Původně měl tisknout knihy, nakonec ale přes 30 let zpíval v Národním

Po smrti Otakara Ostrčila byl v létě 1935 pověřen vedením operního souboru Národního divadla Václav Talich. Pro české poměry je charakteristické, že nebyl jmenován jeho šéfem, ale pouze správcem. Jedním z úkolů, které ho čekaly, bylo přivést do něj nové posily v basovém oboru. Dlouholetý protagonista Jiří Huml dovršil šedesát let a v krátké době se na totéž chystal i jeho neméně vynikající kolega, mimořádně populární Emil Pollert. Situaci ještě vyostřila kmotřička Smrt, která jednoho říjnového odpoledne roku 1935 přepadla Emila Pollerta při přátelské besedě s kolegy v kavárně Slavia.

Václav Talich už následujícího roku angažoval do souboru pětadvacetiletého vídeňského Čecha Jaroslava Veverku, který se začal zdárně prosazovat především v basových partiích vyžadujících čistou a procítěnou interpretaci hlubokých tónů. Pomyslný hledáček Václava Talicha byl zaostřen na dva zpěváky stejné věkové kategorie, volyňského Čecha Eduarda Hakena, který slavil úspěchy v olomouckém divadle, a dalšího rodilého Vídeňáka, Karla Kalaše, jenž na sebe zdárně upozornil v bratislavském souboru, který po léta výborně řídil Karel Nedbal. Ten také soubor cílevědomě budoval jak z hlediska dramaturgického výběru, tak v koncepci složení souboru. Oba se narodili ve stejném roce, Haken 23. března 1910 a Kalaš 9. října téhož roku.

Karel Kalaš, jehož nedožité sto páté narozeniny si tedy 9. října připomínáme, vyrůstal ve Vídni v prostředí tehdy ještě početné a kulturně velmi aktivní české menšiny. V duchu rodinné tradice zpíval a hrál ochotnické divadlo. Vyučil se typografem a pracoval jako tiskařský dělník, posléze jako strojmistr. Vedle toho se ale věnoval pilně studiu zpěvu.

Jeho učitelem byl Ferdinand Pagin (1863–1945), velmi zajímavá osobnost vídeňského uměleckého života své doby. Byl velmi všestranný, věnoval se opeře i činohře, ale také komponování a výtvarnému umění. Působil jako operní sólista v Rakousku, Německu i dalších zemích. Ve Vídni byly jeho působištěm především Carl Theater a Theater an der Wien. Byl prvním vídeňským Vaškem v Prodané nevěstě. Nakonec se věnoval především kariéře váženého pedagoga, jehož činnost byla veřejně oceněna. U Pagina nepochybně získal Kalaš velmi solidní základy nejen pěveckého, ale také hereckého umění, jehož kvalita byla neodmyslitelnou složkou jeho výkonů.

Velká hospodářská krize zasáhla Rakousko velmi tvrdě, Kalaš přišel o zaměstnání, a tak v roce 1932 přesídlil do Československa. V roce 1934 jej Karel Nedbal angažoval do Bratislavy. Bratislavská „pětiletka“ byla pro mladého sólistu tím nejlepším školením. Vedle Nedbala působili v divadle dva další velmi zdatní dirigenti, Zdeněk Folprecht a Josef Vincourek, a režisérem operních představení byl často jeden z největších talentů tehdejší režisérské generace, Viktor Šulc, který bohužel z rasových důvodů musel po příchodu okupantů z oficiálních scén zmizet. V roce 1943 předčasně zemřel.

V Bratislavě zpíval Karel Kalaš desítky rolí, nejprve menších a posléze i velkých, v českém i světovém repertoáru, klasickém i moderním. Zpíval například i roli Velekněze ve zřídka uváděné opeře Antonína Dvořáka Vanda. Karel Nedbal věnoval mladému sólistovi maximální pozornost, oceňoval jeho schopnost zdatně interpretovat komické role, a svěřil mu dokonce i Kecala v Prodané nevěstě. Na základě doporučení Hanuše Theina jej Talich pozval do Prahy, kde 21. dubna 1939 hrál a zpíval Marbuela ve Dvořákově opeře Čert a Káča. Na základě tohoto hostování byl s platností od nové sezony do Národního divadla angažován. Členem Národního divadla byl do roku 1972.

