Zemřel Lubomír Havlák, poslední ze zlaté gardy českých tenoristů

Jiří Fuchs, 29.09.2014 20:00

Osobnosti české opery

Tenorista zlaté gardy Národního divadla Lubomír Havlák by se dožil 27. prosince úctyhodných třiadevadesáti let. S tímto pěvcem zlaté éry české opery nám – po úmrtí Zdeňka Jankovského letos v červnu – odchází na věčnost poslední velký tenorový bard této znamenité operní generace, narozené v druhé dekádě dvacátého století…Dramatický tenorista Lubomír Havlák (27. prosince 1921 – 28. září 2014) se narodil v obci Frýčovice, okres Frýdek-Místek. Jeho kariéra je nesmírně zajímavá tím, že ji pěvec začínal ve sboru ostravské opery jako první bas, což je ve sborovém označení typ vyššího basu, neboť sborová praxe termín baryton nezná.

Mladý Lubomír Havlák měl štěstí na dobrou pěveckou školu. Stal se žákem významného soukromého ostravského pedagoga Rudolfa Vaška, který ho intenzivním a efektivním školením dostal postupně do vysoké tenorové polohy. Z barytonového charakteru hlasu se stal tmavý, sytý, kovově dramaticky zabarvený tenor, vhodný pro typicky hrdinné tenorové party. Od roku 1945 byl sólistou opery v Ostravě (1945–1946), poté přešel z rodné severní Moravy do Ústí nad Labem (1946–1950), kde vznikala zcela nová éra českého operního divadla. Z Ústí přešel do Bratislavy (1950–1953). V obou divadlech měl obrovské štěstí na výborné dirigenty, Josefa Bartla v Ústí a Zdeňka Chalabalu v době jeho bratislavského působení. Oba dirigenti byli proslulí svou intenzivní prací s pěvci. Proto se již v tomto období mohl Lubomír Havlák blýsknout tolik obtížnými hrdinnými party oper, jakým je Verdiho Radames v Aidě, Bizetův don José v Carmen nebo Suchoňův Ondrej v Krútňavě.

V Národním divadle v Praze působil Lubomír Havlák od roku 1954. Stal se zde především interpretem wagnerovských hrdinných tenorů Tannhäusera a Waltera Stolzinga ve Vogelově slavné inscenaci Mistři pěvci norimberští (v alternaci s Beno Blachutem). Záhy se uplatnil jako zemitý Laca v Janáčkově Její pastorkyni, kde se mohl projevit i jeho známý impulzivní herecký temperament. Vynikl v premiéře Krútňavy Eugena Suchoně jako Ondrej, zároveň se úspěšně prezentoval v roli Ctirada ve Fibichově opeře Šárka, kterého nahrál pro kompletní snímek Supraphonu. Obdobně je zachycen jako ovčák Jirka v Dvořákově opeře Čert a Káča pod taktovkou Zdeňka Chalabaly. Po dobu tří let byl stálým hostem Státní opery v Berlíně. V Polsku dostal příležitost hostovat roli Jontka v opeře Halka Stanislava Moniuzka, v Národním divadle Jontka nastudoval v alternaci s Bohumírem Víchem a Ivo Žídkem. Ve Smetanově díle byl velmi přesvědčivým Lukášem v Hubičce, viděl jsem ho live v této roli ještě na konci let šedesátých. Tedy v době, kdy se již přehrával na obor charakterních rolí typu Principála v Prodané nevěstě Bedřicha Smetany, který je zvěčněn i v televizní nahrávce inscenace Jaroslava Krombholce a Přemysla Kočího z roku 1971. Opět měl Havlák štěstí být pro historii zvěčněn, byť ve zcela jiném typu role, než bylo v jeho dosavadní kariéře typické. Doplnil je mimo jiné i takový Strážník ve Smetanově Hubičce, který v páté věkové dekádě vystřídal zmíněného Lukáše.Lubomír Havlák prožil dobu největší slávy zřejmě v dekádě od poloviny padesátých let do poloviny let šedesátých, kdy byl vyhledáván dirigenty a režiséry pro dramatické tenorové party. Hostoval v Berlíně, Drážďanech, s Národním divadlem se prezentoval na zájezdech v Sovětském svazu, Holandsku, v tehdejším Západním Německu, Itálii, Skotsku. Jeho amplituda obliby u inscenátorů má určité výkyvy, což bývá u divadel často dáno potřebami, ale i sympatiemi operních šéfů. V Národním divadle v Praze byl kupodivu navíc hrdinný obor v letech šedesátých (tedy v době Havlákova vrcholu sil) početně silně obsazen, nad čímž i dnes, po letech, kroutím v údivu hlavou. Vedle Beno Blachuta zde byli Oldřich Spisar, Jaroslav Stříška, Jaroslav Kachel… Aby toho nebylo dosti, tak v roce 1964 na přání prezidenta světového festivalu v Edinburgu vstoupil do hry brněnský Vilém Přibyl, za branami Národního čekali vytrvale na svoji chvíli liberecký Jan Malík, ostravský Jaroslav Hlubek i Oswald Bugel, ústecký Karel Bím či plzeňský Zdeněk Jankovský. Dirigenti a režiséři měli široké spektrum, z něhož mohli vybírat dle svých představ, ale jistě i sympatií k tomu či onomu pěvci. V tom byla přednost této silné generace, ale zároveň její slabina v mnohosti konkurence, která by dnes, bez zahraniční participace, byla zřejmě jen zlomkem této doby.

