Zemřel dirigent Mariss Jansons

V sobotu 30. listopadu 2019 v pozdních večerních hodinách zemřel ve svém petrohradském domě lotyšský dirigent Mariss Jansons. Bylo mu 76 let. Dlouhodobě se potýkal s problémy se srdcem a v posledních měsících byl nucen zrušit řadu koncertů, naposledy též koncerty s Vídeňskými filharmoniky, na nichž ho zastoupil český dirigent Jakub Hrůša, který tak s orchestrem ve vídeňském Musikvereinu debutoval. Mariss Jansons měl za sebou dlouholetou úspěšnou kariéru a patřil k předním současným světovým dirigentům.
Foto: Mariss Jansons v roce 2015 (foto: Franz Johann Morgenbesser; Wikimedia Commons)

Mariss Jansons se narodil 14. ledna 1943 v Rize, hlavním městě Lotyšska. Jeho matka, zpěvačka Iraīda Jansone, byla židovského původu, před nacisty se jí podařilo uniknout z rižského ghetta, kde zahynulo mnoho členů její rodiny. Syna Marisse porodila v úkrytu. Jeho otcem byl dirigent Arvīds Jansons (1914–1984), který působil v rižské opeře, v Lotyšském rozhlasovém orchestru a od roku 1965 byl hlavním hostujícím dirigentem Hallé Orchestra v Manchesteru; zemřel po srdečním záchvatu právě při dirigování koncertu s tímto orchestrem.

Mladý Mariss studoval na Leningradské konzervatoři klavír a dirigování, ale hrál také na housle, což preferoval jeho otec. Ve studiích pokračoval od roku 1969 ve Vídni u Hanse Swarowského a v Salcburku u Herberta von Karajana. Karajan si přál, aby se Jansons stal jeho asistentem u Berlínských filharmoniků, ale sovětské úřady to zablokovaly ihned, jak se o této nabídce doslechly. V roce 1971 získal Jansons druhou cenu na Karajanově mezinárodní dirigentské soutěži a v roce 1973 začal dirigovat Leningradskou (dnes Petrohradskou) filharmonii. V roce 1979 byl jmenován hudebním ředitelem Filharmonie v Oslo, s níž intenzivně vystupoval, nahrával a koncertoval. Jansons rezignoval na tuto pozici v roce 2000 po sporech s městem o akustiku koncertní síně v Oslo. V roce 1997 se Jansons stal hudebním ředitelem Pittsburgh Symphony Orchestra. Jeho počáteční smlouva byla na tři roky, ale pak byla opakovaně obnovována vždy na rok. V červnu 2002 oznámil svůj odchod z orchestru v roce 2004.

V dubnu 1996 Jansons málem zemřel po infarktu, který utrpěl, když dirigoval Pucciniho Bohému v Oslo. Léčil se ve Švýcarsku a později mu v Pittsburghu voperovali srdeční stimulátor. Jedním z důvodů ukončení spolupráce s pittsburghským orchestrem byly také Jansonsovy problémy s jet lagem.

Na začátku sezony 2003/2004 začal Jansons působit jako šéfdirigent Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Počáteční smlouva byla na tři roky se závazkem na deset týdnů v sezoně. Postupně byla ale několikrát prodloužena a nakonec měla trvat až do roku 2024. Jansons pravidelně vedl kampaň za výstavbu nového koncertního sálu tohoto orchestru sídlícího v Mnichově. V říjnu 2002 byl Jansons jmenován šestým šéfdirigentem Royal Concertgebouw Orchestra v Amsterodamu s účinností od 1. září 2004, kdy nahradil Riccarda Chaillyho. Původní smlouva byla na tři roky se závazkem na dvanáct týdnů v sezoně. V dubnu 2014 orchestr oznámil plánované ukončení funkčního období Jansonse jako šéfdirigenta po sezoně 2014/2015. Dne 20. března 2015 provedl Jansons svůj závěrečný koncert jako šéfdirigent v Amsterodamu za přítomnosti královny Maximy.

V roce 2006 Jansons poprvé řídil Vídeňskou filharmonii na Novoročním koncertě. V lednu 2006 získal cenu MIDEM v Cannes jako Umělec roku. V říjnu 2007 provedl Jansons (který je luteránského vyznání) Beethovenovu Devátou symfonii se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu pro papeže Benedikta XVI. a sedm tisíc dalších posluchačů v papežském Auditoriu Pavla VI. ve Vatikánu. V roce 2012 podruhé řídil Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků, který byl vysílán po celém světě v sedmdesáti třech zemích. V roce 2016 řídil tento koncert potřetí; byl vysílán ve více než devadesáti zemích po celém světě a vidělo ho na padesát milionů televizních diváků. Záznamy těchto koncertů byly vydány na hudebních nosičích.

Jansons dirigoval další přední světové orchestry i operní představení v mnoha divadlech a získal řadu ocenění, například v roce 2018 se stal čestným členem Berlínských filharmoniků a v dubnu 2019 získal Cenu Herberta von Karajana na Salcburském velikonočním festivalu. Byl členem Královské hudební akademie v Londýně či Spolku přátel hudby ve Vídni. Jansons byl dvakrát ženatý a žil v Petrohradě, kde mimo jiné pečoval o svoji obsáhlou sbírku partitur. Několikrát vystoupil i na Pražském jaru.

Slavný hudební kritik, redaktor a spisovatel Norman Lebrecht o Jansonsovi napsal ve své knize Mýtus jménem Maestro, že „vytvořil v Oslo orchestr s nejlepším zvukem, jaký se v Evropě najde – poněkud suchý a hořký, ale tam, kde je třeba, sytý a hřejivý, připomínající sklenku horkého čaje, z níž se kouří, či zrcadlo vlastní duše.“

Mariss Jansons nám zanechal také velmi početné nahrávky s různými orchestry, mezi nimiž nechybí symfonie Beethovena, Schuberta, Schumanna, Brahmse, Brucknera, Dvořáka, Mahlera, Sibelia a Šostakoviče, Berliozova Fantastická symfonie, symfonická díla Richarda Strausse, Brittenovo Válečné requiem, Dvořákova Stabat Mater, Čajkovského symfonie a Piková dáma, Rachmaninovovy symfonie a klavírní koncerty, Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu, díla Bély Bartóka, Kurta Weilla, Sergeje Prokofjeva a mnoha dalších.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat