Zora Šemberová: Na šťastné planetě

Augustin Berger, Joe Jenčík a Saša Machov jsou choreografové českého baletu, jejichž busty zdobí interiér pražského Národního divadla. Zora Šemberová se této pocty dočkala 10. března 2013 při slavnostním pořadu k jejím nedožitým stým narozeninám. Vystoupili v něm Tatjana Medvecká a sólisté baletních souborů Národních divadel z Prahy, Brna a Laterny magiky, aby vybraným repertoárem připomenuli umělecký odkaz tanečnice a choreografky baletních scén v Brně a Praze. V hledišti ho sledovaly desítky jejích dřívějších absolventů z pražské Taneční konzervatoře, kde Zora Šemberová v letech 1947 až 1968 vyučovala lidový a klasický tanec. Vzpomínkový pořad tak shromáždil představitele českého a světového baletu, neboť někteří přijeli do Prahy ze svých zahraničních angažmá. Bronzovou bustu od akademické malířky Olgy Vohnoutové na 1. balkoně Národního divadla odhalil Jiří Kylián.Vzpomínkový pořad Pocta Zoře Šemberové zahrnul choreografie Zdenka Prokeše (duet z Prokofjevova Romea a Julie: Jana Přibylová a Michal Štípa), Petra Zusky na hudbu Hradišťanu (Ej lásko: Nikola Márová, Alexandre Katsapov, Viktor Konvalinka) a Jiřího Kyliána (Leoš Janáček: Návrat do neznámé země: Magdalena Matějková a Jonáš Dolník; W.A. Mozart: Petite Mort: Zuzana Šimáková a Alexandre Katsapov). Na závěr Otvírání studánekBohuslava Martinů v choreografii Zory Šemberové (z repertoáru Laterny magiky) a s verši Miloslava Bureše svým uměleckým poselstvím „předalo klíče od domova“ další generaci baletních umělců Národního divadla.

Stručný přehled o uměleckém životě Zory Šemberové přináší Český taneční slovník z roku 2001. Publikace Cesty k tanečnímu a baletnímu mistrovství – Taneční konzervatoř hlavního města Prahy 1945 -2005, ozřejmuje její pedagogickou činnost na pražské Taneční konzervatoři.

Vhled do její umělecké osobnosti a také příspěvek k poznání doby přináší její autobiografická kniha Na šťastné planetě. Vyšla v roce 2008 a Zora Šemberová ji u příležitosti svých pětadevadesátých narozenin 13. března 2008 podpisovala na setkání v Národním divadle. V té době do Prahy jen dojížděla, protože od roku 1968 působila v Austrálii jako pedagožka na Flinders University v Adelaidě. Při násilném vstupu sovětských vojsk do Československa v době Pražského jara roku 1968 právě v Austrálii hostovala a neočekávané politické události ji odradili od návratu do vlasti.Takových neočekávaných (nebo i očekávaných) událostí „vyšší moci“ zažila Zora Šemberová více. Snad proto, anebo právě proto, svou knihu vzpomínek nazvala Na šťastné planetě. Vážila si spolupráce s vynikajícími umělci a talentovanými žáky. Za největší štěstí, které natrvalo ovlivní život výkonného baletního umělce, považovala setkání s tvořivými a spolupráce schopnými choreografy a režiséry. Ve své knize připomíná osobnosti, jimiž byla ovlivněna.

 Ivo Váňa-Psota, první choreograf Prokofjevova baletu Romeo a Julie v Brně, je spjat s její velkou rolí Julie. Sám tančil Romea. Šemberová vzpomíná:

„Pohled na taneční umění, který jsem získala během nedávných studií u Rosalie Chladek v Laxenburgu, změnil v podstatě můj přístup k tvoření rolí. Proto jsem si dodala odvahy a zašla za Ivem Váňou-Psotou, abych ho poprosila o dovolení tančit Julii bez špiček, a tak mi umožnit pravdivěji vyjádřit její charakter a rovněž lépe splynout s nekonvenční a dramatickou hudbou Sergeje Prokofjeva. Váňa-Psota se nejdříve zarazil, ale byl to noblesní člověk a moje důvody pochopil. Po kratší úvaze mi nabídl, abych si těch pár míst, kdy jsem sólově na jevišti, choreografovala sama, duet, že uděláme společně a vše ostatní bude čistě jeho práce. Zaplavil mne pocit velkého štěstí. Váňa-Psota mi dal Julií velkou životní příležitost…V brněnském provedení byl balet daleko kratší než skoro o dva roky později uvedená verze v Sovětském svazu, kterou Prokofjev na žádost L.M.Lavrovského, choreografa leningradského Státního akademického divadla opery a baletu S.M.Kirova, hudebně doplnil dalšími sborovými tanci a výstupy. Tak vznikl celovečerní balet, který se v této podobě dnes uvádí po celém světě. Originální partitura, kterou použil Ivo Váňa-Psota, byla spíš podkladem pro koncentrované jevištní a hudební drama; neobsahovala příliš takzvaných tanečních čísel, čímž byla zachována dějová kontinuita.Představení Romea a Julie nám tehdy bylo dovoleno udržet na repertoáru pouhé dva a půl měsíce. Po patnáctém březnu 1939, kdy doslova jen do zbytku republiky vstoupili němečtí okupanti, bylo provozování Prokofjevova baletu zakázáno. Těžko si kdo může představit, jak nás to hluboce zasáhlo. Milovali jsme tento balet. Ale svět měl v té době jiné starosti. Ztráta svobody, nejistota, perzekuce – to vše se protáhlo na nekonečně dlouhou dobu.“Práci na roli Viktorky se Sašou Machovem, choreografem a šéfem baletu Národního divadla v letech 1947 až 1951, Zora Šemberová komentuje slovy:

