Že nám všem bude stále bližší dílo mládence v brejličkách…

Schubertovy symfonie (2)
Texty Ivana Medka (58)

Po Schubertově Čtvrté a Páté symfonii interpretuje Ivan Medek skladatelovu Nedokončenou. Zajímavě, a přitom nepateticky a střízlivě. A s velkou distancí vůči všem úvahám, které tuto pozoruhodnou symfonii – Schubert ji začal komponovat šest let před svou smrtí a po prvních dvou větách dílo odložil – vykládají v podstatě sentimentálně. „Takřka každá z nich ústí v povzdechu, jak by to bylo asi krásné, kdyby osud tak krutě nepřerval skladatelův život. Takové myšlení nemá smysl. Nejen proto, že je povrchní a sentimentální. Především proto, že odvrací pozornost od díla k vnějším osudům tvůrce a přitom zapomíná na Řád, ve kterém každý z nás žije a kterému je podřízen. A navíc je směšné.“ A podobně Schubertovu symfonii ohrožují interpreti. „Málokterá skladba toho tolik vytrpěla. Od diletantů v orchestru i polopodvodníků u dirigentského pultu. Je totiž velmi těžká. Je nutno pochopit její melancholii a její smutek. Neubírat ani nepřidávat. Vůči této partituře je třeba být taktní, jako vůči bolesti člověka.“

Lorin Maazel, jehož nahrávky Schubertových symfonií Ivan Medek publiku v Divadle hudby 23. září 1964 pouštěl, dirigoval Berlínské filharmoniky. I jeho portrét z pera Ivana Medka je vlastně trefný. Vystihuje jedno z úskalí umělecké dráhy tehdy čtyřiatřicetiletého dirigenta: „Vystupuje takřka se všemi světovými orchestry. V mnoha městech je dokonce i něčím takovým jako miláčkem obecenstva – řekněme zejména jeho dámské části. Je hvězdou gramofonových společností. (…) Je to navíc krasavec. Dirigent tak trochu jako z románu na pokračování v ženském časopise. Je to jeho vina? V celém rozsahu určitě ne. Je nesporně nesmírně muzikální, ovládá dokonale své řemeslo, má autoritu u orchestrů, a bude-li víc studovat než sklízet vavříny, mohl by z něho být velký umělec.“
***
A na závěr Nedokončená. Víme už, a není to snad ani třeba opakovat, že není posledním Schubertovým symfonickým dílem, že vznikla šest let před skladatelovou smrtí a nebyla dokončena pravděpodobně pro množství jiné práce, kterou Schubert chtěl ještě vykonat. Čtyřicet tři let se o partituře vůbec nevědělo. Ostatně i Symfonii C dur „Velká“ objevil Schumann teprve deset let po Schubertově smrti. Jenže pak si už každý myslel, že Schubertovo dílo je v celku známé a uzavřené. Snad proto působil v roce 1865 tak otřesně objev fragmentu nové symfonie a navíc symfonie tak výrazně melancholického až pesimistického rázu. Jaký div, že legendám bylo věřeno víc než prosté pravdě.

Symfonie h moll vznikla v poměrně velmi krátkém časovém rozpětí v roce 1822. Skladatel vypracoval dvě první věty a zanechal jen náčrtek Scherza, ze kterého lze jen velmi těžko soudit na průběh dalších vět symfonie. V době práce na této symfonii psal Schubert dvě velká jevištní díla a navíc řadu dalších skladeb – písní a komorních děl. Je zajímavé, že v žádné z ostatních skladeb není ani stopy po smutku, kterým je jakoby protkána partitura Nedokončené. S výjimkou První – psané ještě ve školních dětských letech – psal Schubert všechny své symfonie bez vnějšího popudu, jen z vnitřní potřeby. A to nejen z romantické touhy po sebevyjádření. Z přirozené potřeby sdělit své myšlenky v ucelené a ustálené symfonické formě, vyrovnat se s touto základní hudební formou a říci k ní i po Beethovenovi své slovo. Že to bylo správné a že se to podařilo, dokazuje celý vývoj symfonické formy v dalších letech devatenáctého století. Bez Symfonie C dur „Velká“ by nebylo Dvořáka a nakonec možná ani Brucknera a Mahlera a bez Nedokončené by asi sotva vznikla například Čajkovského Patetická. Řekli jsme si už, že Nedokončená byla příčinou vzniku mnoha legend a sentimentálních úvah. Takřka každá z nich ústí v povzdechu, jak by to bylo asi krásné, kdyby osud tak krutě nepřerval skladatelův život. Takové myšlení nemá smysl. Nejen proto, že je povrchní a sentimentální. Především proto, že odvrací pozornost od díla k vnějším osudům tvůrce a přitom zapomíná na Řád, ve kterém každý z nás žije a kterému je podřízen. A navíc je směšné. Připomíná trochu turistu, který stojí před Michelangelovým Davidem a dozvídá se od průvodce, že je udělán vlastně z vadného kusu kamene, a uvažuje o tom, jaká by asi ta socha musela být, kdyby byl kámen úplně v pořádku. Nedokončená je Schubertovým nejpopulárnějším dílem. Její melodie žijí již mnoho let v podvědomí posluchačů, a nejenom koncertních. Je trvalým číslem repertoáru všech orchestrů. Dobrých i špatných. Léta plnila sály i pokladny. Někdy je utrpení ji poslouchat. Málokterá skladba toho tolik vytrpěla. Od diletantů v orchestru i „polopodvodníků“ u dirigentského pultu. Je totiž velmi těžká. Je nutno pochopit její melancholii a její smutek. Neubírat ani nepřidávat. Vůči této partituře je třeba být taktní, jako vůči bolesti člověka.Lorin Maazel hraje všechny tři symfonie s orchestrem Berlínských filharmoniků. S orchestrem velké tradice, přesného, plného a krásného zvuku. V pozadí jako by stál velký stín Furtwänglerův a přítomnost brilantního a svrchovaně mistrovského Karajana. Lorin Maazel je mladý člověk. Narodil se v roce 1930, byl houslistou, komorním hráčem, a dirigentem je déle než dospělým člověkem. Vystupuje takřka se všemi světovými orchestry. V mnoha městech je dokonce i něčím takovým jako miláčkem obecenstva – řekněme zejména jeho dámské části. Je hvězdou gramofonových společností. Je totiž vůbec hvězdou. V dobrém i špatném slova smyslu. Je to navíc krasavec. Dirigent tak trochu jako z románu na pokračování v ženském časopise. Je to jeho vina? V celém rozsahu určitě ne. Je nesporně nesmírně muzikální, ovládá dokonale své řemeslo, má autoritu u orchestrů, a bude-li víc studovat než sklízet vavříny, mohl by z něho být velký umělec. Zatím se musíme spokojit s tím, že ponechal výtečnému orchestru, který mu byl v našich nahrávkách svěřen, tolik volnosti, že se můžeme seznámit s několika velkými symfoniemi velkého německého romantika v podobě nezkreslené, i když ne objevné ani výrazně hluboké, a věřit, že nám všem bude stále bližší dílo skromného, nepříliš vzhledného učitelského mládence v brejličkách, který zemřel ve Vídni 19. listopadu 1828 a byl pohřben ve Währingu vedle hrobu Beethovenova.

(Pokračování)
Foto archiv