„Zlobivá“ nominantka Alina Nanu

  1. 1
  2. 2
Zpracování jednoho z nejdéle uváděných baletů Marná opatrnost (La Fille mal gardée, 1789) britského choreografa Fredericka Ashtona z roku 1960 patří k těm neslavnějším, ale také nejnáročnějším. O to větší je to uznání, když právě za něj první sólistka Baletu Národního divadla Alina Nanu získala užší nominaci na Cenu Thálie. Jako Lise předvádí mimořádný výkon. Jako by jí role byla šitá přímo na míru, a patří také k jejím nejoblíbenějším.
Marná opatrnost – Alina Nanu (Foto Serghei Gherciu)

Jaké to pro vás je, být nominovaná na Cenu Thálie?
Je to velká věc. Už jsem jednou nominovaná byla, v roce 2012 za Dona Quijota. Vůbec jsem to ale nečekala, a byla jsem hodně překvapená a samozřejmě potěšená, když mi teď zavolali. Je fajn, že taková divadelní cena existuje a umělci jsou oceňovaní.

Nominaci jste získala za roli Lise v baletu Marná opatrnost. Jaká je to pro vás role?

Je to jedna z rolí, které mi opravdu sedly. Každá žena se v Lise najde. Každá jsme měla nějakou tu první lásku, styděly se a trošku zlobily. Skvěle jsem se na Lise vybila.

Marná opatrnost je mezi veřejností velice oblíbený balet. Co na něm máte ráda vy?

Určitě humor. Jsou tam také chvilky, které dávají interpretovi prostor dělat si to po svém. Můžete si dovolit více, než bývá zvykem, být třeba trochu zlobivější (směje se).

Jaký pár je Lise a Colas ve vašem podání s Ondřejem Vinklátem?

Zamilovaný, a já jsem hodně zlobivá. Je to taková hra.

S Ondřejem Vinklátem nevystupujete poprvé. Jak se vám spolu tančí?

Skvěle. Je neskutečně přirozený. Už jsme toho spolu hodně natancovali a jsme na sebe zvyklí. Rozumíme si.

Marná opatrnost – Alina Nanu a Alexandre Katsapov (foto Serghei Gherciu)

Jaká je na Marnou opatrnost odezva diváků?

Skvělá. Hodně se smějí. Marná opatrnost není jenom pro dospělé, ale baví i děti. Máme tam na scéně dokonce i poníka. Mně se s ním jednou stala taková vtipná věc, že jsem v zákulisí šlápla do „nadílky“ a musela si měnit špičky. Milujeme ho ale všichni, diváci i tanečníci. Jmenuje se Rols a je to taky umělec.

Marná opatrnost z roku 1789 patří k nejdéle uváděným baletům, zpracování britského choreografa Fredericka Ashtona z roku 1960 je ale obzvláště proslulé. Čím je specifické?

To nemůžu úplně říct, já žádné jiné netancovala. Moje nejoblíbenější scéna ale je, když je Lise u sebe v pokoji, neví, že je tam schovaný i Colas, a představuje si, jak se bude vdávat, jaké bude mít šaty, ukazuje si na břicho, že bude mít jedno, dvě, ne, dokonce tři děti! (směje se). A to je ohromně slavná pantomima. Na zkoušení Marné opatrnosti přijel z Velké Británie celý tým, který dohlížel na to, aby se všechno dodržovalo podle originálu a nedocházelo k velkým změnám, aby dědictví zůstalo zachováno.

Marná opatrnost – Alina Nanu a Ondřej Vinklát (foto Serghei Gherciu)

O Ashtonově baletu se říká, že je technicky velice náročný. Jak se vám tančil?

Byla to výzva. Nejdříve jsme potřebovali získat skvělou fyzičku, abychom vůbec vydrželi tancovat až do konce. Duet končí zvedačkou na jedné ruce, a v ten moment už jsou tanečníci tak unavení, že na to opravdu musí být ve skvělé kondici. A co se týče techniky, tak není představitelka Lise, která by s něčím nebojovala. Je tam spoustu prvků, které jsme zvyklé dělat jinak, pro Marnou opatrnost jsme se je ale musely přeučit, protože to je zkrátka ten konkrétní styl a musí se dodržovat se všemi detaily.

V repertoáru Baletu Národního divadla v poslední době přibylo klasických děl. Vítáte to?

Zatancovat si Ashtona, to se jen tak nepodaří, takže já jsem za to jedině ráda.

Tančila jste i v mnoha moderních baletech. Jaký styl je vám bližší?

Mě baví všechno a líbí se mi, že to můžu střídat. Změna je taky dobrý odpočinek.

Poslední událostí loňské sezony byl moderní balet Kafka: Proces. Jak se vám tančí?

Já na všechno odpovídám, že je to super, ale opravdu to tak mám! Od choreografa Maura Bigonzettiho už jsem tančila Vertigo a na jeho pohybový slovník jsem zvyklá. V Kafkovi mám navíc moc hezkou roli ošetřovatelky a na každé představení se těším.

Proces – Ondřej Vinklát a Alina Nanu, foto Martin Divíšek

Jak jste se vlastně dostala z Moldavska do Prahy?

Přes kamarády. Do Prahy odjeli dříve než já a vrátili se nadšení. Nejdřív jsem absolvovala konzervatoř v Kišiněvě a v Praze jsem nastoupila do osmého ročníku, takže mám obě školy.

Sledujete moldavskou taneční scénu?

Moc ne. Jsem sice v kontaktu s bývalými spolužáky, ale ti se všichni rozutekli do světa, takže o tom, jak to tam funguje, už také moc nevědí.

Plánujete v Praze zůstat?

Určitě. Na Praze asi vzniká nějaká závislost. Mám pár známých, co tu třeba rok žili, a pořád se vracejí. Hlavně já jsem opravdový dospělácký život začala žít až tady. V Moldavsku jsem akorát chodila do školy, ale tady jsem získala angažmá, našla si první bydlení… Ráda cestuji po světě a navštěvuji nová místa, ale v Praze si samu sebe umím představit úplně nejlépe.

Máte nějakou vysněnou roli?

Mám, ale neřeknu to, aby se splnila!

P. I. Čajkovskij: Labutí jezero – Alina Nanu a Nikita Chetverikov (foto Sergej Gherciu)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na