Oldřich Semerák se narodil 25. října 1932 ve Stolíně. V letech 1952–58 studoval na konzervatoři v Brně u Františka Suchého kompozici a u Josefa Smékala hru na pozoun. 1966–67 byl posluchačem UJEP v Brně (obor hudební věda), 1967–71 pokračoval ve studiu skladby u Emila Hlobila a Karla Janečka na Akademii múzických umění v Praze. Soustředil se především na instrumentální hudbu.
Na začátku šedesátých let působil v orchestru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích,v letech 1961–73 pak v Karlovarského symfonického orchestru, kde se stal v letech 1973–75 zástupcem ředitele. V letech 1975–77 byl ředitelem Lidové školy umění v Karlových Varech a zároveň pedagogem na plzeňské konzervatoři. Od roku 1977 učil skladbu a hudebně-teoretické předměty na Pražské konzervatoři. V letech 1983–1990 byl pak zástupcem ředitele.
Větší část Semerákovy skladatelské tvorby, založené na volné atonalitě, je věnována instrumentální hudbě, v průběhu šedesátých let využíval principu dodekafonie a aleatoriky. Od počátku sedmdesátých let pracoval v krajské organizaci Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, od roku 1991 ve Společnosti skladatelů (AHUV) a ve výboru sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost.
Mezi jeho žáky patřili například Libor Dřevikovský, Josef Marek, Radek Rejšek, Ondřej Kukal, Martin Smolka, Jiří Bárta, Hana Maryšková, Miloš Havlík, Jaroslav Svěcený, Vratislav Kříž, Ondřej Štochl, Jan Fila a další.
Oldřich Semerák se do české hudební kultury významně zapsal jako pedagog Pražské konzervatoře, kde vychoval mnoho vynikajících hráčů. Nebyl jen tím, kdo učil hlavní obor, ale připravil studentům i teoretické publikační materiály, např. skripta Kompoziční metody 20. století.
Zabýval se i přesahy hudby a výtvarného umění a kromě ceněného písňového cyklu Vějíř Boženy Němcové (1957) je též autorem dvou symfonií (1970 a 1971), orchestrálního Preludia eroica (1974), čtyř smyčcových kvartetů, klavírní sonáty (1968), také často hrané Sonáty pro akordeon (1984) a řady komorní hudby.
Oldřich Semerák zemřel 1. ledna 2024.
