5. července zemřel v Českých Budějovicích významný basista, dlouholetý přední sólista opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích – Oldřich Jakubík, narozen 11. listopadu 1930. Sólistou Jihočeského divadla byl od roku 1965 do odchodu do penze v roce 1993. Absolvent JAMU v Brně u profesora Josefa Války prožíval své divadelní začátky v brněnské opeře v době její zlaté éry šedesátých let pod vedením vynikajícího Františka Jílka. Zvěčnil se v té době s Brnem na festivalu Smetanova Litomyšl, kde v roce 1961 zpíval, dle pečlivých záznamů festivalu, roličku Biřice ve Smetanových Braniborech. Poté roku 1964 ve festivalovém představení Prodané nevěsty roli Indiána, když Kecala ztvárnil Richard Novák. Věru zdatná konkurence v basovém oboru, bylo těžké se tehdy v Brně dostat k závažnějším partiím. Ostatně Brno této doby s Hanou Svobodovou-Janků, Vilémem Přibylem, Jiřím Olejníčkem či René Tučkem bylo mnohdy interpretačně výše než Národní divadlo v Praze.
V roce 1965 odešel z Brna do Českých Budějovic, když přijal nabídku tehdejšího šéfa opery Jihočeského divadla – Karla Noska. Dostal se tím ke klíčovým rolím basového oboru profondo i serioso, měl šanci obsáhnout celé široké spektrum basových rolí, jak je prezentovaly v Národním divadle v Praze legendy basového oboru – Karel Kalaš a Eduard Haken. Jak bývá v českém basovém oboru zvykem, patří sem i velké buffo partie typu Smetanova Kecala v Prodané nevěstě, Dvořákova purkrabího Filipa v Jakobínu či Lortzingova van Betta v opeře Car a tesař.
Jakubíkovou parketou však byly jiné partie vážného basového oboru, takový byl alespoň můj dojem ze sledování pěvce od osmdesátých let. Byl to žalářník Beneš ve Smetanově Daliborovi, Lutobor v Libuši, Verdiho Filip v Donu Carlosovi, Sarastro v Mozartově Kouzelné flétně i Komtur v Donu Giovannim. Vyrovnal se i s technicky velmi obávanou rolí Osmina v Únosu ze serailu. Výrazný byl jeho Gremin Čajkovského Eugena Oněgina. Často zpíval i Vodníka ve Dvořákově Rusalce v několika inscenacích.
Schopnost ostré jevištní charakterizace předvedl ve zdánlivě malé partii Angelottiho Pucciniho Tosky, dodnes se mi vybaví zřetelně jeho imponující postava strýce Bonze v Pucciniho Madame Buterfly. Byla to krásná ukázka, jak pro velký hlasový formát opravdu není malých rolí. Dovedl výborně vykreslit roli vzdorovitého, jakoby ze žuly vytesaného Matěje Přibka v tehdy častěji hraných Kovařovicových Psohlavcích, či horala Palouckého ve Smetanově Hubičce. Rovněž přesvědčivě interpretoval mnoho postav z klasických operet, báječný byl například jeho Zaremba v Nedbalově Polské krvi.
Měl od přírody veliký hlasový fond nádherného kovového zabarvení, který dokázal rychle zaujmout neobvyklou prostorovou nosností i znělými hloubkami. Typicky velký hlasový formát. Proto v mých vzpomínkách zůstane především jeho Filip Verdiho Dona Carlose nebo výrazný Fernando z Troubadoura.
Pěvecky velmi imponoval jako Beneš Smetanova Dalibora. V roce 1986 jsem napsal v tehdejší recenzi na provedení Smetanova Dalibora v areálu Žižkova rodiště v Trocnově, že: „Oldřich Jakubík je žalářníkem velkého formátu, který snese srovnání s nejlepšími představiteli této role u nás.“ Ano, tato partie mu obzvláště dobře ležela a vytvářel ji i jevištně znamenitě.
Věděl jsem, že si Oldřich Jakubík velmi přál návrat do Brna, kde měl kořeny mladších let, studia, ale i operních začátků. „Ale vždyť oni o mně dobře vědí,“ mávnul rukou, když jsem mu navrhl, aby si napsal do Janáčkovy opery v Brně o možnosti hostování za účelem angažmá. Ano, ansámblová divadla měla jednu značnou nevýhodu. Jakmile se kterýkoli hlasový obor obsadil interně, byl vstup do angažmá pro jiné uchazeče řadu let vyloučený. Pozice stálého hosta, která je dnes nejčastější smluvní formou, tehdy neexistovala, anebo jen zcela výjimečně.
Vyučoval externě řadu let hlasovou výchovu na Katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích, vedle svých dřívějších kolegů z Jihočeského divadla – Stanislavy Součkové a doktora Čestmíra Kráčmara. Byl hojně činný koncertně, často účinkoval ve vokálně-instrumentálních formách (kantáty, mše, oratoria) s Jihočeskou komorní filharmonií. Mnohokráte spolupracoval s Pošumavskou filharmonií dirigenta Karla Haymanna, amatérským symfonickým orchestrem pozoruhodných kvalit. Tato koncertní angažmá s posledně jmenovaným orchestrem byla u pěvce častá i v jeho již hluboce penzijním věku, kdy si ale uchovával pozoruhodnou hlasovou svěžest svého voluminózního, jadrného basu.
Typická, charakteristická postavička Českých Budějovic, bohužel, již dnes náleží minulosti.
Foto archiv Jihočeského divadla
