Původně měl tisknout knihy, nakonec ale přes 30 let zpíval v Národním

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Po smrti Otakara Ostrčila byl v létě 1935 pověřen vedením operního souboru Národního divadla Václav Talich. Pro české poměry je charakteristické, že nebyl jmenován jeho šéfem, ale pouze správcem. Jedním z úkolů, které ho čekaly, bylo přivést do něj nové posily v basovém oboru. Dlouholetý protagonista Jiří Huml dovršil šedesát let a v krátké době se na totéž chystal i jeho neméně vynikající kolega, mimořádně populární Emil Pollert. Situaci ještě vyostřila kmotřička Smrt, která jednoho říjnového odpoledne roku 1935 přepadla Emila Pollerta při přátelské besedě s kolegy v kavárně Slavia.

Václav Talich už následujícího roku angažoval do souboru pětadvacetiletého vídeňského Čecha Jaroslava Veverku, který se začal zdárně prosazovat především v basových partiích vyžadujících čistou a procítěnou interpretaci hlubokých tónů. Pomyslný hledáček Václava Talicha byl zaostřen na dva zpěváky stejné věkové kategorie, volyňského Čecha Eduarda Hakena, který slavil úspěchy v olomouckém divadle, a dalšího rodilého Vídeňáka, Karla Kalaše, jenž na sebe zdárně upozornil v bratislavském souboru, který po léta výborně řídil Karel Nedbal. Ten také soubor cílevědomě budoval jak z hlediska dramaturgického výběru, tak v koncepci složení souboru. Oba se narodili ve stejném roce, Haken 23. března 1910 a Kalaš 9. října téhož roku.

Karel Kalaš, jehož nedožité sto páté narozeniny si tedy 9. října připomínáme, vyrůstal ve Vídni v prostředí tehdy ještě početné a kulturně velmi aktivní české menšiny. V duchu rodinné tradice zpíval a hrál ochotnické divadlo. Vyučil se typografem a pracoval jako tiskařský dělník, posléze jako strojmistr. Vedle toho se ale věnoval pilně studiu zpěvu.

Karel Kalaš
Karel Kalaš

Jeho učitelem byl Ferdinand Pagin (1863–1945), velmi zajímavá osobnost vídeňského uměleckého života své doby. Byl velmi všestranný, věnoval se opeře i činohře, ale také komponování a výtvarnému umění. Působil jako operní sólista v Rakousku, Německu i dalších zemích. Ve Vídni byly jeho působištěm především Carl Theater a Theater an der Wien. Byl prvním vídeňským Vaškem v Prodané nevěstě. Nakonec se věnoval především kariéře váženého pedagoga, jehož činnost byla veřejně oceněna. U Pagina nepochybně získal Kalaš velmi solidní základy nejen pěveckého, ale také hereckého umění, jehož kvalita byla neodmyslitelnou složkou jeho výkonů.

Velká hospodářská krize zasáhla Rakousko velmi tvrdě, Kalaš přišel o zaměstnání, a tak v roce 1932 přesídlil do Československa. V roce 1934 jej Karel Nedbal angažoval do Bratislavy. Bratislavská „pětiletka“ byla pro mladého sólistu tím nejlepším školením. Vedle Nedbala působili v divadle dva další velmi zdatní dirigenti, Zdeněk Folprecht a Josef Vincourek, a režisérem operních představení byl často jeden z největších talentů tehdejší režisérské generace, Viktor Šulc, který bohužel z rasových důvodů musel po příchodu okupantů z oficiálních scén zmizet. V roce 1943 předčasně zemřel.

V Bratislavě zpíval Karel Kalaš desítky rolí, nejprve menších a posléze i velkých, v českém i světovém repertoáru, klasickém i moderním. Zpíval například i roli Velekněze ve zřídka uváděné opeře Antonína Dvořáka Vanda. Karel Nedbal věnoval mladému sólistovi maximální pozornost, oceňoval jeho schopnost zdatně interpretovat komické role, a svěřil mu dokonce i Kecala v Prodané nevěstě. Na základě doporučení Hanuše Theina jej Talich pozval do Prahy, kde 21. dubna 1939 hrál a zpíval Marbuela ve Dvořákově opeře Čert a Káča. Na základě tohoto hostování byl s platností od nové sezony do Národního divadla angažován. Členem Národního divadla byl do roku 1972.

V Národním divadle jej zprvu očekávaly menší a střední úkoly, jako byly například Lodovico ve Verdiho Otellovi či Marullo v Rigolettovi. Zajímavé je, že jiná role v této opeře, hrabě Ceprano, byla jednou z posledních, v nichž vystoupil v Národním divadle již jako důchodce, více než o čtyři desítky let později. Ve Smetanově Tajemství se představil jako Duch frátera Barnabáše, v Dvořákově Armidě jako Muezzin a rytíř Ubald, v Pucciniho Tosce jako Kostelník. V Čajkovského Evženu Oněginovi byl představitelem Zareckého, ve Fibichově Nevěstě messinské zpíval Diega a v Bouři Stefana. Ze smetanovských rolí se v té době setkal s Matoušem z Hubičky a především s Míchou v Prodané nevěstě, kterého ztvárnil i v dalších inscenacích. Pravidelně zpíval Marbuela v Čertu a Káče a na jaře 1942 se poprvé představil v roli Vodníka v Rusalce, když vystoupil v představení za onemocnělého Viléma Zítka. Dirigentem představení byl hostující někdejší Kalašův bratislavský šéf Karel Nedbal, který tehdy byl šéfem olomouckého operního souboru.

Jednou z prvních rolí, které v Národním divadle Kalaš nastudoval, byla postava Moruccia v d′Albertově opeře Nížina, tedy role, se kterou se už setkal v Bratislavě. Shodou okolností to bylo rovněž pod taktovkou Zdeňka Folprechta, který také přišel z Bratislavy do Prahy. Ve své první pražské sezoně nastudoval mimo jiné Schaunarda v Pucciniho opeře La bohème, Silvana ve Verdiho Maškarním plesu a Fernanda v Trubadúru, Kuna ve Weberově Čarostřelci a také svou jedinou janáčkovskou roli, v níž ale ve své době patřil k jejím nejlepším interpretům, Stárka z Její pastorkyně.

Giacomo Puccini: La bohème ‒ Karel Kalaš (Schaunard) ‒ ND Praha (foto Josef Heinrich)
Giacomo Puccini: La bohème ‒ Karel Kalaš (Schaunard) ‒ ND Praha (foto Josef Heinrich)

První skutečně velkou rolí, do níž byl v Národním divadle obsazen, byl poustevník Beneš v Čertově stěně. Zpíval premiéru, která byla 24. listopadu 1943. V pozdějších inscenacích této opery představoval Raracha.

Bedřich Smetana: Čertova stěna ‒ Karel Kalaš (Rarach) ‒ ND Praha (foto Jaromír Svoboda)
Bedřich Smetana: Čertova stěna ‒ Karel Kalaš (Rarach) ‒ ND Praha (foto Jaromír Svoboda)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments