Po premiéře jsem se probudil malátný. Jako bych nevypil jen jedno pivo, ale absolvoval celý ruský pijácký zapoj. Kolega, co se mnou tančí, si dal prozíravě panáka (vlastně čtyři) a tak na tom bude dnes lépe. Naštěstí se mi podařilo zrušit všechny povinnosti a do večera mám volno. Čtu si, medituji, lelkuji na internetu. Sleduji záznam z včerejší premiéry. V některých pasážích se sobě líbím, jinde mi chybí čistota pohybu a barevnější dynamika. Při druhém zhlédnutí nahlížím celek, rozčiluje mě, když je někdo z kolegů mimo. Obecně je můj premiérový výkon přemotivovaný, přepálený, taky proto mám teď naražené koleno a natržený lýtkový sval. No dobře, není natržený, ale bolí tak. K obědu si dělám kuskus, včera jsem měl rizoto. Sacharidy. Zkusil jsem na pár dní vyřadit maso, jestli nebudu mít víc energie, jak tvrdí vegetariáni, ve skutečnosti se cítím spíš bez síly a mám hlad.
Do divadla dorážím s předstihem. Po cestě jsem si koupil dvojité espresso a ovocný nakopávač z alberta: zázvor, citron, kurkuma, chilli. V šatně se mi suší kostým, včerejší kytky povadly, na stolku leží poházené zlomvazky, o něž nikdo nestojí. Převléknu se a jdu se rozcvičit. Ležím se zavřenýma očima na prázdném jevišti, nedovedu si představit, že zde budu za pár hodin skákat a válet se a zvedat těžká těla. Postupně se trousí kolegové. Fyzicky na tom nejsou o moc lépe. Všichni jsme se včera vydali, na generálce předchozího dne jakbysmet, den předtím jsme představení projeli dokonce dvakrát. Ten má něco se zády, druhá je polepená tejpy, děsí se scény, při níž včera upadla, další je pobledlá a šeptá mi, že má asi teplotu. „Hlavně se už netestuj,“ radím jí. Ještě před rokem bychom nemuseli šeptat. Samotného mě možnost, že se necítím dobře, protože jsem se nakazil koronavirem ani nenapadne. Oficiální testy umím falšovat, domácími si vytírám schválně jen krajíček nosu, respirátor nenosím nikam už dobré dva měsíce. Loterijní výhry mě nezaujaly (tenisky mám, ajfon nepoužívám), ani očkován tedy nejsem. Tuhle hru už nehraju, takže mě ta možnost ani nenapadne. Posloucháme korekce od choreografky, něco málo si prostorově zkusíme. Pak se stačí jen připravit a odtančit hodinu představení.
Testuji, co půjde. Dotyk bulky na koleni je nesnesitelně bolestivý, uvažuji, jak zvládnu pády a floorwork. Samozřejmě že není bolestivý nesnesitelně, zpřesňuji soud, bolí ukrutně, ale snést se dá. Natažené lýtko mi bude zase komplikovat běhy a skoky, doufám, že se sval zahřeje a nic neucítím, což se v průběhu představení naštěstí potvrdí. Kolega zkoumá zalepené spáry v podlaze, baletizol je dnes položen lépe, včera si o odchlíplý kus zlomil nehet. S kolegyní probíráme dojmy z premiéry, trochu pomlouváme. Svěřuji se jí se svou celoživotní touhou po dokonalém výkonu, který podle mě zároveň není kvůli tělesné podstatě tance možný. Je na mé filosofické kecy zvyklá, trpělivě mi namítá, že dokonalosti přece není třeba. Bavíme se o rozdílu mezi subjektivním pocitem tanečníka a objektivním obrazem, který vidí divák.
V šatně sním banán, následně provádím Wim Hofovo dechové cvičení. Dělám vše pro to, abych byl v určený čas v co nejlepším stavu. Ve sprše mi to náhle dojde: je potřeba vyjít na jeviště. Tíha té skutečnosti na mě dopadne plnou vahou. Vždy jsem se těm klišé smál, teď zakouším jejich existenciální osten. Je to věkem, roční pauzou, únavou? Nebývám nervózní. Zlehčuju jakoukoli zodpovědnost, ale přesto zodpovědný jsem. Dvě stě lidí si koupilo lístek. Přátelé, neznámí lidé, taneční odborníci. Vybavím si silácké řeči, kterými krmím lidi na lekcích, a provokativní texty, v nichž arogantně chytračím o tanci. Dnes jdu s kůží na trh já. Je mi špatně, jako bych plul v nějaké mlze. Nejsem ve své kůži, tak kdo to půjde s mou kůží na trh? Nezbývá, než přijmout platónský dualismus: mysl ať převezme vládu, tělo musí poslouchat. Tuším, že někde v tom se skrývá zkouška mé profesionality. Je prostě nezbytné odtančit. Soustředěně, precizně jako chirurg, jinak to nemá smysl. Jak ale poznat, kdy má tělo už opravdu dost a všemi signály jen žadoní o odpočinek a rehabilitaci? Jsem jen ubohý člověk, naříkám si, zatímco na sebe ve sprše pouštím střídavě horkou a ledovou vodu. Ne, okřiknu se, nejsem člověk, jsem Nietzschův Übermensch – nadčlověk! A krása je důležitější než zdraví. Find what you love and let it kill you. Jsem rocková hvězda. Přestávám se litovat a odhodlaně oblékám tělové trenky, v nichž budu zanedlouho tančit finále představení. V zrcadle pozoruju své pohublé tělo. Taky jsem mohl začít s kliky o měsíc dřív. Přes veškerou námahu se mi navíc nepodařilo zcela se zbavit podkožního tuku na břiše. Bože, pokud uvažuju takhle, jak jsou na tom asi holky v šatně vedle? To jsem celý já, buď se přeceňuju, nebo podceňuju, zasáhnout střed se mi nikdy nedařilo. Pravda bude nejspíš někde uprostřed; a hlavně to nikoho nezajímá.
