Životní osudy Zory Šemberové

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Právě dnes je to sto let ode dne, kdy se ve Vyškově na Moravě narodila první představitelka titulní hrdinky v Prokofjevově baletu Romeo a Julie – Zora Šemberová.Budoucí vynikající tanečnice, choreografka a baletní pedagožka vyrůstala v typické kantorské rodině své doby. Její otec byl členem Pěveckého sdružení moravských učitelů. Rodiče všestranně podporovali dceřiny umělecké vlohy. Od osmi let navštěvovala taneční školu. To, co je ve většině případů více méně obligátní součástí životní průpravy mladé dívky, se v případě mladé Zorky záhy proměnilo v v plné zaujetí a posléze v životní poslání. V roce 1922 se školí u Jaroslava Hladíka. Jaroslav Hladík je dnes neprávem zapomínaná osobnost dějin českého baletu. V letech 1920 – 28 byl Hladík baletním mistrem a choreografem Národního divadla v Brně a položil zde velmi solidní základy pro vznik skutečného reprezentativního baletního souboru, jemuž vtiskl svou osobitou pečeť vlastní otec-zakladatel tohoto tělesa, legendární Ivo Váňa Psota.

Hladík se mladé adeptce pilně věnoval, pravidelně účinkovala v tanečních představeních a pečoval o její všestranný růst. Zora Šemberová se postupně začala intenzivně zajímat o moderní a výrazový tanec. V šestnácti letech se vypravila do Paříže, kde strávila dva roky. Studovala v taneční škole Olgy Preobraženské, poté i ve Vídni u Rozálie Chládkové, učila se i u Jarmily Kröschlové, po válce už jako vyzrálá a zkušená tanečnice si rozšiřovala své vzdělání ve slavné Paluccaschule v Drážďanech.

V roce 1932 se stává sólistkou brněnského baletního souboru, který v době po odchodu Ivo Váni Psoty do Ballet Russe de Monte Carlo, vede choreografka Máša Cvejičová. Zde dostává řadu příležitostí, v nichž může plně prokázat jak své dokonalé klasické školení, tak svou schopnost moderního tanečního výrazu a schopnost vytvořit pravdivý jevištní charakter dané role. Její první sólovou roli byla postava ptáka Fénixe v baletu Ottorina Respighiho Belkis, královna ze Sáby. Již tehdy kritik E. Sáblík ocenil v Rozpravách Aventina její výkon pro její technickou vyspělost, temperament a přirozený půvab. Mnohými byla považována především za dramatickou tanečnici, která je schopný pohybem ztvárnit složitý charakter postavy.

Z četných rolí, kterými se Zora Šemberová zapsala do paměti brněnských diváků, a kterými se stala čelnou reprezentantkou průkopnické fáze vývoje skvělého tělesa, jmenujme alespoň některé. Ve večeru moderních baletů, který byl uveden v roce 1933, ztvárnila roli Kalliopé v baletu Igora Stravinského Apolón a múzy a tančila rovněž v Pavoučí hostině Alberta Rousella. Diváci měli možnost obdivovat její umění ve Špalíčku Bohuslava Martinů, v Chopinových Sylfidách, v baletu jihoslovanského autora Krešimira Baranoviče Nosáček a v mnoha dalších. V roce 1935 slavila velký úspěch v roli Tao-Chou v první inscenaci baletu Reinholda Gliera Rudý má mimo Sovětský svaz, který byl tehdy uveden pod názvem Makový květ.

Svoji dokonalou všestrannost a perfektnost prokázala Zora Šemberová ve světové premiéře Her o Marii  Bohuslava Martinů, která se konala 23. února 1935, v níž ztvárnila role Mariken z Niméque a Duše.

V roce 1937 se do Brna vrací Ivo Váňa Psota. Zora Šemberová se stává protagonistkou řady jeho výtečných inscenací. Výrazně se uplatnila v realizacích tvorby děl českých skladatelů, například v Nedbalově Hloupém Honzovi, Bendlově České svatbě či Novákově Slovácké suitě. Významné byly i postavy, které vytvořila v Psotově choreografii (Odaliska v Šeherezádě Rimského-Korsakova anebo královna v Čajkovského Labutím jezeře.

Faktickým vyvrcholením brněnského působení Zory Šemberové se stala její Julie ve světové premiéře Prokofjevova baletu, která se konala 30. prosince 1939. Při své návštěvě Brna v roce 2007 vzpomínala Zora Šemberová na slavnou premiéru. Měla poněkud jinou představu o tanečním ztvárnění Julie, než jakou měl režisér a choreograf Ivo Váňa Psota. Jejich debata skončila Psotovými slovy: „Sóla zkoušej sama, dueta budeme dělat spolu!“ Zora Šemberová vysoce hodnotila Psotův přístup: „Málokterý choreograf by na to přistoupil, A tak první Julie nebyla na špičkách“. S Brnem, městem svého mládí a jedním z vrcholných míst její tvůrčí kariéry se rozloučila slovy: „:Do Brna bych dolezla i po čtyřech. Život je fajn!“

Vytvořila rovněž řadu pozoruhodných tanečních kreací v operách, za všechny se zmiňme o jejím sólu v české premiéře opery Hectora Berlioze Trojané v roce 1940.

Po uzavření českého divadla v Brně okupanty v roce 1941 se Zora Šemberová spolu s Mírou Figarovou nějakou dobu věnovala koncertnímu tanci a vystupovala v řadě českých a moravských měst. V roce 1943 se stává členkou baletu Národního divadla v Praze. Tím se uzavírá její brněnské působení. Byla jednou z těch, kdo po boku Ivo Váni Psoty se zasloužila o to, že Brno se stalo pojmem v evropském baletním světě.

V pražském Národním, kam se po válce vrátil válečný veterán z bojů v severní Africe, další velikán české choreografie, Saša Machov, pokračuje ve své úspěšné taneční kariéře. V Praze si například zopakovala Tao-Chou v Glierově Rudém máku, v Asafjevových Plamenech Paříže ztvárnila Marii Antoinettu. Proslavila se svými výkony v původních novinkách českých skladatelů jako například v titulní postavě baletu Zbyňka Vostřáka Viktorka či v roli Rosavy ve Strakonickém dudákovi skladatele Dalibora C. Vačkáře. V Praze se také soustavně začala věnovat chorografii a to nejen na divadle, ale také ve filmu, kde spolupracovala s Otakarem Vávrou i Martinem Fričem. S jejím jménem se v padesátých a šedesátých letech setkáváme i na programech Laterny magiky stejně tak jako v inscenacích řady mimopražských divadel.

Především ovšem působila řadu let jako velice úspěšná pedagožka na pražské Konzervatoři, kde vychovala spoustu vynikajících tanečnic a tanečníků. S řadou z nich jsme se mohli setkat i na jevišti brněnského divadla.

V roce 1968 Zora Šemberová emigrovala. Působila v řadě význačných evropských divadel. Jejím domovem se ale stalo především australské Adelaide, kde její činnost byla vysoce ctěná a vážená.

V Adelaide také 9. října 2012, tedy necelých pět měsíců před svými stými narozeninami umírá.
Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J.K.Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně