Prázdná scéna, jedna žena, jeden hudebník a švihadlo. Celá produkce je ve své podstatě minimalistická – i pohybová struktura tohoto opusu, neboť choreografka jen postupně rozvíjí a variuje skutečně ten nejzákladnější motiv poskoku, v proměnlivém tempu, směrech a intenzitě. Inspirovaná vytrvalostním tréninkem boxerů se švihadlem zůstává úmyslně věrná účelu rekvizity, kterou si vybrala. Výjimkou je úvodní situace, kdy ještě do úplné tmy zaznívá svištění cvičebního nástroje, roztáčeného jako kovbojské laso, a švihadlo se tím stává nástrojem spíše „hudebním“. Tímto trochu výhružným zvukem protíná tanečnice ještě několikrát během svého vystoupení vzduch a v rámci scénické kompozice tím de facto vytváří oddělené fráze. A zvuk švihadla dotýkajícího se země také určuje rytmus celého vystoupení. Z jistého hlediska je však i škoda, že se umělkyně nepustila do dalšího výzkumu možností rekvizity, která by se dala přeměnit z cvičební pomůcky v nástroj mnoha funkcí.
Přijímáme ale koncept jednoduchosti a magii repetice. Hodina naplněná pohybem stálého druhu přivádí i k otázce, zda by se díky pravidelnosti skoků bylo možno přivést do tranzu a jak dlouho by to asi mohlo trvat – pro diváky i pro performerku… Nestačíme to však zjistit, protože dynamika výjevu se mění a nasloucháme také slovům. Tereza Hradilková ve své práci ráda experimentuje se začleňováním mluvených pasáží do pohybové performance – má příjemný hlubší melodický hlas a nemusí se tedy bát jej použít. V tomto případě využila port, který divákovi zprostředkovává jak její promluvy, tak i zrychlující se dech, který doprovází stoupající námahu, zážitek je tedy kontaktnější a fyzičtější.
Útržkovité vzpomínky na dětství nejprve naznačují, že půjde spíše o sondu do společenského vývoje. Vyvstávají asociace na realitu konce osmdesátých let a období sametové revoluce, události, módu, zboží, zazní narážky na rozdělení Československa… V této fázi performance evokuje obdobný přístup, jaký zvolil režisér Jiří Adámek v činoherní inscenaci Po sametu, v níž publikum provedl pětadvaceti lety od revoluce pomocí útržků textů z pravidelné novinové rubriky, které herci vyslovovali, aniž by vznikal dialog. Podobný byl i princip rytmizace celé inscenace, v případě zmiňované činohry však pouze pomocí slova. (Nejspíš jde o náhodu, ale náhody v živém umění často vyrůstají ze společného podhoubí a obdobné nápady se ve stejném čase objevují zdánlivě nevysvětlitelnou paralelou.)
Brzy se však dostáváme k intimnějším osobním vzpomínkám, k pocitům a prožitkům. Stálý pohyb, který se s fragmentovanou řečí pojí, připomíná nekonečné úsilí. Je zvláštní použít jako metaforu pro „touhu po výkonu, snahu o sebezdokonalování“ pohyb, který v ideální podobě zůstává stále stejný a cvičící se při něm a priori neposunuje nikam. Jako připomínka toho, že mnohé snahy o zdokonalování a dosahování velkých cílů nejsou bohužel ničím než přešlapováním – nebo poskakováním – na místě. Zpomalování, zrychlování, začátky a konce, zadrhnutí, přestávka, dlouhá výdrž – nějak tak opravdu může vypadat sledování nějakého cíle. A to vše i vidíme, byť se zdráháme připustit, že tak jednoduchý motiv jako skok přes švihadlo může být prostředkem k tak komplexnímu sdělení. Proto je nutné nenechat se zdánlivou banalitou zmást.
Spolu s tanečnicí je důležitým účinkujícím hudebník Filip Míšek, který se neúčastní přímo jevištní akce, ale vytváří živý doprovod. I jeho improvizace na elektrickou kytaru je řízena rytmem, který udává švih rekvizity, a ani on nerozvíjí na svém nástroji melodie, ale zůstává u rytmizovaných fragmentů. Je přítomen, ale spíše pocitově, protože pozornost je soustředěna na performerku. Strhává ji na ni i jednoduchý, ale účinný light design Pavla Kotlíka, který možná jako vedlejší efekt vytváří i působivou stínohru pohybující se postavy, než se její vytrvalý boj se švihadlem opět ponoří do tmy.
Ačkoli je představení založené na jednoduchém pohybu, vyžaduje opravdu velkou vytrvalost. Vzpomínáte si na inscenaci Last Work Ohada Naharina, kterou jeho soubor Batsheva Dance Company uzavíral festival Tanec Praha 2015? Po celé představení odměřovala ostatním ubíhající čas tanečnice, která v zadní části jeviště běžela na pohyblivém pásu, neochvějně, rytmicky, bez známek vyčerpání. Ty zdánlivě nejjednodušší věci bývají nejtěžší.
Hodnocení autorky recenze: 75 %
Švihla
Koncept, choreografie: Tereza Hradilková a kol.
Dramaturgická a režijní spolupráce: Biljana Golubovič
Hudba: Filip Míšek
Kostým: Marjetka Kürner Kalous
Světelný design: Pavel Kotlík
Premiéra 12. října 2016 divadlo Ponec Praha
Tančí – Tereza Hradilková
