Celý život otevírala posluchačům krásu a poezii lidových písniček, ať už tradičně s cimbálovkou, anebo moderně s kapelou Fleret. „Zpěv a muzika jsou můj svět“, říkala nestorka moravského folkloru Jarmila Šuláková a dodávala, že „to dělá ze srdca“. Zemřela v sobotu ve vsetínské nemocnici ve věku sedmaosmdesáti let.
Rodačka ze Vsetína zůstala svému kraji věrná. Kromě zpěvu proslula i malebným valašským nářečím, optimismem, energií, řízným humorem a smyslem pro recesi. „Ženská ekrazit“, řekl o ní kdysi primáš Hradišťanu Jura Pavlica. Její dokonalá pěvecká technika a spontánní výraz vynikly v mnoha pořadech, také v rozhlase a televizi nebo při natáčení desek.
Také díky tomu se jí podařilo udělat z lidových písniček hity – v knize Kdo je kdo na přelomu 20. století se uvádí, že tím prvním byla skladba Okolo Súče. Z dalších známých písní lze zmínit A vy páni muziganti, Beskyde, Beskyde, Nasela si žitečka, A já bych sa vdávala nebo Sadila jsem marijánku.
K muzice ji přivedli rodiče, maminka zpívala a hrála ochotnické divadlo, tatínek byl muzikant, hrál na několik nástrojů a měl taneční kapelu. Odmala zpívala ve školním dívčím sboru, pak s malou skupinou hráli trampské a tehdy oblíbené taneční písně a nějaký čas zpívala s taneční kapelou Veselí hoši. Byla vyučená švadlena, několik let šila také v kožešnictví, ale moc ji to prý nebavilo. Mezi tím už ji jako amatérskou lidovou zpěvačku přivábil v roce 1948 valašský Vsacan. Tady se dostala k milované hudbě a našla tu i svého manžela, houslistu Ludvíka Schmidta.
Od roku 1951 zpívala Šuláková, které hned zpočátku přezdívali „valašský slavíček“, čtrnáct let se souborem Kyčera. V té době také začala spolupracovat s proslulým Brněnským orchestrem lidových nástrojů, se kterým v rázovitém valašském kroji procestovala skoro celý svět. Později to „roztáčela“ také s ostravským Technikem Jana Rokyty a dalšími soubory.
Vždycky si přála studovat muziku, to se jí však nesplnilo. „Tož přes to všechno, i bez té školy jsem to snad zvládla i na tu jedničku,“ okomentovala svou kariéru. Společně s Jožkou Černým a dalšími bylo její jméno skoro synonymem pro lidovou písničku, stala se i národní umělkyní.
To všechno stihla prakticky ve svém volném čase při občanském povolání. Od roku 1950 stála pětatřicet let za pultem vsetínské prodejny gramodesek. Práce mezi lidmi ji bavila. Poznala tu všechny žánry a s humorem brala i to, když některý zákazník „tu uškřékanů Šuláčku“ nemusel. Sama měla ráda i vážnou hudbu, jazz či folk.
„Člověk musí být čilý, dokud mu zdraví aspoň trochu slouží. A když ani hlas nezlobí, proč bychom lidem nerozdali ještě pár písniček,“ říkala Jarmila Šuláková, která začala začátkem devadesátých let spolupracovat se skupinou Fleret.
