Změna oboru mi zlomila srdce, říká tenorista Jonathan Tetelman

Jonathan Tetelman, muž s hlasem, který „má veškerou italskou vášeň bez kompromisů v eleganci nebo jemnosti,“ s „hlasem, kterému patří budoucnost,“ je označován za „nejzajímavější tenorový objev od dob Jonase Kaufmanna.“ Ale nechybělo mnoho a všechno mohlo být úplně jinak. Jonathan Tetelman studoval operní zpěv na Manhattan School of Music, ale jako barytonista. Až při dalších studiích zjistil, že jeho hlasovým oborem je tenor. Dnes je Jonathan Tetelman, rodák z Chile vychovaný adoptivními rodiči v New Jersey, pravidelným hostem předních světových operních scén – Covent Garden, Semperoper Dresden, Deutsche Oper Berlin, San Francisco Opera, Komische Oper Berlin, Gran Teatre del Liceu, Metropolitan Opera a dalších scén v Evropě i v Americe. Jak říká, jeho chilská stránka je vášeň pro hudbu, ve všedním životě je Američanem – Chilan uvnitř, Američan navenek. V rozhovorech mluví o tom, jak mu byli vzory slavní tenoři – Luciano Pavarotti, Plácido Domingo, z těch starších jmenuje Franca Corelliho, Maria Del Monaco, Carla Bergonziho, nezapomene ani na Enrica Carusa a takřka univerzálního pěvce Chilana Ramóna Vinaye, který se úspěšně pohyboval mezi dvěma hlasovými obory tenor a baryton a na konci kariéry zpíval i basovou roli. „Velcí tenoři pro mě byli významnou inspirací v mém studiu,“ říká Jonathan Tetelman. Těžiště jeho repertoáru leží v současné době především v dílech Giuseppe Verdiho a Giacoma Pucciniho, věnuje se francouzskému opernímu repertoáru, tenorové party nastudoval ve Verdiho Requiem, v Beethovenově 9. symfonii a také ve Stabat Mater a Requiem Antonína Dvořáka.

O+

Za dob svých studií na Manhattan School of Music jste byl zařazen jako baryton, přechod na tenorový obor začal až při studiích Mannes College of Music. Co bylo pro vás na této změně nejtěžší?
Když jsem studoval jako barytonista, snil jsem, jak si jistě umíte představit, o tom, že zpívám velké krásné barytonové role na nejlepších jevištích světa. Školením svého hlasu v barytonovém oboru jsem strávil mnoho času. A tak mi trochu zlomilo srdce, když jsem se dozvěděl, že tudy moje cesta nepovede a že mým oborem je tenor. S přechodem k němu jsem měl problémy a hledání hlasové identity si vybralo daň v radosti ze zpěvu. Změna oboru vyžadovala mnohem více vokální techniky, koordinace a konzistence, kterou jsem ve dvaceti dvou letech zkrátka neměl.

Mezi světovou tenorovou špičku vás dostal v soukromém studiu až Mark Schnaible, čím byl jeho přístup odlišný?
Odlišné bylo nejen soukromé studium, ale také moje soustředěnost – CHTĚL jsem se stát tenorem. Byl jsem inspirován velkými tenorovými hlasy a můj vnitřní hlas mi říkal: „Máš na to to dokázat, dokážeš to!“ Získal jsem skutečnou vášeň pro nový hlasový obor, Mark ji podporoval a podněcoval mě, abych se stále učil více árií, kladl přede mne další výzvy a vedl mě k větší soustředěnosti.

Po dokončení školy jste pracoval jako diskžokej klubů na Manhattanu. Co vám přinesla tato pro operního pěvce neobvyklá životní zkušenost?
Práce diskžokeje mi pomohla trochu „vylézt z ulity“. Ve škole jsem byl mezi novými lidmi tichý, neuměl jsem se dobře prosadit. Stát se diskžokejem a promotérem znamená nejen to, že se musíte umět prodat, ale musíte se naučit, jak domlouvat akce, organizovat nabídky. Byla to taková životní lekce v rychlokurzu.

