Zemřel Jaroslav Ryšavý, dlouholetý operní režisér Jihočeského divadla

Dne 25. září dopoledne zemřel ve věku požehnaných třiadevadesáti let dlouholetý režisér opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích – Jaroslav Ryšavý, manžel vynikající sopranistky Stanislavy Součkové, o jejímž jubileu jsem psal předloni zde.

Jeho cesta k umělecké profesi nebyla vůbec jednoznačná, ale to ještě v šedesátých letech minulého století nebylo vůbec vzácností. Přední operní sólisté, režiséři, ba i dirigenti, byli obvykle školeni soukromými praktiky či školami, vycházejíce vzděláním obvykle z jiné, ryze občanské profese. Absolventi konzervatoří byli ještě dlouho spíše v menšině.

Jaroslav Ryšavý, narozený roku 1923, byl evangelický kněz, vysoce vzdělaný člověk s obrovským kulturním rozhledem, bystrý, s typicky pronikavým pohledem a přirozenou inteligencí. Protože profesorka Stanislava Součková-Ryšavá byla mojí vzácnou kolegyní na Jihočeské univerzitě, měl jsem záhy šanci se s panem Ryšavým poznat. Tehdy, v roce 1983, byl čerstvým důchodcem. Do penze se chodilo již v šedesáti letech. Vše výše řečené jsem tudíž poznával přímo, z častějšího osobního styku s ním.

Jak se ocitl evangelický farář z Prahy na jihu Čech ve zcela jiné životní roli? Toť skoro otázka pro televizní seriál. V Praze se seznámil se sopranistkou Stanislavou Součkovou, která prožívala svou hvězdnou kariéru v Hudebním divadle v Karlíně coby operetní diva, v Československém rozhlasu byla častým hostem, jen ono kýžené Národní divadlo se nechtělo otevřít. Její hlasový obor byl obsazen Marií Tauberovou. Jaroslav Ryšavý zase pro změnu prožíval jistý politicky motivovaný problém, který mu jeho původní profesi značně znesnadnil. Moudrost klasika, že ne okolnosti, ale reakce na ony okolnosti komplikují naši pouť životem, se zde projevila. A tak se oba společně rozhodli okolnostem osudu čelit výměnou atraktivní metropole Prahy za jižní Čechy, v roce 1961 pozváni ředitelem Jihočeského divadla Zdeňkem Míkou ke spolupráci. Tento ředitel se velmi zasloužil o rozvoj Otáčivého hlediště v Českém Krumlově, které mělo svoji premiéru roku 1958. Technický rozvoj prožilo zejména v letech Míkova působení (1961-1970). Pan Ryšavý mu v jeho snaze za soubor opery velmi pomáhal. U Stanislavy Součkové bylo angažmá na sopránový obor jasné, ale pan Ryšavý dostal zprvu jen místo archiváře a funkci lektora opery. Jeho katapultování do funkce režiséra způsobilo onemocnění režiséra stávajícího, kdy za něho přebíral aranžovací zkoušky a tím mohl projevit ono v divadle podstatné nadání pro danou činnost. Nebylo to ostatně až tak překvapivé, neboť již v Praze režijně spolupracoval s tehdy existujícím a aktivním souborem amatérské opery v Praze – jmenoval se Pražská zpěvohra. Jak známo, šance nám není k ničemu, pokud se jí pevně nechopíme. Pan Ryšavý se šance chopil, aktuální potřebu divadla tím uspokojil a stal se na dobu skoro dvou dekád režisérem opery, spolu s Inge Švandovou-Kouteckou. Po režii Wagnerova Bludného Holanďana (1965) a Smetanovy Prodané nevěsty (1966) vytvořil zajímavou, pamětníky oceňovanou inscenaci Verdiho Dona Carlose.

Pro titulní roli měl neobyčejně tvárného, pěvecky skvěle disponovaného Radmila Kvírence, Alžbětou byla Stanislava Součková. Dominantou prvního režijního období byla nesporně jeho inscenace opery Bohuslava Martinů Hry o Marii na jaře roku 1968, kdy přijela do Budějovic sama Charlotta Martinů, což pan Ryšavý dokázal osobně dojednat! Ve svých krátkých glosách uvádí, jak se údajně překvapivě odmítla setkat s přítomným životopiscem Bohuslava Martinů doktorem Milošem Šafránkem, vstupenky musel pan Ryšavý pro oba zúčastněné vzácné hosty zařídit na zcela jiných místech divadelního sálu… Následujícího roku 1969 byl režisérem Smetanovy Libuše, hrané též v amfiteátru na Trocnově, kdy titulní roli alternovala lyrická Stanislava Součková s dramatickou sopranistkou Zdeňkou Kareninovou. V roce 1970 byl uveden Beethovenův Fidelio, Leonorou je opět Stanislava Součková a Florestanem Radmil Kvírenc.

Nicméně za velkou dramaturgickou událost roku 1972 pokládám premiéru Suchoňovy Krútňavy. Toto zcela mimořádné dílo slovenského skladatele, v současnosti obnovené v Bratislavě, uvedl Karel Nosek v roli šéfa opery, s nímž v tandemu režíroval Jaroslav Ryšavý nejčastěji. Pamětníci si velmi cení Ryšavého režie Mozartova Únosu ze serailu, Offenbachových Hoffmannových povídek, d’Albertovy Nížiny nebo Moniuzskovy opery Halka, z polské tvorby tehdy u nás častěji uváděného díla. Pozornost vzbudila zejména inscenace Verdiho Macbetha v roce 1976 s výborným Robertem Wolkem v titulní roli. Pan Ryšavý měl ohledně děl velkých italských mistrů zajímavou teorii, že Verdimu je prý vždy vlastní katarze v jeho dílech, zatímco Pucciniho dílům chybí.

Za neobyčejný dramaturgicky čin musím označit zejména uvedení Novákova Karlštejna v roce 1977. Režie Jaroslav Ryšavý, pod taktovkou Jana Doležala.

Vida, jaké tituly byl schopen uvést stabilizovaný repertoárový soubor malého operního divadla! Dnes je toto Novákovo dílo označováno Národním divadlem za již per futurum neproveditelné… Škoda. Jaroslav Ryšavý se rozloučil s dráhou operního i operetního režiséra Smetanovým Tajemstvím v březnu roku 1982.

Příznačně, neboť tvorbu Smetanovu miloval a dokázal ji hodiny smysluplně teoreticky rozebírat. Ale obdobně i Dvořákovu Rusalku, kdy vývoj leitmotivů opery byl takřka jeho idée fixe, jak rád se k tomuto režírovanému dílu často v rozhovorech vracel.

Po odchodu do penze spolupracoval s budějovickou Základní uměleckou školou, režíroval zde Mozartovo dílko Bastien a Bastienka. Sledoval velmi pozorně práci mladých talentů a veřejné koncerty oddělení pro Základní uměleckou školou na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích – v osmdesátých letech tehdy jediného oddělení v Československu konkrétně zacíleného na výchovu budoucích pedagogů hudebních škol, kde již od roku 1973 vyučovala jeho manželka po ukončení své divadelní kariéry obor sólový zpěv. Byl nesmírně aktivním, bystrým pozorovatelem kulturního dění. S věcnými, ale vždy citlivě formulovanými postřehy, umocněnými dlouholetou divadelní praxí.

Bohužel, vzácná éra Jaroslava Ryšavého a Stanislavy Součkové, jež se nesmazatelně zapsala do kulturní historie jižních Čech zlatým písmem, dnem 25. září 2016 již náleží minulosti.