Zemřela Toni Morrisonová, spisovatelka a autorka operního libreta, nositelka Nobelovy ceny

Toni Morrisonová (vlastním jménem Chloe Ardelia Wofford) se narodila 18. února 1931 v Lorain ve státě Ohio. Její otec byl v patnácti letech svědkem toho, jak bílí lidé zlynčovali dva černošské obchodníky žijící v jeho ulici v Cartersville ve státě Georgia. Brzy poté odešel do rasově integrovaného městečka Lorain v Ohiu. Otcovy traumatické zkušenosti později zasáhly i budoucí spisovatelku. Chloe Ardelia vystudovala angličtinu na Howard University ve Washingtonu, D.C. (bakalářský titul, 1953), magisterský titul získala na Cornell University v Ithace, stát New York (1955). V diplomové práci se zabývala dílem Virginie Woolfové a Williama Faulknera, jejichž vliv můžeme pozorovat i v její pozdější literární tvorbě. Dva roky pak vyučovala angličtinu na Texas Southern University v Houstonu, poté sedm let na Howard University. V roce 1958 se provdala za jamajského architekta Harolda Morrisona, s nímž se rozvedla v roce 1964, když čekala druhé dítě. V roce 1965 začala pracovat jako editorka v nakladatelství L. W. Singer v New Yorku, o dva roky později přešla do nakladatelského domu Random House v New Yorku, kde se stala první černošskou senior editorkou v oddělení beletrie. To už sama i psala a v roce 1970 vydala svůj první román, Nejmodřejší oči (The Bluest Eye, česky 1983 a podruhé 1995 jako Velmi modré oči). Mimořádný talent byl hned jasný a román měl postupně i značný ohlas a úspěch.

Následovalo dalších deset románů, z nichž sedm bylo vydáno i v českém překladu: Sula (1973), Šalomounova píseň (Song of Solomon, 1977, česky 2002), Léčka (Tar Baby, 1981), Milovaná (Beloved, 1987, česky 1996 a 2005), Jazz (1992, česky 1995), Ráj (Paradise, 1997, česky 2001), Láska (Love, 2003, česky 2005), Milosrdenství (A Mercy, 2008, česky 2010), Domov (Home, 2012, česky 2013) a Bože, pomoz dítěti (God Help the Child, 2015). Kromě toho napsala Morrisonová se svým synem Sladem pět knížek pro děti, vydala několik esejistických knih a je také autorkou dvou divadelních her, Dreaming Emmett (1986) a Desdemona (2011). Z mnoha ocenění, kterých se jí dostalo, uveďme alespoň National Book Critics Circle Award za Šalomounovu píseň, American Book Award a Pulitzerovu cenu za Milovanou, francouzský Řád čestné legie (2010), prezidentskou Medaili svobody (2012) či PEN/Saul Bellow Award za celoživotní dílo (2016). V roce 1993 získala i Nobelovu cenu za literaturu jako první Afroameričanka a na dlouho jako poslední z řady amerických spisovatelů, až ji v roce 2016 následoval písničkář, textař a básník Bob Dylan.

Postupně se Morrisonová stala žijícím klasikem, uznávanou a úspěšnou spisovatelkou, na jejíž každou novou knihu se čekalo s napětím několik let a každá se stala událostí. „Morrisonová se v Americe stala čímsi jako kulturní institucí. Vyučovala na univerzitách, vyslovuje se k politice. Existuje také Toni Morrison Society, společnost, která zkoumá její dílo, vydává časopis a organizuje literární konference,“ připomněl v Hospodářských novinách spisovatel Jiří Hájíček. Morrisonová bojovala za práva Afroameričanů i žen, vyslovovala se k politice a především psala o zkušenostech ze života Američanů a hlavně Američanek tmavé pleti, přičemž čtenáře zavedla do různých historických období. Zjednodušeně by se dalo říci, že psala poetickým jazykem v žánru magického realismu; v jejích románech se realita potkává se sny a magií, syrovost a krutost s krásou života a nadějí, láska milenecká i mateřská s nenávistí a nejrůznějšími traumaty.

Milovaná a Margaret Garner
Vrcholným a nejznámějším románem Toni Morrisonové je Milovaná, v němž se matka tragicky rozhodne raději zavraždit vlastní dceru, než aby z ní byla otrokyně. Matka vraždila z lásky, zabít vlastní dítě jí připadalo lidštější než ho navrátit do nelidských podmínek otroctví. Milovaná, odehrávající se po skončení občanské války v USA (1861–1865), byla v roce 2006 vyhlášena v anketě listu The New York Times nejlepším americkým románem za posledních 25 let (před Podsvětím Dona DeLilla a Krvavým poledníkem Cormaca McCarthyho). V roce 1998 byl román zfilmován režisérem Jonathanem Demmem s Oprah Winfreyovou v hlavní roli, která film také koprodukovala (o jeho natočení usilovala deset let); film však komerčně propadl a ani u kritiků neuspěl.

Josef Jařab v doslovu k českému vydání Milované napsal: „Říká se, že Morrisonová neslyší příliš ráda, když se zdůrazňuje lyrická kvalita její prózy, protože se domnívá, že tato charakteristika oslabuje vnímání síly jejích příběhů. Autorčiny obavy v tomto smyslu možná nejsou zcela neopodstatněné, protože lyrizace někdy vskutku vyvolává nejen zpomalující, ale i rozmělňující účinek její prózy. V románě Milovaná ovšem poetizace slouží jako prostředek, který dovoluje krutost příběhu vůbec vypovědět. Tomu je vlastně přizpůsoben styl celé knihy, v jejímž textu autorka vytváří prostor pro evokaci vzpomínek a představ; čtenáři jsou vedení strukturou hlasů, které skladebně vyprávějí příběh Sethe, Denver a Milované, vyvolávají realitu spirituálního svazku tří ženských postav i vzájemně vlastnických vztahů. O vraždě dítěte se dozvíme vlastně hned na počátku knihy, ale až v obrazných kruzích se zcela naplní příběh, ,který se nedá předávat dál‘; v důmyslné skladbě vysloveného, nevyřčeného, nesdělitelného, a přece sděleného a nakonec i sdíleného je doveden k poslední stránce, aby byl dovyprávěn. Morrisonová sama označila Milovanou za příběh duchařský, čímž sice naznačuje, ale ne plně vyjadřuje i jeho magičnost, která opět čerpá z autorčiny schopnosti zvláště jazykovými prostředky evokovat dvojdomý, tedy fyzicky i imaginárně reálný svět poezie. Právě ta nás v autorčině próze může zavést též k hlubinnému poznání lidského i nelidského v nás.“