Váš vstup na přední světová pódia byl poměrně rychlý. Vaším debutem v Covent Garden v sezóně 2019/2020 měl být Rodolfo v La bohème, ale nečekaně jej předstihl Verdiho Alfredo v La traviatě. Jak na něj vzpomínáte?
Ten okamžik si živě pamatuji. Byl jsem v Paříži, a právě jsem měl za sebou druhé předzpívání. Po něm jsem si řekl, že na žádné už nikdy nechci, protože jaksi ztrácím schopnost absolvovat předzpívání, ale to je jiné téma na jiné povídání. A právě když jsem čekal na letišti na nástup do letadla, zavolal mi můj tehdejší agent Guy Barzilay a řekl mi, že se nemusím vracet do New Yorku, protože v Covent Garden právě přišli o Alfreda. Samozřejmě jsem neváhal a šel jsem do toho. Setkání a práce s maestrem Danielem Orenem v této překrásné autentické produkci byla báječná. Jsem nesmírně rád, že se vše tak seběhlo a že mým debutem v Covent Garden byl právě Alfredo, protože s La traviatou jsem měl výraznější zkušenost, než s La bohème (J. Tetelman Alfreda zpíval v komornější produkci New Yorku o dva roky dříve – pozn. red.).

Po Londýně následovala Evropa, nabídky z USA a Jižní Ameriky. Přišla však pandemie Covid-19, rušila se plánovaná vystoupení. Jak vnímáte s odstupem celé toto období a jak se vám podařilo navázat na přetrženou nit?
Samozřejmě, byly to hrozné časy nejen pro umělce, ale také pro mnoho lidí, kteří přišli o členy své rodiny a přátele všude po světě. Doufal jsem, že pandemie skončí a že se budu moci vrátit k tomu, co mi přináší největší radost. Našel jsem si čas, abych založil svoji společnost, což byla věc, se kterou jsem předtím otálel, a také jsem pracoval na náročnějším novém repertoáru, jakým je Francesca da Rimini Riccarda Zandonaie. Byla to právě tato opera, která se stala dalším významným bodem mé kariéry, a měl jsem to štěstí, že jsem v ní mohl vystoupit v roce 2021 v Deutsche Oper Berlin.

Můžete říci, co považujete na kariéře pěvce za nejtěžší?
Cestování, to, že jste pryč od své rodiny a přátel, a tlak na výkon.

Svůj profesní život dělíte mezi jeviště a koncertní pódium. Kde se cítíte lépe?
Všechno to záleží na situaci, na typu koncertu a jevištní produkce. Vždy se cítím nejlépe, když mohu pracovat s kolegy a týmem, který pracuje rád se mnou. Myslím si, že opera je o něco náročnější nejen kvůli tomu, že děláte celé dílo, ale také kvůli času, který musíte věnovat zkouškám. Je to obtížnější jak po fyzické, tak po psychické stránce a tleskám svým kolegům, kteří dokáží hrát jednu operu za druhou – to je opravdu výjimečná schopnost.

Do Prahy se vracíte po roce, na programu máte italské árie. Reflektuje volba repertoáru i vaše oceňovaná alba Arias či The Great Puccini?
Snažím se zapojit velkou část repertoáru, který jsem dříve nahrál, ale také repertoár, který chci nahrát v budoucnu. Někdy je koncertní pódium dobrým místem pro vyzkoušení nové árie na veřejnosti.

Necháme se překvapit! Je šance, že vás publikum v blízké době uslyší také jako interpreta písňového repertoáru?
Mám pár žádostí na recitály, ale jsem v současné době velmi vytížen v operních produkcích a na studování písňových cyklů mi už nezbývá čas. Ale doufám, že ten okamžik brzy přijde.

Co vám dělá v současné době největší radost a nač se těšíte?
Dříve pro mě jako pro pěvce bylo největší radostí a povzbuzením, když jsem svým zpěvem dokázal uskutečnit, co jsem si předsevzal. Nyní bych ale řekl, že mi nejvíce radosti přináší, když mohu být se svojí rodinou.