Mariss Jansons se narodil 14. ledna 1943 v Rize, hlavním městě Lotyšska. Jeho matka, zpěvačka Iraīda Jansone, byla židovského původu, před nacisty se jí podařilo uniknout z rižského ghetta, kde zahynulo mnoho členů její rodiny. Syna Marisse porodila v úkrytu. Jeho otcem byl dirigent Arvīds Jansons (1914–1984), který působil v rižské opeře, v Lotyšském rozhlasovém orchestru a od roku 1965 byl hlavním hostujícím dirigentem Hallé Orchestra v Manchesteru; zemřel po srdečním záchvatu právě při dirigování koncertu s tímto orchestrem.
Mladý Mariss studoval na Leningradské konzervatoři klavír a dirigování, ale hrál také na housle, což preferoval jeho otec. Ve studiích pokračoval od roku 1969 ve Vídni u Hanse Swarowského a v Salcburku u Herberta von Karajana. Karajan si přál, aby se Jansons stal jeho asistentem u Berlínských filharmoniků, ale sovětské úřady to zablokovaly ihned, jak se o této nabídce doslechly. V roce 1971 získal Jansons druhou cenu na Karajanově mezinárodní dirigentské soutěži a v roce 1973 začal dirigovat Leningradskou (dnes Petrohradskou) filharmonii. V roce 1979 byl jmenován hudebním ředitelem Filharmonie v Oslo, s níž intenzivně vystupoval, nahrával a koncertoval. Jansons rezignoval na tuto pozici v roce 2000 po sporech s městem o akustiku koncertní síně v Oslo. V roce 1997 se Jansons stal hudebním ředitelem Pittsburgh Symphony Orchestra. Jeho počáteční smlouva byla na tři roky, ale pak byla opakovaně obnovována vždy na rok. V červnu 2002 oznámil svůj odchod z orchestru v roce 2004.
V dubnu 1996 Jansons málem zemřel po infarktu, který utrpěl, když dirigoval Pucciniho Bohému v Oslo. Léčil se ve Švýcarsku a později mu v Pittsburghu voperovali srdeční stimulátor. Jedním z důvodů ukončení spolupráce s pittsburghským orchestrem byly také Jansonsovy problémy s jet lagem.
Na začátku sezony 2003/2004 začal Jansons působit jako šéfdirigent Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Počáteční smlouva byla na tři roky se závazkem na deset týdnů v sezoně. Postupně byla ale několikrát prodloužena a nakonec měla trvat až do roku 2024. Jansons pravidelně vedl kampaň za výstavbu nového koncertního sálu tohoto orchestru sídlícího v Mnichově. V říjnu 2002 byl Jansons jmenován šestým šéfdirigentem Royal Concertgebouw Orchestra v Amsterodamu s účinností od 1. září 2004, kdy nahradil Riccarda Chaillyho. Původní smlouva byla na tři roky se závazkem na dvanáct týdnů v sezoně. V dubnu 2014 orchestr oznámil plánované ukončení funkčního období Jansonse jako šéfdirigenta po sezoně 2014/2015. Dne 20. března 2015 provedl Jansons svůj závěrečný koncert jako šéfdirigent v Amsterodamu za přítomnosti královny Maximy.
V roce 2006 Jansons poprvé řídil Vídeňskou filharmonii na Novoročním koncertě. V lednu 2006 získal cenu MIDEM v Cannes jako Umělec roku. V říjnu 2007 provedl Jansons (který je luteránského vyznání) Beethovenovu Devátou symfonii se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu pro papeže Benedikta XVI. a sedm tisíc dalších posluchačů v papežském Auditoriu Pavla VI. ve Vatikánu. V roce 2012 podruhé řídil Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků, který byl vysílán po celém světě v sedmdesáti třech zemích. V roce 2016 řídil tento koncert potřetí; byl vysílán ve více než devadesáti zemích po celém světě a vidělo ho na padesát milionů televizních diváků. Záznamy těchto koncertů byly vydány na hudebních nosičích.
Jansons dirigoval další přední světové orchestry i operní představení v mnoha divadlech a získal řadu ocenění, například v roce 2018 se stal čestným členem Berlínských filharmoniků a v dubnu 2019 získal Cenu Herberta von Karajana na Salcburském velikonočním festivalu. Byl členem Královské hudební akademie v Londýně či Spolku přátel hudby ve Vídni. Jansons byl dvakrát ženatý a žil v Petrohradě, kde mimo jiné pečoval o svoji obsáhlou sbírku partitur. Několikrát vystoupil i na Pražském jaru.
Slavný hudební kritik, redaktor a spisovatel Norman Lebrecht o Jansonsovi napsal ve své knize Mýtus jménem Maestro, že „vytvořil v Oslo orchestr s nejlepším zvukem, jaký se v Evropě najde – poněkud suchý a hořký, ale tam, kde je třeba, sytý a hřejivý, připomínající sklenku horkého čaje, z níž se kouří, či zrcadlo vlastní duše.“
Mariss Jansons nám zanechal také velmi početné nahrávky s různými orchestry, mezi nimiž nechybí symfonie Beethovena, Schuberta, Schumanna, Brahmse, Brucknera, Dvořáka, Mahlera, Sibelia a Šostakoviče, Berliozova Fantastická symfonie, symfonická díla Richarda Strausse, Brittenovo Válečné requiem, Dvořákova Stabat Mater, Čajkovského symfonie a Piková dáma, Rachmaninovovy symfonie a klavírní koncerty, Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu, díla Bély Bartóka, Kurta Weilla, Sergeje Prokofjeva a mnoha dalších.
