Život hudebníka je nekonečný příběh, říká trumpetista Marek Zvolánek

Až to koronavirus dovolí, měl by s Ten of the Best vystoupit také v Praze společně se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Než se vysněný trubkový večer uskuteční, povídali jsme si o všech jeho aktivitách. Zdá se, že život trumpetisty je již z podstaty nástroje opravdu pestrý. Co teprve život multifunkčního trumpetisty Marka Zvolánka?

Jaké byly vaše hudební začátky? Kdo vás přivedl k trubce?
Naše rodina měla do roku 1948 cukrářství v Nerudově ulici a babička, když jí bylo kolem dvaceti, odtamtud chodívala na Malostranské náměstí do kostela svatého Mikuláše. Tam zažila řadu koncertů ve spojení trubka – varhany, které se jí zalíbilo, a slyšela tam hrát slavného českého trumpetistu Ivo Preise. Tímto zážitkem mě, jako svého jediného vnuka, asi v šesti nebo sedmi letech inspirovala. A navíc jsem měl strejdu myslivce a jednou jsem jako malý kluk jel k němu na prázdniny. Měl na chatě malou borlici, tedy specifickou zahnutou trubku, kterou myslivci používají při honu. Tam jsem si ji vyzkoušel a zjistil jsem, že mě to baví a jde mi to, což se pak potvrdilo i na „lidušce“, dnes bychom řekli Základní umělecké škole.

V jakém věku jste se rozhodl, že se trubkou chcete živit, a co vás k tomu rozhodnutí vedlo?
Nepocházím z rodiny profesionálních hudebníků, nikdo si moc neuměl představit, co to obnáší. Nicméně když jsem se v osmé třídě rozhodoval, na jakou střední školu se budu hlásit (tehdy jsme měli možnost podat dvě přihlášky), i moji rodiče viděli, že konzervatoř by pro mě mohla být cesta. Moc jsme s tím nepočítali, tehdy byla na přijímacích zkouškách na konzervatoř obrovská konkurence a jen zázrakem se tam dostal někdo, kdo neměl v hudebních kruzích kontakty. Druhou variantou pro mě tehdy bylo jít studovat knihtisk, zpětně jsem rád, že mi konzervatoř vyšla. Zpočátku jsem nevěděl, do čeho jdu, až tam jsem se seznámil s širším uměleckým světem. Všude kolem cvičili muzikanti nebo baletky a mě to prostředí doslova pohltilo, začal jsem to brát vážně a připravovat se na celoživotní hudební cestu.

Jak vypadá typický den trumpetisty?
Je to nekonečný příběh. Na nástroj je potřeba hrát celý život každý den. Nátisk se musí udržovat. Platí to i v jiných oborech, ale v hudbě zvlášť: když si nastavíte nějakou metu a vybudujete kariéru, v rámci které si vaši posluchači zvyknou na výkony nejvyšší kvality, tak jakýkoli výpadek, byť denní nebo dvoudenní, je znát. Všichni od vás pak už tu kvalitu čekají – kdykoli a kdekoli. Jste pak jako převozník, který nikdy nemůže opustit loď… Berete nástroj všude s sebou – na dovolenou, do hotelu, na chalupu a všude otravujete sousedy různými nátiskovými cvičeními, která na poslech nejsou zrovna nic příjemného.

Jaký je pro trumpetistu rozdíl v sólovém a orchestrálním hraní?
Důležité je načasování. Součástí toho, že podáte skvělý výkon ve více hudebních sférách, je umění naplánovat si koncerty a ladit formu tak, aby v daný den byla nejlepší pro to, co se chystáte zahrát. Skloubit sólové a orchestrální hraní, ještě do toho třeba nějaké komorní ansámbly, jazz nebo jiné žánry, je strašně náročné. Nemůžete být ve všem nejlepší a rozhodně ne kdykoli. V orchestru máte nervy z toho, že když něco zkazíte, zkazíte to všem ostatním. Jako sólista jste zase víc nervózní za sebe. Také musíte mít pokaždé jiný nátisk, jiný tón. Nemůžete jeden večer hrát Alpskou symfonii Richarda Strausse a druhý den Bachův Braniborský koncert nebo nějaké jemné hraní. Způsob přípravy se velmi liší.

