Život hudebníka je nekonečný příběh, říká trumpetista Marek Zvolánek

  1. 1
  2. 2
První trumpetista FOK Marek Zvolánek je všestranným umělcem, který se nezalekne změny žánru či typu nástroje. Kromě toho, že je uznávaný a vyhledávaný jako sólista, orchestrální i komorní hráč, nahrál hudbu ke stovkám filmů a stal se členem prestižního uskupení Ten of the Best, které spojuje nejlepší trumpetisty z celého světa.

Marek Zvolánek (foto Petra Hajská)

Až to koronavirus dovolí, měl by s Ten of the Best vystoupit také v Praze společně se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Než se vysněný trubkový večer uskuteční, povídali jsme si o všech jeho aktivitách. Zdá se, že život trumpetisty je již z podstaty nástroje opravdu pestrý. Co teprve život multifunkčního trumpetisty Marka Zvolánka?

Jaké byly vaše hudební začátky? Kdo vás přivedl k trubce?
Naše rodina měla do roku 1948 cukrářství v Nerudově ulici a babička, když jí bylo kolem dvaceti, odtamtud chodívala na Malostranské náměstí do kostela svatého Mikuláše. Tam zažila řadu koncertů ve spojení trubka – varhany, které se jí zalíbilo, a slyšela tam hrát slavného českého trumpetistu Ivo Preise. Tímto zážitkem mě, jako svého jediného vnuka, asi v šesti nebo sedmi letech inspirovala. A navíc jsem měl strejdu myslivce a jednou jsem jako malý kluk jel k němu na prázdniny. Měl na chatě malou borlici, tedy specifickou zahnutou trubku, kterou myslivci používají při honu. Tam jsem si ji vyzkoušel a zjistil jsem, že mě to baví a jde mi to, což se pak potvrdilo i na „lidušce“, dnes bychom řekli Základní umělecké škole.

V jakém věku jste se rozhodl, že se trubkou chcete živit, a co vás k tomu rozhodnutí vedlo?
Nepocházím z rodiny profesionálních hudebníků, nikdo si moc neuměl představit, co to obnáší. Nicméně když jsem se v osmé třídě rozhodoval, na jakou střední školu se budu hlásit (tehdy jsme měli možnost podat dvě přihlášky), i moji rodiče viděli, že konzervatoř by pro mě mohla být cesta. Moc jsme s tím nepočítali, tehdy byla na přijímacích zkouškách na konzervatoř obrovská konkurence a jen zázrakem se tam dostal někdo, kdo neměl v hudebních kruzích kontakty. Druhou variantou pro mě tehdy bylo jít studovat knihtisk, zpětně jsem rád, že mi konzervatoř vyšla. Zpočátku jsem nevěděl, do čeho jdu, až tam jsem se seznámil s širším uměleckým světem. Všude kolem cvičili muzikanti nebo baletky a mě to prostředí doslova pohltilo, začal jsem to brát vážně a připravovat se na celoživotní hudební cestu.

Jak vypadá typický den trumpetisty?
Je to nekonečný příběh. Na nástroj je potřeba hrát celý život každý den. Nátisk se musí udržovat. Platí to i v jiných oborech, ale v hudbě zvlášť: když si nastavíte nějakou metu a vybudujete kariéru, v rámci které si vaši posluchači zvyknou na výkony nejvyšší kvality, tak jakýkoli výpadek, byť denní nebo dvoudenní, je znát. Všichni od vás pak už tu kvalitu čekají – kdykoli a kdekoli. Jste pak jako převozník, který nikdy nemůže opustit loď… Berete nástroj všude s sebou – na dovolenou, do hotelu, na chalupu a všude otravujete sousedy různými nátiskovými cvičeními, která na poslech nejsou zrovna nic příjemného.

Jaký je pro trumpetistu rozdíl v sólovém a orchestrálním hraní?
Důležité je načasování. Součástí toho, že podáte skvělý výkon ve více hudebních sférách, je umění naplánovat si koncerty a ladit formu tak, aby v daný den byla nejlepší pro to, co se chystáte zahrát. Skloubit sólové a orchestrální hraní, ještě do toho třeba nějaké komorní ansámbly, jazz nebo jiné žánry, je strašně náročné. Nemůžete být ve všem nejlepší a rozhodně ne kdykoli. V orchestru máte nervy z toho, že když něco zkazíte, zkazíte to všem ostatním. Jako sólista jste zase víc nervózní za sebe. Také musíte mít pokaždé jiný nátisk, jiný tón. Nemůžete jeden večer hrát Alpskou symfonii Richarda Strausse a druhý den Bachův Braniborský koncert nebo nějaké jemné hraní. Způsob přípravy se velmi liší.

Ten of the Best – MHF Český Krumlov 2012 (foto Libor Sváček)

Jste členem mezinárodního uskupení špičkových trumpetistů Ten of the Best, které by, pokud to pandemie dovolí, mělo zavítat i do Prahy na koncert se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Jak jste se do souboru dostal?
Vedoucí a zakladatel Otto Sauter, který také všechny koncerty zařizuje, hrál jako sólista jednou v Praze s orchestrem, kde jsem hrál první trumpetu. Můj part byl docela náročný, Otto Sauter se na mě na pódiu pořád otáčel a viděl jsem, že vnímá, jak hraju. Bavili jsme se potom spolu v zákulisí, vzal si na mě kontakt a asi o půl roku později mi zavolal, že jim nějaký hráč z Ten of the Best vypadl. Tak jsem za něj nejdřív zaskočil a pak už jsem v souboru zůstal, stal jsem se skalním členem. Na Ten of the Best se mi líbí pestrost – člověk se tam setká jak s jazzmany, tak s klasickými trumpetisty. Každý z nich je jiný, vyměňujeme si zkušenosti, je to nesmírně obohacující. Hrajeme aranže, které spojují mnoho žánrů.

Velká žánrová flexibilita je vaší předností. V orchestrech hrajete standardní symfonický repertoár, sólově také barokní koncerty, crossoverové projekty s Ten of the Best, jazz, pop a také filmovou hudbu. Ve kterém žánru se cítíte nejvíc jako doma?
Nejraději mám hraní v symfonickém orchestru. Baví mě ale i sólové projekty, které člověka přinutí učit se nové věci. Baví mě na těchto projektech i samotný proces cvičení, člověk musí zaměstnávat hlavu jiným způsobem. Na druhou stranu, moje tchyně mi říká, že se jí nejvíc libí, když hraji populární nebo filmovou hudbu, že mi to prý lépe sedí a jsem více uvolněný. Každý žánr má své přednosti.

Kde je v českém hudebním školství možné se naučit hrát další žánry kromě klasiky?
Svět trumpetistů je rozpůlený na jazzové a klasické. Jazzoví trumpetisté často vycházejí z Konzervatoře a VOŠ Jaroslava Ježka, učí se hodně harmonie a improvizaci. Já jsem prošel klasickým hudebním vzděláním, ale díky tomu, že už od svých 18 let působím ve Smečkách ve filmovém studiu, setkal jsem se tam jednak s kolegy jazzmany, od kterých jsem se hodně naučil, a jednak s řadou dalších žánrů. Nicméně k jazzovým sólistům a improvizaci mám dodnes obrovský respekt a když je potřeba, volám svým kolegům a obsazuji je do jazzových projektů, protože je řada věcí, na které bych si netroufl.

Marek Zvolánek (zdroj archiv umělce)

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments