Zemřela Toni Morrisonová, spisovatelka a autorka operního libreta, nositelka Nobelovy ceny

Toni Morrisonová (vlastním jménem Chloe Ardelia Wofford) se narodila 18. února 1931 v Lorain ve státě Ohio. Její otec byl v patnácti letech svědkem toho, jak bílí lidé zlynčovali dva černošské obchodníky žijící v jeho ulici v Cartersville ve státě Georgia. Brzy poté odešel do rasově integrovaného městečka Lorain v Ohiu. Otcovy traumatické zkušenosti později zasáhly i budoucí spisovatelku. Chloe Ardelia vystudovala angličtinu na Howard University ve Washingtonu, D.C. (bakalářský titul, 1953), magisterský titul získala na Cornell University v Ithace, stát New York (1955). V diplomové práci se zabývala dílem Virginie Woolfové a Williama Faulknera, jejichž vliv můžeme pozorovat i v její pozdější literární tvorbě. Dva roky pak vyučovala angličtinu na Texas Southern University v Houstonu, poté sedm let na Howard University. V roce 1958 se provdala za jamajského architekta Harolda Morrisona, s nímž se rozvedla v roce 1964, když čekala druhé dítě. V roce 1965 začala pracovat jako editorka v nakladatelství L. W. Singer v New Yorku, o dva roky později přešla do nakladatelského domu Random House v New Yorku, kde se stala první černošskou senior editorkou v oddělení beletrie. To už sama i psala a v roce 1970 vydala svůj první román, Nejmodřejší oči (The Bluest Eye, česky 1983 a podruhé 1995 jako Velmi modré oči). Mimořádný talent byl hned jasný a román měl postupně i značný ohlas a úspěch.

Následovalo dalších deset románů, z nichž sedm bylo vydáno i v českém překladu: Sula (1973), Šalomounova píseň (Song of Solomon, 1977, česky 2002), Léčka (Tar Baby, 1981), Milovaná (Beloved, 1987, česky 1996 a 2005), Jazz (1992, česky 1995), Ráj (Paradise, 1997, česky 2001), Láska (Love, 2003, česky 2005), Milosrdenství (A Mercy, 2008, česky 2010), Domov (Home, 2012, česky 2013) a Bože, pomoz dítěti (God Help the Child, 2015). Kromě toho napsala Morrisonová se svým synem Sladem pět knížek pro děti, vydala několik esejistických knih a je také autorkou dvou divadelních her, Dreaming Emmett (1986) a Desdemona (2011). Z mnoha ocenění, kterých se jí dostalo, uveďme alespoň National Book Critics Circle Award za Šalomounovu píseň, American Book Award a Pulitzerovu cenu za Milovanou, francouzský Řád čestné legie (2010), prezidentskou Medaili svobody (2012) či PEN/Saul Bellow Award za celoživotní dílo (2016). V roce 1993 získala i Nobelovu cenu za literaturu jako první Afroameričanka a na dlouho jako poslední z řady amerických spisovatelů, až ji v roce 2016 následoval písničkář, textař a básník Bob Dylan.

Postupně se Morrisonová stala žijícím klasikem, uznávanou a úspěšnou spisovatelkou, na jejíž každou novou knihu se čekalo s napětím několik let a každá se stala událostí. „Morrisonová se v Americe stala čímsi jako kulturní institucí. Vyučovala na univerzitách, vyslovuje se k politice. Existuje také Toni Morrison Society, společnost, která zkoumá její dílo, vydává časopis a organizuje literární konference,“ připomněl v Hospodářských novinách spisovatel Jiří Hájíček. Morrisonová bojovala za práva Afroameričanů i žen, vyslovovala se k politice a především psala o zkušenostech ze života Američanů a hlavně Američanek tmavé pleti, přičemž čtenáře zavedla do různých historických období. Zjednodušeně by se dalo říci, že psala poetickým jazykem v žánru magického realismu; v jejích románech se realita potkává se sny a magií, syrovost a krutost s krásou života a nadějí, láska milenecká i mateřská s nenávistí a nejrůznějšími traumaty.

Milovaná a Margaret Garner
Vrcholným a nejznámějším románem Toni Morrisonové je Milovaná, v němž se matka tragicky rozhodne raději zavraždit vlastní dceru, než aby z ní byla otrokyně. Matka vraždila z lásky, zabít vlastní dítě jí připadalo lidštější než ho navrátit do nelidských podmínek otroctví. Milovaná, odehrávající se po skončení občanské války v USA (1861–1865), byla v roce 2006 vyhlášena v anketě listu The New York Times nejlepším americkým románem za posledních 25 let (před Podsvětím Dona DeLilla a Krvavým poledníkem Cormaca McCarthyho). V roce 1998 byl román zfilmován režisérem Jonathanem Demmem s Oprah Winfreyovou v hlavní roli, která film také koprodukovala (o jeho natočení usilovala deset let); film však komerčně propadl a ani u kritiků neuspěl.