Jste členem mezinárodního uskupení špičkových trumpetistů Ten of the Best, které by, pokud to pandemie dovolí, mělo zavítat i do Prahy na koncert se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Jak jste se do souboru dostal?
Vedoucí a zakladatel Otto Sauter, který také všechny koncerty zařizuje, hrál jako sólista jednou v Praze s orchestrem, kde jsem hrál první trumpetu. Můj part byl docela náročný, Otto Sauter se na mě na pódiu pořád otáčel a viděl jsem, že vnímá, jak hraju. Bavili jsme se potom spolu v zákulisí, vzal si na mě kontakt a asi o půl roku později mi zavolal, že jim nějaký hráč z Ten of the Best vypadl. Tak jsem za něj nejdřív zaskočil a pak už jsem v souboru zůstal, stal jsem se skalním členem. Na Ten of the Best se mi líbí pestrost – člověk se tam setká jak s jazzmany, tak s klasickými trumpetisty. Každý z nich je jiný, vyměňujeme si zkušenosti, je to nesmírně obohacující. Hrajeme aranže, které spojují mnoho žánrů.

Velká žánrová flexibilita je vaší předností. V orchestrech hrajete standardní symfonický repertoár, sólově také barokní koncerty, crossoverové projekty s Ten of the Best, jazz, pop a také filmovou hudbu. Ve kterém žánru se cítíte nejvíc jako doma?
Nejraději mám hraní v symfonickém orchestru. Baví mě ale i sólové projekty, které člověka přinutí učit se nové věci. Baví mě na těchto projektech i samotný proces cvičení, člověk musí zaměstnávat hlavu jiným způsobem. Na druhou stranu, moje tchyně mi říká, že se jí nejvíc libí, když hraji populární nebo filmovou hudbu, že mi to prý lépe sedí a jsem více uvolněný. Každý žánr má své přednosti.

Kde je v českém hudebním školství možné se naučit hrát další žánry kromě klasiky?
Svět trumpetistů je rozpůlený na jazzové a klasické. Jazzoví trumpetisté často vycházejí z Konzervatoře a VOŠ Jaroslava Ježka, učí se hodně harmonie a improvizaci. Já jsem prošel klasickým hudebním vzděláním, ale díky tomu, že už od svých 18 let působím ve Smečkách ve filmovém studiu, setkal jsem se tam jednak s kolegy jazzmany, od kterých jsem se hodně naučil, a jednak s řadou dalších žánrů. Nicméně k jazzovým sólistům a improvizaci mám dodnes obrovský respekt a když je potřeba, volám svým kolegům a obsazuji je do jazzových projektů, protože je řada věcí, na které bych si netroufl.

Natočil jste hudbu ke stovkám filmů z celého světa. Na které z těch filmů jste nejvíce hrdý?
Těch filmů je opravdu mnoho a není lehké z nich vybrat. Řeknu to jinak. Když jsem potkal svého kamaráda, špičkového trumpetistu z New Yorku Franka Greenyho, řekl: „Viděl jsem film Stíhači Red Tails o afroamerických pilotech za druhé světové války, a tam ti bylo tak skvěle zahrané trumpetové sólo! Nevíš, kdo ho nahrál?“ To byla chvíle, kdy jsem byl opravdu hrdý, protože jsem mohl říct: „To jsem točil já.“ Zdálo se mu to neuvěřitelné, hned to psal své manželce do New Yorku.

Na jaře jste měl sólově hrát s orchestrem FOK Šostakovičův Koncert pro klavír, trubku a smyčcový orchestr, ale ten byl bohužel kvůli pandemii zrušen. Dočká se ho publikum někdy v budoucnu?
Já doufám, že se ten koncert dříve nebo později uskuteční. Měl tam hrát i Ivo Kahánek, nedávno jsem se s ním potkal v komisi soutěže Concertino Praga a říkali jsme si, že bychom byli rádi, kdybychom si mohli společně tento program zahrát před publikem. Jen ještě bohužel nevíme, kdy to okolnosti dovolí. Umělci po celém světě si přejí, aby se koncerty, které musely být zrušeny, přesunuly do dalších sezón a aby se vše vrátilo do normálu.