Proto Lubomír Havlák nebyl od poloviny šedesátých let již tak hojně využíván, jak bych si dovedl představit. Ve Wagnerově Valkýře roku 1972, kterou uvedl Jaroslav Krombholc, mohl jistě být ještě hodnotným Siegmundem. Ale Jaroslav Krombholc si zvolil trojité obsazení – Ivo Žídka, Jaroslava Stříšku a Jaroslava Hlubka. Stranou tedy nechal i takového Oldřicha Spisara, hostujícího v té době Wagnera na německých scénách. Lubomír Havlák, wagnerovský tenor každým coulem, byl tehdy také opomenut.Dostalo se mu zase naopak bohaté možnosti v účasti na gramofonových i rozhlasových nahrávkách. Pro firmu Supraphon natočil Jirku ve Dvořákově Čertu a Káči, Ctirada ve Fibichově Šárce, Ondreje v Suchoňově Krútňavě, Michelise v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů a výběr scén z Wagnerova Lohengrina. Pro pražský rozhlas natočil titulní roli Wagnerova Tannhäusera, kterého můžeme i považovat za jeho špičkovou životní kreaci. Výrazný výkon podal Lubomír Havlák v roli Míti v opeře Bratři Karamazovi Otakara Jeremiáše.Podílel se na snímku opery Víta Nejedlého Tkalci v rolích Strážníka a Kováře, na roli Ivanova v nahrávce opery Matka Aleksandra Grečaninova. Hudební režisér doktor Ladislav Šíp ve své knize Pěvci před mikrofonem označuje za zvláště vynikající Havlákovy nahrávky dvou árii Pedra z d’ Albertovy Nížiny pro Supraphon. Dle Ladislava Šípa v nich uplatnil pěvec „strhující umění výrazové, jež je dominantní složkou jeho projevu.“ Mohu tak říci, že podíl Lubomíra Havláka na nahrávkách je značný, po velmi dominujícím Beno Blachutovi a Ivo Žídkovi až překvapivě rozsáhlý. Byl rovněž výrazně činný v oblasti písňového repertoáru, poprvé provedl například cyklus Písně z vězení od Rudolfa Karla. Na koncertech pěstoval kompletní písňové dílo Antonína Dvořáka, často zařazoval písně Josefa Bohuslava Foerstera a Vítězslava Nováka. Zřejmě inspirován vynikajícím barytonistou Národního divadla Zdeňkem Otavou, jehož si zvolil v šedesátých letech jako svého hlasového poradce. Moc si jeho pedagogický přínos pochvaloval, to mohu dokonce rád osobně dosvědčit. Zdeněk Otava mu byl pěveckým rádcem a pomohl mu překonat dílčí hlasovou krizi, která se u Lubomíra Havláka dostavila po smrti jeho pedagoga Rudolfa Vaška. Přeškolení z barytonu na tenor bylo přece jen vázáno na exaktní pěvecké kontroly víc než u hlasů od Boha v poloze narozených.