V Národním divadle jej zprvu očekávaly menší a střední úkoly, jako byly například Lodovico ve Verdiho Otellovi či Marullo v Rigolettovi. Zajímavé je, že jiná role v této opeře, hrabě Ceprano, byla jednou z posledních, v nichž vystoupil v Národním divadle již jako důchodce, více než o čtyři desítky let později. Ve Smetanově Tajemství se představil jako Duch frátera Barnabáše, v Dvořákově Armidě jako Muezzin a rytíř Ubald, v Pucciniho Tosce jako Kostelník. V Čajkovského Evženu Oněginovi byl představitelem Zareckého, ve Fibichově Nevěstě messinské zpíval Diega a v Bouři Stefana. Ze smetanovských rolí se v té době setkal s Matoušem z Hubičky a především s Míchou v Prodané nevěstě, kterého ztvárnil i v dalších inscenacích. Pravidelně zpíval Marbuela v Čertu a Káče a na jaře 1942 se poprvé představil v roli Vodníka v Rusalce, když vystoupil v představení za onemocnělého Viléma Zítka. Dirigentem představení byl hostující někdejší Kalašův bratislavský šéf Karel Nedbal, který tehdy byl šéfem olomouckého operního souboru.

Jednou z prvních rolí, které v Národním divadle Kalaš nastudoval, byla postava Moruccia v d′Albertově opeře Nížina, tedy role, se kterou se už setkal v Bratislavě. Shodou okolností to bylo rovněž pod taktovkou Zdeňka Folprechta, který také přišel z Bratislavy do Prahy. Ve své první pražské sezoně nastudoval mimo jiné Schaunarda v Pucciniho opeře La bohème, Silvana ve Verdiho Maškarním plesu a Fernanda v Trubadúru, Kuna ve Weberově Čarostřelci a také svou jedinou janáčkovskou roli, v níž ale ve své době patřil k jejím nejlepším interpretům, Stárka z Její pastorkyně.

První skutečně velkou rolí, do níž byl v Národním divadle obsazen, byl poustevník Beneš v Čertově stěně. Zpíval premiéru, která byla 24. listopadu 1943. V pozdějších inscenacích této opery představoval Raracha.

Definitivně se prosadil v těžké konkurenci mezi protagonisty operního souboru. Jeho měkký, technicky i výrazově dokonale zvládnutý hlas, schopnost lyrické a něžně znějící kantilény vtiskly jeho pěveckému projevu neopakovatelný charakter. Jeho velkou předností byl důraz na srozumitelnost zpívaného slova, o čemž se dodnes můžeme přesvědčit při poslechu jeho četných rozhlasových a gramofonových nahrávek. Ve spojení s precizní hereckou charakteristikou, jemnou komikou v rolích, které ji vyžadovaly, a upřímnou citovostí projevu jej tyto schopnosti přímo předurčily k postavám laskavých a moudrých otců, jichž se v basových rolích objevuje mnoho. Uměl ale dokonale ztvárnit i postavy z protikladného typového okruhu. Své místo si nalezl především v interpretaci klasických českých oper, zejména Bedřicha Smetany, takže o něm klidně můžeme podobně jako o Václavu Bednářovi v barytonovém oboru hovořit jako o smetanovském pěvci.

