Zkrocení zlé ženy v Liberci: baletní soubor zvládl náročný úkol

Taneční ztvárnění Zkrocení zlé ženy se na jevištích malých i velkých scén objevuje pravidelně. Nejznámější je samozřejmě choreografie Johna Cranka z roku 1969, kterou dobře zná české publikum z Národního divadla předminulé dekády, ale to je jen jedno z řady zpracování, které bylo za poslední léta u nás uvedeno. V roce 2017 vytvořil pro Moravské divadlo v Olomouci novou choreografii Robert Balogh, 2018 zase pro plzeňské divadlo J. K. Tyla předchozí šéfka libereckého baletu Alena Pešková. A ve stejném roce mělo také poprvé premiéru zpracování Mariky Mikanové, tenkrát ale ještě v Ústí nad Labem.

Pro Zkrocení zlé ženy neexistuje tradiční hudební doprovod. Každý tvůrce k volbě hudby přistupuje svobodně a dalo by se říci, že co inscenace, to nové hudební pojetí. Marika Mikanová se ale přeci jen vydala částečně vyzkoušenou cestou a sáhla po třech ruských velikánech: Dmitriji Šostakovičovi, Sergeji Tanějevovi a Sergeji Rachmaninovi. A proč cesta prošlapaná? Šostakoviče pro svou verzi použil již J. Ch. Maillot (2014, Moskva). Avšak to, že už se Šostakovič ve spojení s touto látkou objevil, je čistě faktická, bezpříznaková informace. Šostakovič totiž funguje skvěle. Poskytuje pohybu dost prostoru pro dynamiku a změny, podporuje pantomimické pasáže a současně nenudí komediální prvoplánovostí, právě naopak. Hudební koláž Miloše Vondráčka, stojící zejména na Šostakovičovi, je jednou z předností této inscenace.

Režijní a choreografické pojetí je současné tak akorát. Děj se odehrává ve svižném tempu, autorka se zkušeně vzdala potřeby cokoliv rozmazávat či dovysvětlovat, přitom ale nerezignovala na vyprávění. Syžet je notoricky známý, ale dění na jevišti porozumí každý, ať už Shakespearovu taškařici zná perfektně, nebo se s ní setkává poprvé: stačí, když dává pozor. Přesto, že je liberecká scéna malá a soubor taktéž, stále se něco děje a nezřídka i ve dvou plánech. Když se divákovi na malou chvilku zatoulají myšlenky, téměř jistě přijde o část zápletky. Na zkrocení Kateřiny tak stačí Petrucciovi dvě hodiny i s přestávkou.

Choreografka využívá zejména neoklasický baletní slovník, nešetří s komplikovanými zvedanými figurami a pravidelně zařazuje sborové unisono. Dámská část souboru tančí drtivou většinu výstupů na špičkách, což už dávno není pro liberecký soubor pravidlem. Marika Mikanová nabízí svěží zpracování, které se opírá o tradiční taneční estetiku, je velmi muzikální, do detailu propracované a velmi přístupné široké veřejnosti, což se odrazilo i v nadšených reakcích publika.

Kromě výrazových prostředků, které skýtá pohyb a pantomima, jsou emoce vyjadřovány také hlasem – výkřiky a neartikulovanými zvuky. K látce se to hodí, celkové dění to dokresluje, ale většina tanečníků má neškolený hlas a ve snaze o adekvátní hlasitost se občas škrtí. To je ale jediná výtka směrem k výkonu souboru, zejména sólistů.

Tanečníci dobře zvládají dynamičnost příběhu. Inscenace je pečlivě nazkoušená a divák nepostřehne nejistoty. V mnoha ohledech je pro soubor náročná: složitá partneřina, špičky, hodně pantomimických výstupů, které musí být přesně odměřené, aby nesklouzly k trapnosti. A nad tím vším nutný herecký výkon, bez kterého se Zkrocení zlé ženy neobejde. Všichni představitelé hlavních postav předvádí publiku vyváženost taneční techniky a dramatického umu. Nuria Cazorla García jako Kateřina, Anya Clarke jako Bianca a Michal Kováč jako Petruccio ztělesňují plastické postavy, které si divák nemůže neoblíbit. To vše s krásným průběhem pohybu, který i ve složitých zvedačkách zamezí cirkusovému dojmu artistických výkonů.

Scénu a kostýmy pro inscenaci vytvořil Aleš Valášek. Jak lze soudit z porovnání s fotografiemi z prvního uvedení kusu v Ústí nad Labem, došlo zejména u kostýmů k malým změnám, které přispěly k jejich funkčnímu i stylovému dotažení. Scéna i kostýmy jsou jednoduché, nezatěžují doslovnou dobovostí, pouze naznačují a odkazují. Díky subtilnosti výpravy vynikne živé dění na jevišti, scéna není přehlcená a tanečníci mají svobodu pohybu. Obzvláště dámské kostýmy jsou velmi lichotivé, u pánů je slušivost méně jednoznačná, ale minimálně není pojetí rušivé. Snad si jen mohl výtvarník ve výjevu z Baptistova domu odpustit knihovnu, která jak kdyby z oka vypadla ikonické IKEA Kallax. Její přítomnost má potenciál vyrušit jemně nastíněnou dobovost.

Zkrocení zlé ženy si nicméně první premiérou řeklo o čestné místo v libereckém repertoáru. Baletní soubor se nesnadného úkolu zhostil s grácií a lehkostí, která pokud poroste správným směrem, tedy k větší herecké uvolněnosti, nikoliv k nežádoucí rozvolněnosti, bude ozdobou regionu. A za pozitivum celé inscenace je možné označit i pojetí výpravy, která působí udržitelně. Faktor sice mimo stránku uměleckou, ale z hlediska kontextu regionální kultury ne zas tak zanedbatelný. Nehledě na to, že takto povedená a „skladná“ inscenace, by si mohla činit i zájezdní ambici.

Zkrocení zlé ženy
Režie, choreografie, libreto, hudební režie: Marika Mikanová
Námět: William Shakespeare
Hudba: Dmitrij Šostakovič, Sergej Tanějev, Sergel Rachmaninov
Hudební koláž: Miloš Vondráček
Scéna, kostýmy: Aleš Valášek
Light design: Martin Špetík
Asistent choreografie: Michaela Wenzelová, Alexey Yurakov, Maria Gornalova
Asistent režie: Vlasta Vindušková
Inspice, korepetice: Elena Nagyová

Obsazení:
Kateřina, dcera Baptistova: Nuria Cazorla García
Petruccio: Michal Kováč
Bianca, dcera Baptistova: Anya Clarke
Lucenzio: Richard Svoboda
Gremio: Ennio Zappalá
Hortensio: František Šourek
Baptista, otec: Vratislav Mikan
Rozverná vdovička: Maria Gornalova

Psáno z 1. premiéry 17. listopadu 2023, Divadlo F. X. Šaldy Liberec.