Zlato Rýna z Met: Je kamera dobrý přítel nebo zlý pán?

Více než rok nás „masíroval“ marketing: Metropolitní opera bude mít nový Prsten! Že dobrý marketing je silný nástroj a že dokáže ovlivnit názory lidí, to je nesporné. Pokud za dobrým marketingem stojí dobrý produkt a dobrý realizační tým, není těžké uvěřit. Uvěřil jsem i já. Uvěřil spojení kvality hudebního nastudování, které je v Metropolitní samozřejmostí, a neobvyklosti inscenačního týmu, zaštítěného jménem režiséra Roberta Lepage.

Vezmu-li v úvahu, že souborné provedení celé tetralogie, zabírající šestnáct hodin hudby a vycházející z německého středověkého mýtu, ve kterém jsou vztahy mezi jednotlivými aktéry velmi složité a ve kterém šlo Wagnerovi především o podobenství (a které navíc domácímu publiku bylo představeno v ucelené podobě jen jednou v Národním divadle), pak Zlato Rýna jako předvečer k celé slavnostní hře je pro běžného operního fandu či návštěvníka představení přenášených z Metropolitní opery do kin asi nejstravitelnější. Je nejkratší, jeho děj je z celé tetralogie – řečenou současnou hantýrkou – „nejakčnější“. To, spolu s faktem, že se jednalo o první přenos sezóny, navíc s již zmíněnou silnou marketingovou podporou, určitě vedlo k tomu, že se i tentokrát sály českých kin zaplnily a mnoho diváků se poprvé setkalo tváří v tvář Wagnerovu Prstenu.

Co nejlépe přiblížit Wagnerovu tetralogii i občasným návštěvníkům opery byl zcela jistě i záměr inscenačního týmu Ex Machina, který v čele s režisérem vytvořil barvité, zajímavé a pozornost poutající představení. Bezesporu v něm hlavní úlohu hraje „STROJ“, komplikovaná technická jevištní stavba, kterou nelze přehlédnout, a která se asi nejvýrazněji podílí na dotváření dynamiky představení – a to v zásadě třemi základními způsoby: pohybem , obrazem a světlem. Nic nového, řeknete si asi. Vždyť to jsou tři ze čtyř základních scénických vyjadřovacích prostředků. Ano, opravdu nic nového. Postupy dávno známé a také od nepaměti používané. Nové snad mohou být jen některé způsoby řízení a vzájemného skloubení těchto tří vyjadřovacích prostředků do divadlení kompozice (třeba počítačem řízené projekce na základě pohybu osob po scéně a na základě intenzity jejich hlasového projevu). Přesto vznikla podívaná, na kterou zvyklí nejsme. Novátorská a silná je na ní hlavně myšlenka předvádění děje v celé výšce hlediště, nikoliv jen na podlaze nebo případně v různých pevně daných výškových úrovních vytvářených postavenými dekoracemi. STROJ je tak důmyslný , že dokáže dějovou akci přenést na jakékoliv místo vertikální nebo horizontální plochy jeviště, ale i libovolné jeho hloubky. Tím vytváří iluzi jakéhosi snu, do něhož vás neúprosně vtahuje a jehož se stáváte součástí. Tak se nakonec i vy dokážete prostřednictvím fantazie a audiovizuálního klamu pohybovat plynule nahoru a dolů, dopředu a dozadu, zastavíte se v jakémkoliv bodě prostoru stejně jako jeho aktéři.

Ještě jeden prvek tohoto inscenačního pojetí stojí za zmínku a lze ho označit za novátorský. Aktéři děje jsou konfrontováni s inscenováním v dynamicky se měnícím prostoru. Někteří svůj pěvecký i herecký part předvádějí klasicky na prknech scény a ani v jednom okamžiku svých výstupů je neopustí (Fricka), jiní jsou zapojeni do prostorové hry velmi silně a na lanech spouštěni a vytahováni vytvářejí druhé a třetí prostorové plány inscenace (například dcery Rýna, Loge či Alberich). To je věc, která vám umožní zapomenout, že představitelka Fricky se vlastně ani nemůže pro svou korpulentní postavu v prostoru vznášet a naopak připomenout, že dcery Rýna plavou ve svém živlu volně a nespoutaně. Zajímavý byl i kontrast maximálně složitého STROJE, dokonalých počítačem řízených projekcí a světelných efektů a velmi dokonalých, ale veskrze klasických masek. Zejména postavy Wotana, Logeho a Albericha byly ukázkou špičkové práce designérů a maskérů – dokonalé divadelní masky se vším všudy, které i při blízkých záběrech kamer dokáží být přesvědčivé.