Zpíval ve všech Smetanových operách kromě Libuše. V některých z nich ve více postavách v řadě inscenací. V Hubičce, v níž účinkoval v šesti různých inscenacích, ztvárnil jak úlohu Matouše, tak roli rozšafného otce Palouckého, v Tajemství byl výtečným Mistrem zedníkem i Malinou, rozkošný byl jeho Mumlal ve Dvou vdovách, důstojností projevu byl proniknut jeho Olbram v Braniborech v Čechách. V Prodané nevěstě účinkoval v pěti inscenacích, většinou v postavě Míchy, ale v Krombholcově a Paloušově nastudování opery z roku 1949 zpíval Kecala dokonce při premiéře.

S Kecalem se setkal i v inscenaci, kterou o tři roky později režíroval Ladislav Boháč. Kalašovu naturelu byl ale bližší Mícha. Možná byl pro Kecala charakterem svého projevu příliš jemný, v české operní tradici se prosadilo vždy spíše jadrnější pojetí této postavy, což lze dokumentovat na jeho špičkových interpretech od Viléma Heše přes Jiřího Humla, Emila Pollerta, Viléma Zítka a Eduarda Hakena až po Richarda Nováka. Jeho špičkovou smetanovskou rolí byl žalářník Beneš v Daliborovi, kde mohl skvěle uplatnit všechny valéry svého hlasového i jevištního projevu. Kalašův hlas v této roli nám zachovala rozhlasová nahrávka.

Stejně blízký jako smetanovské role byl Kalašovi ve všech směrech hrabě Vilém z Jakobína, kterého ztělesnil v desítkách repríz ve čtyřech různých inscenacích, a totéž platí i o arcibiskupu Arnoštovi v Karlštejně Vítězslava Nováka.

Ve Foersterově Jessice se výborně vyrovnal s postavou Shylocka, v Dědově odkazu byl představitelem titulní role. Z klasické české tvorby připomeňme ještě jeho soudce Šternberka z Kovařovicových Psohlavců a především krále Ferdinanda z inscenace Škroupova Kolumba, kterého v době okupace uvedli dirigent Zdeněk Chalabala a režisér Ferdinand Pujman.

Početná byla řada větších i menších rolí, které Karel Kalaš vytvořil v českých operách dvacátého století a soudobých novinkách. Vyjmenujme alespoň některé. V Juliettě Bohuslava Martinů to byla postava Stařečka, v Řeckých pašijích Patriarcheas, v Ostrčilově Honzově království role Čerta a v opeře Poupě postava Klána, v Hipolytě Jaroslava Křičky postava Meleagra, v Jeremiášových Bratrech Karamazových Předseda soudu, ve Smrti kmotřičce Rudolfa Karla radní Kukač či v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího Lodník.

V operách Jiřího Pauera jsme se s ním mohli setkat v roli Scholia v Zuzaně Vojířové a Purgona ve Zdravém nemocném, v Kubelíkově Veronice ztvárnil postavu Janka-Krista, v opeře Romeo, Julie a tma Jana Franka Fischera roli Pavlova otce, ve Folprechtově Lásky hře osudné Dottora, v Máchově Jezeře Ukereve doktora Kocha, v Hanušově Pochodni Prométheově Slepého starce, ve Vomáčkově Boleslavovi I. Hněvsu a ve Vostřákově opeře Králův mincmistr jednu z hlavních rolí, havíře Opata. Do této kategorie můžeme připočíst i jeho Bogata v Suchoňově Svätoplukovi a Zimoně v Krútňavě.

Řadu výborných příležitostí poskytla evropská operní tvorba devatenáctého století. Z verdiovských rolí to byl především Filip II. v Donu Carlosovi a Velekněz v prvním uvedení Nabucca v Národním divadle v šedesátých letech. V Pucciniho La bohèmě vyměnil někdejšího Schaunarda za filozofa Collina. Z jeho rolí ve francouzských operách jmenujme především Mefista v Gounodově Faustovi a Markétce a Crespela v Hoffmannových povídkách.

