Vojtěchovo vědecké dílo je zaměřeno na hudbu 19. a 20. století a hudební estetiku. Z českých skladatelů psal nejvíce o Antonínu Dvořákovi, Svatopluku Havelkovi, Leoši Janáčkovi, Bedřichu Smetanovi či Vladimíru Sommerovi, ze zahraničních patřili mezi jeho nejoblíbenější Arnold Schönberg, Sergej Prokofjev či Igor Stravinskij. Celý život se věnoval také překladu. V roce 1970 byl při normalizačních čistkách propuštěn z Filozofické fakulty UK, v roce 1990 byl rehabilitován.
Ivan Vojtěch studoval estetiku a muzikologii na Masarykově univerzitě v Brně a na Karlově univerzitě v Praze. V letech 1953 až 1960 přednášel estetiku a dějiny hudby na JAMU a poté dějiny novější hudby na FFUK. Od roku 1956 do roku 1968 byl stálým hudebním kritikem Literárních novin.
Byl editorem českých vydání vybraných spisů Lisztových, Schumannových, Asafjevových, Prokofjevových, Schönbergových dopisů a sborníku Skladatelé o hudební poetice 20. století. Překládal Theodora W. Adorna a Waltera Benjamina.
Po návratu na FF UK po roce 1989 působil jako řádný profesor dějin moderní hudby. V letech 1999 až 2002 by ředitelem Ústavu pro hudební vědu Akademie věd ČR. Za svoji badatelskou činnost získal dvě ocenění – pamětní medaili rektora Univerzity Karlovy (1998) a čestnou oborovou medaili Františka Palackého za zásluhy v historických vědách (2008).