Sál pohasíná, diváci se zklidňují; jen nějakému debilovi svítí do obličeje ajfon. Zhluboka dýchám, pomalým krokem vcházím na jeviště. Přijde mi, že jej špatně kontroluji. V chumlu těl zakláním hlavu. Zpanikařím. O mou krční páteř se pokouší ústřel. Chce se mi brečet, odejít do zákulisí, odpískat to. Neudělám to; činím dál, co je třeba. Bojím se bolesti, ale jsem na ni připraven. Nořím se do choreografie. Jsem Ježíš současného tance, jak prohlašuji někdy nahlas a okolí myslí, že žertuji. Trpím, postupně se však z boha v lidské podobě měním v Dionýsa. Ne že by se něco změnilo, je mi pořád blbě, v sílícím opojení z pohybu, s vědomím, že jsem pozorován, se mi ale daří pokračovat. Oslava tancem začíná. Kolegové jsou mi oporou, setkáváme se pohledy, oni ví, já vím. Tančí skvěle; každý z nich má své bolesti, své pochyby. Jsem soustředěn, pohyby k vlastnímu překvapení odměřuji přesně. V dynamické části, jíž představení vrcholí, jedu na dřeň, dochází mi dech, síla i energie, svaly se sebezáchovně brání uděleným pokynům. Mám pocit, že umřu, to se mi ale stává i v nejlepší kondici. Nad vším pociťuju jakousi masochistickou radost z vítězství vůle. Zachraňuje mě hudba a léty vydřená technika. Před pár dny se mě po generálce ptala spolužačka, jestli jsme během vystoupení v nějakém transu. Byla na současném tanci poprvé a zřejmě jí to tak připadalo. Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že je to přesně naopak, člověk se nesmí ztratit, musí být koncentrován v nejvyšší míře, vědět o každém smítku na jevišti, říkám tomu mód lovce. Měl by předvídat dráhy ostatních, reagovat autenticky, neanticipovat kroky automaticky. Musí číst situaci, obezřele vnímat všemi smysly, zkrátka být bdělý jako šelma. Není-li toho schopen, nemá na profesionální scéně co dělat. Koukala na mě, nejspíš si myslela, že se vytahuji. Zpět na jeviště, blížíme se ke konci. V závěrečné části odhazujeme kostýmy a tančíme jen ve spodním prádle. Hudebníci jsou přesní, měli bychom se od nich učit. Jenže jsme docela zpocení a každý úchop klouže, partnerské figury jsou náhle riskantní. Na podlaze se lesknou šmouhy potu. Jediný nemotorný krok může znamenat pád, v horším případě zranění.
Pohled do osvíceného hlediště plného respirátorů je znepokojivý. Při děkovačce cítím vděčnost, úlevu, dokonce něco jako pokoru, kteréžto slovo odjakživa nesnáším. Bolest neodezněla, ani adrenalin ji nedokázal pokořit. Dokáže to až pátý šestý drink na baru. Především ale cítím velký obdiv ke kolegům. K těm, co se klaní vedle mě, i k těm, kteří se tanečnímu umění věnují oddaně kdekoliv na světě. Není to jen tak. A jak tam stojím, říkám si, že divadlo v dnešním světě vůbec není něčím samozřejmým. Nejenže musí v současnosti překonávat otravné biopolitické překážky a podrazy, ale nabízí magii. A doba magii nepřeje, považuje ji za něco iracionálního a tudíž dětinského. Ve skutečnosti se jí bojí, protože ji nedokáže propočítat. Lidé se do divadla z nějakého důvodu vrátili. Možná tam hledají něco, co jinde nemohou nalézt. Ale možná jsem jen naivní. Tak jako tak, už jen to pomyšlení je ne-li povzbudivé, pak osvěžující. A já se půjdu někam dobře najíst a trochu se prospat.
