a orchestr op. 49
Josef Suk: Praga, symfonická báseň op. 26

Účinkující:
Josef Špaček – housle
Česká filharmonie
David Robertson – dirigent