Životní jubilea dvou velikánů tanečního světa

Co mají společného na první pohled téměř neslučitelné postavy světa tance Vladimir Vasiliev a Mats Ek? Oba slaví narozeniny 18. dubna. V letošním roce se první jmenovaný dožil kulatých osmdesáti let, švédský choreograf pak pětasedmdesáti. Generační souputníci jsou bezesporu významnými osobnostmi svého oboru, ohlédneme-li se však za jejich kariérou, jako by oba pocházeli z trochu jiných světů.
Vladimir Vasiliev a Jekatěrina Maximova ve Velkém divadle v roce 1971 (foto G. Soloviov – RIA Novosti, zdroj wikimedia.commons)

Vladimir Vasiliev (18. 4. 1940) je posledním z trojlístku fenomenálních ruských tanečníků vedle Rudolfa Nurejeva a Michaila Baryšnikova. Na rozdíl od nich však nikdy neopustil Sovětský svaz a svou kariéru spojil s moskevským Velkým divadlem, jehož prvním sólistou se stal v roce 1959, pouhý rok po absolutoriu divadelní Baletní akademie (Moskevská národní akademie choreografie). Mezi lety 1995 a 2000 stál dokonce v čele souboru jako umělecký šéf.

Vasiliev nepocházel z umělecké rodiny, s tancem začal v amatérské skupině Domu pionýrů v sedmi letech, aby následně nastoupil do moskevské akademie. Plných dvacet let byl prvním sólistou a hlavní mužskou hvězdou Velkého divadla, kde spolu s manželkou, rovněž první sólistkou a vynikající tanečnicí Jekatěrinou Maximovovou plnili roli zlatého páru první sovětské scény. Byl označován za boha tance a vedle Maximovové byl partnerem významným balerínám jako Maja Plisetská, Alicia Alonso nebo Carla Fracci.

Během své kariéry ztvárnil nespočet ústřednch rolí napříč repertoárem (z baletů namátkou Romeo a Julie, Popelka, Koníček Hrbáček, Giselle, Laurencie, Petruška, Chopiniana, Spící krasavice, Don Quijote ad.), jeho fyzická síla, statná figura, a zejména energický skok z něj učinily jednoho z předních představitelů atletického stylu typického pro Velké divadlo, a především pak nově vznikající choreografie Jurije Grigoroviče. V jeho baletech Vasiliev zářil nejvíce, ať už šlo o Kamenný kvítek, Louskáčka nebo Ivana Hrozného. Napevno je však jeho jméno spojeno s jinou rolí tradičního sovětského dramatického repertoáru, Spartakem ze stejnojmenného baletu s hudbou Arama Chačaturjana, za jehož interpretaci jej vynášela do nebes kritika, diváci i taneční souputníci.

 

Během své bohaté taneční kariéry vystoupil na mnohých světových scénách od milánské La Scaly, petrohradského Mariinského divadla (tehdy Kirovova) až po newyorský American Ballet Theatre. Roku 1982 ukončil studium na Ruské akademii divadelního umění v oboru baletní mistr a začal přednášet na katedře choreografie, kterou mezi lety 1986–1995 vedl. Vedle výuky se věnoval rovněž samostatné choreografické práci, z jeho inscenací jmenujme např. balety Macbeth (1980), Anita (1986), Romeo a Julie (1990), Don Quijote (1991), Giselle (1994) nebo Labutí jezero (1996), vytvořil rovněž tance do několika oper, muzikálů a divadelních představení.

 

Vedle tance se věnuje rovněž malbě a psaní básní. Se svou ženou založili roku 1988 baletní soutěž Arabesque, která se koná každé dva roky a dává příležitost mladým baletním tanečníkům ze všech koutů světa. Sám je držitelem několika ocenění a řádů Sovětského svazu. V roce 1985 byl jeho balet Dům u dráhy oceněn v rámci mezinárodního festivalu Zlatá Praha, v roce 2010 získal Vasiliev Mezinárodní cenu Stanislavského, roku 2016 pak cenu Legenda Asociace hudebních ruských divadel.

 

Zatímco Vasiliev zasvětil svůj život klasickému tanci, Švéd Mats Ek  (* 18. 4. 1945) se vydal malinko jiným směrem. Narozen do rodiny světoznámé choreografky Birgit Cullberg a herce Anderse Eka, začal s tanečním tréninkem až v sedmnácti letech během letní školy moderního tance a poté pokračoval ve studiu divadla na Folks College v Marieborgu. Na počátku kariéry byl ředitelem Královského dramatického divadla ve Stockholmu, později však nastoupil jako člen matčina souboru Cullberg Ballet. V roce 1976 pro něj vytvořil svou první větší samostatnou choreografii Důstojníkův sluha a o dva roky později stanul po boku matky jako umělecký šéf souboru, kde na této pozici setrval až do roku 1993.

Kromě Cullber Ballet spojil svou kariéru rovněž s dalším předním souborem současného tance Nederlands Dans Theater v Haagu, kde působil jako tanečník i choreograf.

 

Jeho pohybový styl byl značně ovlivněn různými styly osobností moderního tance počínaje Kurtem Joosem a konče Birgit Cullberg, společně s nimi však využíval i principy klasické taneční techniky. V jeho inscenacích hraje velmi důležitou roli psychologický aspekt postav, propracovaná režie i dramaturgie vyprávění a komplexnost charakterů.

Mezi jeho nejranější díla patří balety jako Svatý Jiří a drak (1976) nebo Dům Bernardy (1978) na motivy divadelní hry Dům Bernardy Alby F. Garcii Lorcy. Slávu a světový ohlas však Ekovi přinesla především jeho přepracování tradičních klasických či romantických baletů – Labutí jezero (1987) předestírající otázku Oidipovského komplexu prince Siegfrieda, Spící krasavice (1996), v níž Aurora bojuje s drogami, a neopakovatelná Giselle (1982), jejíž mentálně zaostalá hlavní hrdinka se ve 2. jednání ocitá na psychiatrické klinice.

 

Z dalších významných a dodnes hraných děl je třeba zmínit Carmen (1992; hrána rovněž v pražském Národním divadle 2008–2010), Smoke (1995) pro francouzský fenomén Sylvii Guillem a Matsova bratra Niklase, Appartement (2000) nebo Julie a Romeo (2014). Jako vystudovaný divadelník se rovněž věnuje režii – např. da Ponteho Don Giovanni (1999) nebo Hra snů (2007) Augusta Strindberga.

Múzou a taneční i životní partnerkou je Ekovi tanečnice Ana Laguna, představitelka řady hlavních rolí z jeho repertoáru, za roli Carmen ve zfilmovaném stejnojmenném baletu byla oceněna televizní Emmy. Mats Ek získal v roce 2006 cenu Benois de la danse za celoživotní kariéru, od roku 2012 je rovněž nositelem francouzského Řádu umění a literatury.

 

 

Mohlo by vás zajímat