Zemřel francouzský dirigent Pierre Boulez

Ve věku devadesáti let zemřel v úterý večer v Německu francouzský hudební skladatel a dirigent Pierre Boulez. S odvoláním na umělcovu rodinu o tom dnes informovala agentura AFP. Boulez patřil k nejvlivnějším umělcům dvacátého století.

„Pro všechny, kdo ho znali a mohli ocenit jeho tvůrčí energii, umělecké nároky, pohotovost a velkorysost, zůstane jeho přítomnost živá a intenzivní,“ uvedla v tiskové zprávě Boulezova rodina. Slavný umělec zemřel v jihoněmeckém lázeňském městě Baden-Baden, kde dlouhodobě žil.

Pierre Boulez se narodil 26. března 1925 v Montbrisonu. Studoval matematické a technické vědy a těsně po válce absolvoval pařížskou konzervatoř u Oliviera Messiaena. Brzy poté se přiřadil k nastupující generaci skladatelů fascinovaných novými možnostmi techniky i teoretického myšlení, což se začalo výrazně projevovat i v jejich skladbách. Boulez a další zcela rozbili tradiční pojetí hudebního díla.

Takzvaná seriální a dodekafonická hudba, která vyšla z kompozičního stylu Arnolda Schönberga a Antona Weberna, byla nejsilnějším proudem novodobé hudby. Západoevropskou kulturu v padesátých letech výrazně ovlivnila a Boulez byl jejím nekompromisním propagátorem. „My jsme si jisti, že každý hudebník, který nutnost dvanáctitónové řeči neuznal, je zbytečný, neboť celé jeho dílo je mimo směřování epochy,“ prohlásil tehdy se sebevědomou jistotou.

S touto dobou se pojí i Boulezovy nejslavnější skladby – pověstné Struktury I (1952) – a hlavně skladatelovo mistrovské dílo, invenčně bohaté a smyslově sugestivní Kladivo bez pána (1954). Z dalších významných Boulezových kompozic lze jmenovat například pětidílný Pli selon pli – Portrét Mallarméa (1958 až 1962) nebo Notation (1978).

Od poloviny padesátých let učil Boulez v německém Darmstadtu, který byl v té době střediskem podobně smýšlejících skladatelů. V další dekádě přednášel mimo jiné v Basileji nebo na Harvardově univerzitě a stále častěji se věnoval práci s taktovkou. V roce 1969 řekl, že „z dirigování velkých orchestrů není nijak extra šťastný, ale že cítí potřebu předávat nové aspekty hudby všude ve světě“. Toho bezezbytku využil, když stál v čele Symfonického orchestru BBC (1971–1974) a Newyorské filharmonie (1971–1978).

Na studiových nahrávkách Boulez definoval zvuk hudby pozdního devatenáctého a dvacátého století. Jeho interpretace především Wagnera, Mahlera a Stravinského, ale i Brucknera či Weberna, jsou měřítkem a vzorem. V osmdesátých letech spolupracoval s americkým hudebníkem Frankem Zappou.

Na stará kolena pro sebe našel i dílo Leoše Janáčka, což podle Milana Kundery znamenalo mnohé: „Když se postaví jako dirigent za dílo nějakého skladatele, což se stává velmi zřídka, je to zároveň gesto, kterým chce něco sdělit. Tím, že diriguje Janáčka, Boulez říká, že ho řadí k nejvýznamnějším tvůrcům moderní hudby.“ Za celoživotní dílo i za skvělou interpretaci a propagaci skladeb Leoše Janáčka obdržel v roce 2009 čestný doktorát brněnské JAMU. O rok dříve převzal na českém velvyslanectví v Paříži pamětní medaili Leoše Janáčka, kterou mu za vynikající interpretaci skladatelových operních a orchestrálních děl udělila Nadace Leoše Janáčka.

Poctou Janáčkovi, kterého Boulez označoval za svého určitě nejoblíbenějšího českého skladatele, bylo i to, že Boulez spolu se Symfonickým orchestrem BBC v roce 2008 uvedl na londýnských Proms část Janáčkova díla.

Z Boulezovy iniciativy vznikl na konci sedmdesátých let v Paříži Institut pro akustický a hudební výzkum (IRCAM), který Boulez po návratu do rodné země od roku 1978 vedl. S touto dnes již světoznámou laboratoří soudobé hudby je spojen i specializovaný soubor Ensemble Intercontemporain. Orchestr se svým šéfem za dirigentským pultíkem vystoupil v Praze hned v roce 1990 na prvním porevolučním festivalu Pražské jaro. Na Pražské jaro se se svým souborem vrátil až o dvacet let později, kdy v české premiéře uvedl skladbu Sur Incises.

Pierre Boulez napsal mnoho knih a esejů a obdržel řadu státních vyznamenání a hudebních cen.