Zora Šemberová: Na šťastné planetě

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Augustin Berger, Joe Jenčík a Saša Machov jsou choreografové českého baletu, jejichž busty zdobí interiér pražského Národního divadla. Zora Šemberová se této pocty dočkala 10. března 2013 při slavnostním pořadu k jejím nedožitým stým narozeninám. Vystoupili v něm Tatjana Medvecká a sólisté baletních souborů Národních divadel z Prahy, Brna a Laterny magiky, aby vybraným repertoárem připomenuli umělecký odkaz tanečnice a choreografky baletních scén v Brně a Praze. V hledišti ho sledovaly desítky jejích dřívějších absolventů z pražské Taneční konzervatoře, kde Zora Šemberová v letech 1947 až 1968 vyučovala lidový a klasický tanec. Vzpomínkový pořad tak shromáždil představitele českého a světového baletu, neboť někteří přijeli do Prahy ze svých zahraničních angažmá. Bronzovou bustu od akademické malířky Olgy Vohnoutové na 1. balkoně Národního divadla odhalil Jiří Kylián.Vzpomínkový pořad Pocta Zoře Šemberové zahrnul choreografie Zdenka Prokeše (duet z Prokofjevova Romea a Julie: Jana Přibylová a Michal Štípa), Petra Zusky na hudbu Hradišťanu (Ej lásko: Nikola Márová, Alexandre Katsapov, Viktor Konvalinka) a Jiřího Kyliána (Leoš Janáček: Návrat do neznámé země: Magdalena Matějková a Jonáš Dolník; W.A. Mozart: Petite Mort: Zuzana Šimáková a Alexandre Katsapov). Na závěr Otvírání studánekBohuslava Martinů v choreografii Zory Šemberové (z repertoáru Laterny magiky) a s verši Miloslava Bureše svým uměleckým poselstvím „předalo klíče od domova“ další generaci baletních umělců Národního divadla.

Stručný přehled o uměleckém životě Zory Šemberové přináší Český taneční slovník z roku 2001. Publikace Cesty k tanečnímu a baletnímu mistrovství – Taneční konzervatoř hlavního města Prahy 1945 -2005, ozřejmuje její pedagogickou činnost na pražské Taneční konzervatoři.

Vhled do její umělecké osobnosti a také příspěvek k poznání doby přináší její autobiografická kniha Na šťastné planetě. Vyšla v roce 2008 a Zora Šemberová ji u příležitosti svých pětadevadesátých narozenin 13. března 2008 podpisovala na setkání v Národním divadle. V té době do Prahy jen dojížděla, protože od roku 1968 působila v Austrálii jako pedagožka na Flinders University v Adelaidě. Při násilném vstupu sovětských vojsk do Československa v době Pražského jara roku 1968 právě v Austrálii hostovala a neočekávané politické události ji odradili od návratu do vlasti.Takových neočekávaných (nebo i očekávaných) událostí „vyšší moci“ zažila Zora Šemberová více. Snad proto, anebo právě proto, svou knihu vzpomínek nazvala Na šťastné planetě. Vážila si spolupráce s vynikajícími umělci a talentovanými žáky. Za největší štěstí, které natrvalo ovlivní život výkonného baletního umělce, považovala setkání s tvořivými a spolupráce schopnými choreografy a režiséry. Ve své knize připomíná osobnosti, jimiž byla ovlivněna.

 Ivo Váňa-Psota, první choreograf Prokofjevova baletu Romeo a Julie v Brně, je spjat s její velkou rolí Julie. Sám tančil Romea. Šemberová vzpomíná:

Pohled na taneční umění, který jsem získala během nedávných studií u Rosalie Chladek v Laxenburgu, změnil v podstatě můj přístup k tvoření rolí. Proto jsem si dodala odvahy a zašla za Ivem Váňou-Psotou, abych ho poprosila o dovolení tančit Julii bez špiček, a tak mi umožnit pravdivěji vyjádřit její charakter a rovněž lépe splynout s nekonvenční a dramatickou hudbou Sergeje Prokofjeva. Váňa-Psota se nejdříve zarazil, ale byl to noblesní člověk a moje důvody pochopil. Po kratší úvaze mi nabídl, abych si těch pár míst, kdy jsem sólově na jevišti, choreografovala sama, duet, že uděláme společně a vše ostatní bude čistě jeho práce. Zaplavil mne pocit velkého štěstí. Váňa-Psota mi dal Julií velkou životní příležitostV brněnském provedení byl balet daleko kratší než skoro o dva roky později uvedená verze v Sovětském svazu, kterou Prokofjev na žádost L.M.Lavrovského, choreografa leningradského Státního akademického divadla opery a baletu S.M.Kirova, hudebně doplnil dalšími sborovými tanci a výstupy. Tak vznikl celovečerní balet, který se v této podobě dnes uvádí po celém světě. Originální partitura, kterou použil Ivo Váňa-Psota, byla spíš podkladem pro koncentrované jevištní a hudební drama; neobsahovala příliš takzvaných tanečních čísel, čímž byla zachována dějová kontinuita.Představení Romea a Julie nám tehdy bylo dovoleno udržet na repertoáru pouhé dva a půl měsíce. Po patnáctém březnu 1939, kdy doslova jen do zbytku republiky vstoupili němečtí okupanti, bylo provozování Prokofjevova baletu zakázáno. Těžko si kdo může představit, jak nás to hluboce zasáhlo. Milovali jsme tento balet. Ale svět měl v té době jiné starosti. Ztráta svobody, nejistota, perzekuce – to vše se protáhlo na nekonečně dlouhou dobu.“Práci na roli Viktorky se Sašou Machovem, choreografem a šéfem baletu Národního divadla v letech 1947 až 1951, Zora Šemberová komentuje slovy:

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na