Josef Jařab v doslovu k českému vydání Milované napsal: „Říká se, že Morrisonová neslyší příliš ráda, když se zdůrazňuje lyrická kvalita její prózy, protože se domnívá, že tato charakteristika oslabuje vnímání síly jejích příběhů. Autorčiny obavy v tomto smyslu možná nejsou zcela neopodstatněné, protože lyrizace někdy vskutku vyvolává nejen zpomalující, ale i rozmělňující účinek její prózy. V románě Milovaná ovšem poetizace slouží jako prostředek, který dovoluje krutost příběhu vůbec vypovědět. Tomu je vlastně přizpůsoben styl celé knihy, v jejímž textu autorka vytváří prostor pro evokaci vzpomínek a představ; čtenáři jsou vedení strukturou hlasů, které skladebně vyprávějí příběh Sethe, Denver a Milované, vyvolávají realitu spirituálního svazku tří ženských postav i vzájemně vlastnických vztahů. O vraždě dítěte se dozvíme vlastně hned na počátku knihy, ale až v obrazných kruzích se zcela naplní příběh, ,který se nedá předávat dál‘; v důmyslné skladbě vysloveného, nevyřčeného, nesdělitelného, a přece sděleného a nakonec i sdíleného je doveden k poslední stránce, aby byl dovyprávěn. Morrisonová sama označila Milovanou za příběh duchařský, čímž sice naznačuje, ale ne plně vyjadřuje i jeho magičnost, která opět čerpá z autorčiny schopnosti zvláště jazykovými prostředky evokovat dvojdomý, tedy fyzicky i imaginárně reálný svět poezie. Právě ta nás v autorčině próze může zavést též k hlubinnému poznání lidského i nelidského v nás.“

V románu se autorka inspirovala jedním skutečným příběhem. Našla ho v novinové zprávě z roku 1855, která informovala o otrokyni Margaret Garnerové, jež uprchla z plantáže v Kentucky, aby se uchýlila se čtyřmi dětmi ke svojí svobodné tchyni v Cincinnati. Byla však dopadena svým majitelem a pokusila se zabít své děti, aby je uchránila před životem v otroctví. Stačila však zabít jen jedno z nich. Tento tragický osud zpracovala Morrisonová volně nejen v Milované, ale později se k němu vrátila ještě jednou, a to v operním libretu pro skladatele Richarda Danielpoura (nar. 1956). Ten je autorem řady orchestrálních děl, symfonií, klavírních či houslových koncertů, komorní hudby či vokálních děl, například pro slavného barytonistu Thomase Hampsona zkomponoval cyklus Songs from an Old War (2009), a dvou baletů, Anima Mundi (1995) a Urban Dances (1996).

Společné operní dílo libretistky Morrisonové a skladatele Danielpoura Margaret Garner vzniklo na objednávku Michigan Opera Theatre, Cincinnati Opera a Opera Philadelphia. Danielpour začal na hudbě pracovat v roce 1998. Morrisonová se v libretu více drží skutečného příběh Margaret Garnerové, i když ani tady nedodržuje historickou přesnost (například v opeře je Margaret popravena, ve skutečnosti ale byla prodána na jinou plantáž a zemřela o pár let později na tyfus). Opera měla premiéru 7. května 2005 v Detroit Opera House v Detroitu. Jedná se o jednu z mála oper, která zpracovává téma ze života Afroameričanů, podobně jako Porgy and Bess (1935) George Gershwina a Treemonisha (1910/1972) Scotta Joplina. Titulní roli v opeře ztvárnila slavná mezzosopranistka Denyce Graves. Její matku Cillu měla původně zpívat proslulá afroamerická sopranistka Jessye Norman, ale ta roli nakonec vrátila a Cillu pak zpívala Angela M. Brown; známý barytonista Rodney Gilfry zpíval majitele plantáží Edwarda Gainese. Úspěšné premiérové představení dirigoval Stefan Lano. Opera pak byla uvedena v Opera Carolina v Charlotte (Severní Karolina) a ve Philadelphii v roce 2006, v New York City Opera v roce 2007, znovu v Detroitu a také v Chicagu v roce 2008. Nahrávka vydána bohužel nebyla.