„Viktorka překonala všechno, co jsem s kým kdy dělala. Viktorka byl zcela nový přírůstek do baletního repertoáru. Neexistovala tedy žádná předloha – což bylo potěšující, ale zavazující. Autorem libreta byl Jan Reimoser, taneční teoretik, historik kritik, píšící pod pseudonymem Jan Rey. Učil na tanečním oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze teorii a dějiny tance a pedagogiku, stal se zakladatelem a profesorem katedry tance na Akademii múzických umění v Praze. Jeho libreto sugestivně zhudebnil skladatel Zbyněk Vostřák. Reimoser byl ke svému libretu inspirován příběhem Viktorky z knihy Babička od Boženy Němcové a básní Jaroslava Seiferta Píseň o Viktorce. Balet byl krátký, proto byl večer doplněn ještě dalším dílem: při premiéře to byla Česká suita Antonína Dvořáka, později další Vostřákův balet Filosofská historie. Saša Machov, zkušený režisér, byl oběma autorům Viktorky cenným rádcem…

Příprava na tuto roli nebyla běžná. Role sama si vyžadovala plného využití rozsáhlé citové stupnice od nejjemnějších odstínů pro komplexní ztvárnění složitého charakteru a jeho měnícího se duševního stavu. Citový rozsah se pohyboval od normálních lidských reakcí po chorobné duševní změny, které u Viktorky postupně propukaly. Jedno jsem cítila naprosto jasně: musím vědět, jaká že to byla nemoc, kterou byla Viktorka postižena, a jak ovlivňuje její chování, pohyby a proč. Rozhodla jsem se zajít na psychiatrickou kliniku profesora Myslivečka…Diagnóza Viktorčiny choroby byla schizofrénie…Snad žádnou z rolí obecenstvo nepřijalo s takovým spontánním nadšením jako Viktorku, ačkoliv si v nejmenším nemohu stěžovat na reakce diváků po jiných představeních. Nakonec musel technický personál přerušit nesčetné děkování spuštěním železné opony. I postava Černého myslivce byla jedna z nejlepších rolí Oldřicha Stodoly…
Práci s Machovem jsem velice milovala. Někdy jsem nemohla dospat rána, tak jsem se těšila na tyto vzácné okamžiky. V každém jeho dalším díle měly kupříkladu duety jiný charakter, jinou atmosféru…

Nadějné tvůrčí období ukončily bouřlivé události padesátých let, které Sašu Machova dohnaly k sebevraždě a sólistu baletu Miroslava Kůra přinutily k odchodu z Národního divadla. Saša Machov odešel z uměleckého života předčasně. Dodneška se s tím nemohu smířit. Machov byl jediný z choreografů v mém životě, který dovedl využít všeho, co jsem byla schopna nabídnout. Když odešel, odešla s ním část mého „interpretačního nitra“, které už nikdo nepotřeboval…“, píše Zora Šemberová. Umělecká ojedinělost Zory Šemberové vyrůstala z její pokory k mnohotvárnému umění tance všech žánrů. Milovala lidový tanec, věnovala se sběru tanečního folkloru na Moravském Slovácku. „Pro nekompromisní pravdivost zbavenou předstírání jsou lidové tance a lidová kultura přínosem pro jakýkoliv druh umění“, píše ve svých vzpomínkách.

V prvním ročníku Reimoserových Tanečních listů roku 1947 v článku Něco o slovenských lidových tancích vyjádřila spolu s Jiřinou Kovaříkovou obdiv k výrazovým zdrojům lidového umění. Z několikastránkového rozboru přináším úvod a závěr, neboť dokreslují obraz umělkyně:

