Zemřel Lubomír Havlák, poslední ze zlaté gardy českých tenoristů

  1. 1
  2. 2

Osobnosti české opery

Tenorista zlaté gardy Národního divadla Lubomír Havlák by se dožil 27. prosince úctyhodných třiadevadesáti let. S tímto pěvcem zlaté éry české opery nám – po úmrtí Zdeňka Jankovského letos v červnu – odchází na věčnost poslední velký tenorový bard této znamenité operní generace, narozené v druhé dekádě dvacátého století…Dramatický tenorista Lubomír Havlák (27. prosince 1921 – 28. září 2014) se narodil v obci Frýčovice, okres Frýdek-Místek. Jeho kariéra je nesmírně zajímavá tím, že ji pěvec začínal ve sboru ostravské opery jako první bas, což je ve sborovém označení typ vyššího basu, neboť sborová praxe termín baryton nezná.

Mladý Lubomír Havlák měl štěstí na dobrou pěveckou školu. Stal se žákem významného soukromého ostravského pedagoga Rudolfa Vaška, který ho intenzivním a efektivním školením dostal postupně do vysoké tenorové polohy. Z barytonového charakteru hlasu se stal tmavý, sytý, kovově dramaticky zabarvený tenor, vhodný pro typicky hrdinné tenorové party. Od roku 1945 byl sólistou opery v Ostravě (1945–1946), poté přešel z rodné severní Moravy do Ústí nad Labem (1946–1950), kde vznikala zcela nová éra českého operního divadla. Z Ústí přešel do Bratislavy (1950–1953). V obou divadlech měl obrovské štěstí na výborné dirigenty, Josefa Bartla v Ústí a Zdeňka Chalabalu v době jeho bratislavského působení. Oba dirigenti byli proslulí svou intenzivní prací s pěvci. Proto se již v tomto období mohl Lubomír Havlák blýsknout tolik obtížnými hrdinnými party oper, jakým je Verdiho Radames v Aidě, Bizetův don José v Carmen nebo Suchoňův Ondrej v Krútňavě.

V Národním divadle v Praze působil Lubomír Havlák od roku 1954. Stal se zde především interpretem wagnerovských hrdinných tenorů Tannhäusera a Waltera Stolzinga ve Vogelově slavné inscenaci Mistři pěvci norimberští (v alternaci s Beno Blachutem). Záhy se uplatnil jako zemitý Laca v Janáčkově Její pastorkyni, kde se mohl projevit i jeho známý impulzivní herecký temperament. Vynikl v premiéře Krútňavy Eugena Suchoně jako Ondrej, zároveň se úspěšně prezentoval v roli Ctirada ve Fibichově opeře Šárka, kterého nahrál pro kompletní snímek Supraphonu. Obdobně je zachycen jako ovčák Jirka v Dvořákově opeře Čert a Káča pod taktovkou Zdeňka Chalabaly. Po dobu tří let byl stálým hostem Státní opery v Berlíně. V Polsku dostal příležitost hostovat roli Jontka v opeře Halka Stanislava Moniuzka, v Národním divadle Jontka nastudoval v alternaci s Bohumírem Víchem a Ivo Žídkem. Ve Smetanově díle byl velmi přesvědčivým Lukášem v Hubičce, viděl jsem ho live v této roli ještě na konci let šedesátých. Tedy v době, kdy se již přehrával na obor charakterních rolí typu Principála v Prodané nevěstě Bedřicha Smetany, který je zvěčněn i v televizní nahrávce inscenace Jaroslava Krombholce a Přemysla Kočího z roku 1971. Opět měl Havlák štěstí být pro historii zvěčněn, byť ve zcela jiném typu role, než bylo v jeho dosavadní kariéře typické. Doplnil je mimo jiné i takový Strážník ve Smetanově Hubičce, který v páté věkové dekádě vystřídal zmíněného Lukáše.Lubomír Havlák prožil dobu největší slávy zřejmě v dekádě od poloviny padesátých let do poloviny let šedesátých, kdy byl vyhledáván dirigenty a režiséry pro dramatické tenorové party. Hostoval v Berlíně, Drážďanech, s Národním divadlem se prezentoval na zájezdech v Sovětském svazu, Holandsku, v tehdejším Západním Německu, Itálii, Skotsku. Jeho amplituda obliby u inscenátorů má určité výkyvy, což bývá u divadel často dáno potřebami, ale i sympatiemi operních šéfů. V Národním divadle v Praze byl kupodivu navíc hrdinný obor v letech šedesátých (tedy v době Havlákova vrcholu sil) početně silně obsazen, nad čímž i dnes, po letech, kroutím v údivu hlavou. Vedle Beno Blachuta zde byli Oldřich Spisar, Jaroslav Stříška, Jaroslav Kachel… Aby toho nebylo dosti, tak v roce 1964 na přání prezidenta světového festivalu v Edinburgu vstoupil do hry brněnský Vilém Přibyl, za branami Národního čekali vytrvale na svoji chvíli liberecký Jan Malík, ostravský Jaroslav Hlubek i Oswald Bugel, ústecký Karel Bím či plzeňský Zdeněk Jankovský. Dirigenti a režiséři měli široké spektrum, z něhož mohli vybírat dle svých představ, ale jistě i sympatií k tomu či onomu pěvci. V tom byla přednost této silné generace, ale zároveň její slabina v mnohosti konkurence, která by dnes, bez zahraniční participace, byla zřejmě jen zlomkem této doby.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na