Zemřel dirigent Mariss Jansons

V sobotu 30. listopadu 2019 v pozdních večerních hodinách zemřel ve svém petrohradském domě lotyšský dirigent Mariss Jansons. Bylo mu 76 let. Dlouhodobě se potýkal s problémy se srdcem a v posledních měsících byl nucen zrušit řadu koncertů, naposledy též koncerty s Vídeňskými filharmoniky, na nichž ho zastoupil český dirigent Jakub Hrůša, který tak s orchestrem ve vídeňském Musikvereinu debutoval. Mariss Jansons měl za sebou dlouholetou úspěšnou kariéru a patřil k předním současným světovým dirigentům.
Foto: Mariss Jansons v roce 2015 (foto: Franz Johann Morgenbesser; Wikimedia Commons)

Mariss Jansons se narodil 14. ledna 1943 v Rize, hlavním městě Lotyšska. Jeho matka, zpěvačka Iraīda Jansone, byla židovského původu, před nacisty se jí podařilo uniknout z rižského ghetta, kde zahynulo mnoho členů její rodiny. Syna Marisse porodila v úkrytu. Jeho otcem byl dirigent Arvīds Jansons (1914–1984), který působil v rižské opeře, v Lotyšském rozhlasovém orchestru a od roku 1965 byl hlavním hostujícím dirigentem Hallé Orchestra v Manchesteru; zemřel po srdečním záchvatu právě při dirigování koncertu s tímto orchestrem.

Mladý Mariss studoval na Leningradské konzervatoři klavír a dirigování, ale hrál také na housle, což preferoval jeho otec. Ve studiích pokračoval od roku 1969 ve Vídni u Hanse Swarowského a v Salcburku u Herberta von Karajana. Karajan si přál, aby se Jansons stal jeho asistentem u Berlínských filharmoniků, ale sovětské úřady to zablokovaly ihned, jak se o této nabídce doslechly. V roce 1971 získal Jansons druhou cenu na Karajanově mezinárodní dirigentské soutěži a v roce 1973 začal dirigovat Leningradskou (dnes Petrohradskou) filharmonii. V roce 1979 byl jmenován hudebním ředitelem Filharmonie v Oslo, s níž intenzivně vystupoval, nahrával a koncertoval. Jansons rezignoval na tuto pozici v roce 2000 po sporech s městem o akustiku koncertní síně v Oslo. V roce 1997 se Jansons stal hudebním ředitelem Pittsburgh Symphony Orchestra. Jeho počáteční smlouva byla na tři roky, ale pak byla opakovaně obnovována vždy na rok. V červnu 2002 oznámil svůj odchod z orchestru v roce 2004.

V dubnu 1996 Jansons málem zemřel po infarktu, který utrpěl, když dirigoval Pucciniho Bohému v Oslo. Léčil se ve Švýcarsku a později mu v Pittsburghu voperovali srdeční stimulátor. Jedním z důvodů ukončení spolupráce s pittsburghským orchestrem byly také Jansonsovy problémy s jet lagem.

Na začátku sezony 2003/2004 začal Jansons působit jako šéfdirigent Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Počáteční smlouva byla na tři roky se závazkem na deset týdnů v sezoně. Postupně byla ale několikrát prodloužena a nakonec měla trvat až do roku 2024. Jansons pravidelně vedl kampaň za výstavbu nového koncertního sálu tohoto orchestru sídlícího v Mnichově. V říjnu 2002 byl Jansons jmenován šestým šéfdirigentem Royal Concertgebouw Orchestra v Amsterodamu s účinností od 1. září 2004, kdy nahradil Riccarda Chaillyho. Původní smlouva byla na tři roky se závazkem na dvanáct týdnů v sezoně. V dubnu 2014 orchestr oznámil plánované ukončení funkčního období Jansonse jako šéfdirigenta po sezoně 2014/2015. Dne 20. března 2015 provedl Jansons svůj závěrečný koncert jako šéfdirigent v Amsterodamu za přítomnosti královny Maximy.

V roce 2006 Jansons poprvé řídil Vídeňskou filharmonii na Novoročním koncertě. V lednu 2006 získal cenu MIDEM v Cannes jako Umělec roku. V říjnu 2007 provedl Jansons (který je luteránského vyznání) Beethovenovu Devátou symfonii se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu pro papeže Benedikta XVI. a sedm tisíc dalších posluchačů v papežském Auditoriu Pavla VI. ve Vatikánu. V roce 2012 podruhé řídil Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků, který byl vysílán po celém světě v sedmdesáti třech zemích. V roce 2016 řídil tento koncert potřetí; byl vysílán ve více než devadesáti zemích po celém světě a vidělo ho na padesát milionů televizních diváků. Záznamy těchto koncertů byly vydány na hudebních nosičích.

Jansons dirigoval další přední světové orchestry i operní představení v mnoha divadlech a získal řadu ocenění, například v roce 2018 se stal čestným členem Berlínských filharmoniků a v dubnu 2019 získal Cenu Herberta von Karajana na Salcburském velikonočním festivalu. Byl členem Královské hudební akademie v Londýně či Spolku přátel hudby ve Vídni. Jansons byl dvakrát ženatý a žil v Petrohradě, kde mimo jiné pečoval o svoji obsáhlou sbírku partitur. Několikrát vystoupil i na Pražském jaru.

Slavný hudební kritik, redaktor a spisovatel Norman Lebrecht o Jansonsovi napsal ve své knize Mýtus jménem Maestro, že „vytvořil v Oslo orchestr s nejlepším zvukem, jaký se v Evropě najde – poněkud suchý a hořký, ale tam, kde je třeba, sytý a hřejivý, připomínající sklenku horkého čaje, z níž se kouří, či zrcadlo vlastní duše.“

Mariss Jansons nám zanechal také velmi početné nahrávky s různými orchestry, mezi nimiž nechybí symfonie Beethovena, Schuberta, Schumanna, Brahmse, Brucknera, Dvořáka, Mahlera, Sibelia a Šostakoviče, Berliozova Fantastická symfonie, symfonická díla Richarda Strausse, Brittenovo Válečné requiem, Dvořákova Stabat Mater, Čajkovského symfonie a Piková dáma, Rachmaninovovy symfonie a klavírní koncerty, Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu, díla Bély Bartóka, Kurta Weilla, Sergeje Prokofjeva a mnoha dalších.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na