„Na Slovensku už pomalu mizí staré lidové tance. Industrializace a růst měst zatlačují pastýřství a rolnictví, které bylo živnou půdou lidové kultury. Rozhlas, film a noviny dávno prolomily samotu jednotlivých krajů a zanesly tam nejnovější proudění dobré i špatné kultury. Míjejí podmínky lidového tvoření, jehož neoddělitelnou součástí jsou i starobylé tance. Písně i kroje se stěhují do národopisných sbírek uchovány a hodnoceny intelektem osvětových pracovníků. A přece právě zde, na Slovensku, spíše než kde jinde je v lidu skryta ještě tvůrčí schopnost, nepokažená fantazie a touha tančit a zpívat…Přehled několika oblíbených a charakteristických tanců ani zdaleka nevyčerpává látku v celé šíři, ani ji nechce nějak systematicky třídit.Tato část lidové kultury se vůbec dá těžko zachytit slovy. Takový popis tance je jako vylisovaná květina v herbáři – bez barvy, bez vůně bez života. Zde jest úkol pro film, aby nám uchoval mizející pohybovou krásu lidových tanců. Je třeba, aby nezemřely, nejen protože každý taneční umělec by měl vycházet z ducha a podstaty svého národa, ale i proto, že tanečník jevištní právě z lidových tanců se musí mnoho učit Prostota, pravdivost projevu, organické připojení jednoho pohybu na druhý, cit pro míru (což se zdá být společné lidovým tancům všech národů) – těchto vlastností jevištní tanečník často postrádá. Inklinuje velmi snadno k přehánění, nebo naopak zas k nedotahování, a ke klasické prostotě, která je lidu samozřejmá, probojovává se teprve složitými pochody svého uměleckého vývoje.“

Své názory publikovala Zora Šemberová před šedesáti šesti lety. Hlásila se k tradicím národní kultury a jejímu duchovnímu odkazu stejně jako Saša Machov, Ivo Váňa Psota a Bohuslav Martinů. Dnes žijeme v době, která ústy některých dobře slyšených osobností hlásá, že slovo národ je pojem vyprázdněný. Dokáže busta Zory Šemberové v Národním divadle podnítit veřejnost k zamyšlení nad zdroji a smyslem odkazu českého baletu, který se k svým osobnostem a jejich dílu staví více než macešsky?
Zora Šemberová šířila v zahraničí poznatky osobností českého novodobého tance. Ve svých vzpomínkách píše o své pedagogické práci v Adelaidě:

„ Na Flinders University jsem poprvé stála před úkolem učit herce a ne tanečníky. Měla jsem sice vlastní znalosti jako tanečnice, pedagog a choreograf a zvláště cenné poznatky z doby, kdy jsem s některými jednotlivci sama pracovala na výraze, jenž dává dílu život. Ale ani vzácné zkušenosti s operním režisérem Bohumilem Hrdličkou, činoherním režisérem Alfredem Radokem a jinými zdaleka nestačily, ačkoli mi velmi pomohly.

Jedno mi bylo jasné: tanečník i herec musí ovládat svůj nástroj, tedy tělo natolik, aby jeho pomocí byl schopen vytvořit postavy a dát jim rozličný charakter… Uvědomovala jsem si, že význam jevištního pohybu herce tkví ještě v něčem jiném než u tanečníků; i proto jsem potřebovala doplnit svoje znalosti dalšími poznatky. A právě tehdy se mi dostalo plné a nezištné pomoci od umělců nejpovolanějších. V prvé řadě jsem čerpala z knih Jarmily Kröschlové, ze skript a knihy její neméně výborné dcery Evy Kröschlové a také Věry Urbánkové. S Jarmilou Kröschlovou, naší velkou uměleckou osobností, jsem byla v pravidelném písemném styku. S vděčností jsem přijímala cenné rady a stala se její žákyní na dálku. Jarmiliny dřívější knihy Základy pohybové průpravy tanečníka a herce a obzvláště její jedinečnou knihu Výrazový tanec jsem znala již z Prahy. Jarmila však měla připravenu do tisku další knihu Nauka o pohybu, která původně měla být vydána před Výrazovým tancem; tak mi důvěřovala, že mi poslala obsah textu ještě nevydané knihy. Byla to podrobná analýza pohybu všech částí těla na základě anatomie lidského těla a fyzikálních zákonitostí. Vše bylo popsáno jednoduše, věcně, až do posledního detailu s vědeckou přesností. V současné literatuře o tanci jsme se zatím nesetkala s tak komplexním vysvětlením proč a jak provést v praxi správný taneční pohyb oživený odpovídajícími pocity…Jarmila mi pomohla formulovat to, co jsem sama jen cítila a realizovala. Dala mi v prvé řadě cenné a nutné znalosti. Teprve ona ze mne udělala lepší učitelku, jako kdysi Rosaria Chladek, a studium lidové kultury na Moravském Slovácku pravdivější tanečnici.“Zora Šemberová byla oceněna řadou vyznamenání: Divadelní žatva 1950 – první cena v kategorii sólistů za titulní roli v baletu Viktorka; Vyznamenání za vynikající práci 1953; zasloužilá umělkyně 1968; čestný doktorát na Flinders University v Adelaidě 1979; Pamětní list k 60. výročí uvedení Romea a Julie 1998; Cena Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet 1999; Dance Award v Sydney 2002; Adelaide Critics Cercle Awards – Lifetime Achievement 2003; Cena Ministerstva zahraničí České republiky Gratias Agit 2005; Významná česká žena v zahraničí 2007; Cena ministerstva kultury Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury 2008.Ve věku nedožitých sta let Zora Šemberová zemřela 9. října 2012. Vstup do pomyslné síně slávy Národního divadla završil její uměleckou cestu.

Foto archiv