Jak ovlivnila pandemie koronaviru váš život?
Musím říct, že je to pro mě velké poznání. Nikdo z nás asi nezažil tak dlouhou nucenou kariérní pauzu. Velmi mě to vykolejilo a cítím, že mě to hráčsky poškozuje a bojím se, že to může ovlivnit moje výkony. Cvičení není nikdy stejné jako hraní před publikem, kde máte nervy, počítáte pauzy (to doma necvičím, hraju samozřejmě bez pauz) a máte na všechno jen jeden pokus.

Setkali jsme se v Obecním domě, kam chodíte cvičit, i když koncerty jsou zrovna kvůli koronaviru odloženy. Cvičíte také doma? Používáte dusítko?
Doma příliš cvičit nemohu, jsme v nájemním bytě, rušil bych sousedy. Občas, když je nejvyšší nouze, tak s dusítkem hraji, ale jen třeba jednoduchá udržovací cvičení. Moc ho používat nechci, popravdě dusítko považuji spíš za ničítko správné techniky. Pokud s ním hrajete dlouhodobě, může se stát, že si zvyknete na jiný nátisk a ztratíte technickou formu.

Ve videu Orchestr bez pódia aneb FOK za časů pandemie jste představil veškeré vybavení trumpetisty v orchestru. Pro mnoho lidí je nepředstavitelné, že hrajete na tolik nástrojů. Nedělá vám problém střídat různé typy trubek?
Těch nástrojů, které používám a potřebuji na různé druhy hudby, je opravdu hodně. Na Beethovena nebo Dvořáka potřebujete jinou trubku (ventilovou) než třeba na soudobou hudbu (pístovou). Je to trend v celém světě a i naše skupina v FOK chápe jako zásadní umět přizpůsobit zvuk potřebám daného repertoáru. Unikátní zvuk je pro nás ze všeho nejdůležitější, pro každou příležitost hledáme ten nejlepší, což právě použití jiného typu nástroje může velmi ovlivnit. Snažím se na to nemyslet a nepřipouštět si, že by mi střídání nástrojů mohlo činit obtíže. Ke každému je jiný nátrubek a jiná technika. Kdyby se tím člověk začal zaobírat, jedině si přitíží. Já se snažím tomu předcházet tak, že každý den hraju na několik trubek, třeba na čtyři, pět, které budu v dohledné době potřebovat. Jsem tím pádem zvyklý je střídat třeba i po půl hodině a zbytečně o tom nepřemýšlet, aby to při koncertě nebyl šok.

Jak dlouho vydrží jeden nástroj?
U žesťových nástrojů je to tak, že každý nástroj po určité době „ohluchne“. Na začátku má trumpeta plný zvuk, krásně se ozývá, ale časem, zvlášť když hrajete hodně nahlas, ji „přerazíte“ a přestane znít tak dobře. Materiál má svoji paměť. Dnes se trubky vyrábějí z horších materiálů než třeba před 50 lety, ty nejčastěji používané trubky je potřeba měnit po pěti letech. Nástroje, které používáme jen občas, vydrží třeba deset nebo patnáct let.

V FOK jste vedoucím skupiny trubek. Jak chápete svoji roli?
Pro mě a mé kolegy je nejdůležitější, aby zvuk naší skupiny byl autentický a celá naše sekce zněla jako jeden muž. Jsem uměleckým garantem našeho zvuku. K tomu mimochodem patří i to, že hrajeme všichni na stejné nástroje. Vedle toho se snažím, aby v naší skupině nevázla komunikace a všichni věděli, co se děje, a byli připraveni.

Máte nějaké další životní mety, kterých byste jako muzikant chtěl dosáhnout?
Sny už se mi splnily, přál bych si, aby mi to stále tak hrálo a abych mohl dál dělat všechno to, co dělám. Nově bych se rád vydal pedagogickým směrem, myslím, že je velmi důležité předávat své zkušenosti mladým lidem. Chtěl bych rozjet hudební akademii, která zlepší situaci a pomůže nové generaci umělců. Už jsem v létě začal mistrovskými kurzy, na které bych rád navázal a rozjel celoroční vzdělávání. Chci využít online nástroje i osobní výuku, jakmile to bude možné, a oslovit co nejvíce mladých talentů.

Děkuji za rozhovor.