Usedl jsem v kině a těšil se na avízovanou nevšední podívanou. Když jsem po třech hodinách vstával ze sedadla, znovu jsem si potvrdil, že marketing dokáže dělat divy. A tentokrát to byl pravdivý marketing – Robert Lepage je výjimečný umělec, který ví, že divadlo je umění pro všechny smysly. Jeho ztvárnění muselo být dokonalé a absolutně ohromující – ale to bych musel sedět v tom sále, odkud to všechno kamery do Prahy zprostředkovávaly, tedy v sále Metropolitní opery v New Yorku, ne v pražském kině. Ano, kamera dokáže divy. Dokáže přinést bezprostřednost, detail, záchvěv tváře, pohyb chřípí při nádechu, očím skryté pohledy na scénu. V tomto případě to byla ale kamera, která Robertu Lepagovi a jeho fantastickému divadelnímu ztvárnění udělala spíše medvědí službu. Kamera nedokázala přenést onu zmiňovanou plasticitu a všeobjímající prostorovost na plátno. Obraz, který jsme viděli v kinech prostorovost inscenace zplošťoval a měl daleko k mnohovrstevnatému divadlu, které prostřednictvím barev, světel a STROJE režisér předváděl na jevišti Metropolitní.

Mé zklamání z toho, že kamery na plátno přenesly jen máloco z magie scénického provedení, ale přehlušila radost z toho, co bylo slyšet. James Levine předvedl hudební nastudování par excellence. Zajímavý byl zejména přístup k leitmotivům. Vyznívaly důrazně, nikoliv však průrazně a nebyly přehlušené, jak se tomu občas v zájmu velkoleposti některým dirigentům stává. Hudební nastudování bylo kompaktní a v každém okamžiku syté. A pěvecké výkony? Nějaká ta Zlata Rýna mám již za sebou a tak vím, že je vždy nutné počítat s tím, že abnormálně náročná partitura přináší abnormální nároky na pěvce. Je prakticky nedosažitelné, aby všichni obsazení pěvci byli svými kvalitami tak vyrovnaní a vytvářeli absolutní soulad celku. Vždy (a to i ve špičkových představeních v renomovaných operních domech) se najde jeden nebo dva zpěváci, kteří jsou „slabší“ než ostatní. Včera večer, i přes moje očekávání, jsem nenašel ani dva, ba ani jeden slabší výkon. A co víc, náročnosti partu dostojí mnohdy umělci jen za cenu, která je na jejich tvářích, artikulaci a výrazu ve zpěvu vidět. Mnohdy jde o zpěv na hranici jejich možností. Včera večer plynul zpěv z úst všech jakoby mimoděk. Ať už to byla i nám už dobře známá Stephanie Blythe, která má dar hlasu tak libozvučného a tak vyrovnaného, že je to až k neuvěření. Ať to byl Bryn Terfel, od kterého nikdo nečekal nic jiného, než špičkový výkon, a který zpíval tak jistě, až to místy dělalo dojem, že si jen tak mimoděk pobrukuje. Ale především představitelé Froha (Adam Diegel – mladý americký tenorista, který debutoval v Metropolitní právě touto rolí) a Donnera (Dwayne Croft – také Američan, absolvent programu Metropolitan Opera’s Young Artist Development Program z roku 1989, kterého si tak Met sama vychovala, a kterého můžete slyšet v mnohých rolích v Metropolitní, ale také v Evropě, zejména ve Velké Británii) – pánové, kteří by bez okolků zvládli i hlavní role v této sáze. O ostatních ani nemluvě.

A tak suma sumárum: Ti, kdo stáli o hudební a pěvecký zážitek na který se nezapomíná jej dostali. Těm, kdo chtěli vidět magické vizuální divadlo alla Robert Lepage to přenosové kamery bohužel nedokázaly v plné šíři na plátno přenést. Přesto nebo právě proto pro mne i po včerejším Zlatě Rýna stále platí, že kouzlo zvané divadlo zažité na vlastní oči žádná přenosová technika nenahradí. Pokud bych dostal šanci navštívit představení živě, usednu do sálu Metropolitní opery s chutí vychutnat hru barev, neomezené volnosti a krásné hudby znovu na vlastní oči a v prostředí, pro které to vše bylo vytvořeno – totiž v divadle.

Richard Wagner:
Das Rheingold
Dirigent: James Levine
Režie: Robert Lepage
Režijní spolupráce: Neilson Vignola
Scéna: Carl Fillion
Kostýmy: François St-Aubin
Světla: Etienne Boucher
Video: Boris Firquet
(ve spolupráci se souborem Ex Machina)
The Metropolitan Opera Orchestra
Premiéra 27.9.2010 The Metropolitan Opera New York
MET in HD 9.10.2010

Wotan – Bryn Terfel
Fricka – Stephanie Blythe
Alberich – Eric Owens
Loge – Richard Croft
Erda – Patricia Bardon
Fasolt – Franz-Josef Selig
Fafner – Hans-Peter König
Freia – Wendy Bryn Harmer
Froh – Adam Diegel
Donner – Dwayne Croft
Mime – Gerhard Siegel
Woglinde – Lisette Oropesa
Wellgunde – Jennifer Johnson
Flosshilde – Tamara Mumford

www.metinhd.cz