Bohatá byl žeň Kalašových rolí v německých operách. Ve Fideliovi to byl „deus ex machina“ v ději opery, ministr Fernando, ve Weberově Čarostřelci Poustevník. Tři velké role vytvořil v operách Richarda Wagnera, byly to role Dalanda v Bludném Holanďanovi, Landhraběte Heřmana v Tannhäuserovi a zlatníka Pognera v Mistrech pěvcích norimberských. Zmiňme se i o jeho Hostinském v inscenaci u nás téměř neznámé opery Engelberta Humperdincka Královské děti a o roli Pátého žida ze Straussovy Salome.

S řadou významných rolí se setkal v operách ruských autorů. K těm špičkovým patřil především kníže Gremin v Čajkovského Evženu Oněginovi a mnich Pimen v Musorgského Borisi Godunovovi (v této opeře ztvárnil i roli jezuity Rangoniho).

Z dalších si připomeňme jeho Dosifeje v Musorgského Chovanštině, Žuravlova v opeře tatarského skladatele Žiganova Musa Džalil a v neposlední řadě jeho role prokofjevovské. Karel Kalaš účinkoval v obou inscenacích, které na počátku šedesátých let uvedla na pražské jeviště dvojice dirigent Chalabala – režisér Ansimov: v Příběhu opravdového člověka to byla postava Vasilije Vasiljeviče a v Lásce ke třem pomerančům role Krále. V první inscenaci Vojna a mír v roce 1948 se představil v roli Kutuzova, později pak v roli hraběte Ilji Rostova.

Speciální místo mají v Kalašově kariéře postavy mozartovské. Režisér Bohumil Hrdlička si ho svého času obsadil do titulní role v Mozartově Figarově svatbě, jež patřila mezi nejlepší operní inscenace první poloviny padesátých let.

Po úspěšném Figarovi se výborně zhostil i role Sarastra v Hrdličkově odvážné koncepci Kouzelné flétny, která se ale dočkala kvůli zákazu pouhých sedmi představení. V Donu Giovannim byl nejprve Masettem a posléze výtečným Leporelem, v závěrečné fázi jeho kariéry jsme se s ním mohli setkat ve Figarově svatbě v roli doktora Bartola.

Karel Kalaš se v hojné míře věnoval i koncertní činnosti. Byl výborným interpretem basových partií v Dvořákově Svaté Ludmile a ve Stabat mater, v Mozartově Requiem, v Beethovenově Deváté symfonii a v mnoha dalších skladbách.

Pro specifické kvality svého hlasového projevu byl Karel Kalaš častým hostem v rozhlasovém studiu a v nahrávacích studiích Supraphonu. Počet nahrávek operních děl a jednotlivých operních čísel je přebohatý a s mnohými se můžeme setkat dodnes třeba na vlnách rozhlasové stanice Vltava. Vedle oper, v nichž zpíval na jevišti, dostal ve studiích i možnost zazpívat si postavy, s nimiž se na scéně Národního divadla nesetkal. Byly to například partie Chrudoše v Libuši a Marka ve fragmentu Smetanovy Violy, Janek v Blodkově jednoaktovce V studni, Kryštof ze Švamberka v Novákově Zvíkovském raráškovi anebo Květenský ve Škroupově Dráteníkovi. Spolupracoval často s televizí při nahrávkách oper, jež byly svého času poměrně časté.

Po konci své pěvecké kariéry se Karel Kalaš dostal i do širokého povědomí filmové divácké obce. Režisér Ladislav Smoljak si jej v roce 1978 obsadil do postavy bývalého operního pěvce Bílka ve veleúspěšném filmu Kulový blesk. Svého úkolu se Karel Kalaš zhostil znamenitě.

Obdržel celou řadu různých vyznamenání. Ve třetím ročníku Cen Thálie mu byla (po Karlu Bermanovi a Márii Tauberové) v roce 1996 udělena Cena za celoživotní mistrovství v oboru opera.

Karel Kalaš zemřel 3. května 2001 v Praze.

Foto archiv ND / Jaromír Svoboda, Josef Heinrich, archiv Blesk.cz