Znějící ticho

Zápisník Jindřicha Bálka (85) 

I s odstupem několika dnů přemýšlím, čím tak zaujal koncert Akademie pro starou hudbu Berlín, protože se z dosavadních koncertů Pražského jara zatím opravdu vymyká. Koncert minulou středu měl spojující téma „voda“ a slyšeli jsme jak barokně divadelní mořskou Bouři Marina Maraise, tak suitu Versaillské fontány Michela-Richarda Delalanda. Ovšem vrcholem programu byly dvě „Vodní hudby“ – Telemannova a Händelova.Domnívám se, že hlavní roli hrála nízká dynamika, tedy přirozeně tišší zvuk dobových nástrojů, který neohromuje a nutí nás jít naproti. Až na dalším místě je hráčská virtuozita a dokonalá znalost partitury. Od začátku bylo zřejmé, že hudba povstává z ticha – a že přirozený zvuk starých nástrojů nemusí mít nic silového, aby působil. Paradoxní je, že teprve když se celková dynamika ztiší, je prostor pro mnohem větší barevnou a výrazovou škálu, než často mají moderní orchestry. Neodehrával se také žádný souboj jednotlivých nástrojových skupin, protože subtilnější smyčce i dřevěné dechy nechají vyniknout zcela přirozeně.

Svou roli samozřejmě sehrála vděčnost repertoáru, protože Telemannova Vodní hudba, to je jeden vydařený programní kousek za druhým: Spící Thetis jako sarabanda, Probouzející se Thetis jako bourée, Hra Najád jako gavota či Mírný Zefýr jako menuet. Je velké umění nezabít jemný humor takové kompozice. Nejvtipnější přitom je závěrečná část Veselí námořníci, kde se hraje s falešnými tóny a předvádí se opilecké veselí… Händel je oproti tomu více koncertantní – různé kombinace nástrojů se v nových a nových konstelacích potkávají s dalšími. A vzniká neobyčejně živý zvukový obraz. I tato živost musí ale zůstat křehká, aby nebyla jednotvárná. To se opět mistrně dařilo. A znovu a znovu si posluchač mohl uvědomovat, že zvuk nesmí člověka válcovat a drtit, ani „přemlouvat“ – musí ho jakoby noblesně zvát. Vzdálenost této „staré hudby“ od dnešní, kdy se považuje za normu, že zvuk se musí valit a všemi technickými způsoby se vnucovat.Abychom ale nezůstávali jen u staré hudby. O den později hrál FOK s nově jmenovaným šéfem Mahlerovu Pátou a také závěrečnou část Šesté symfonie Einojuhani Rautavaary. Na této skladbě nejvýznamnějšího severského žijícího autora si mohl posluchač uvědomit totéž: ač to byla finálová věta s podtitulem apoteóza, nebyla to vřava. Bylo to naopak probouzení života. Mám dojem, že právě hudba severských zemí je pozoruhodná právě jakousi jemností a klidem. Jakoby naslouchala všudypřítomnému hlasu přírody v jakémsi ztišeném a životodárném modu.Koncert FOKu kromě zmíněného Rautaaary ukázal, že nový mladý finský šéfdirigent Pietari Inkinen je opravdu velkým příslibem. Ani Mahlerova Pátá totiž nebyla v jeho pojetí „masou zvuku“. Nabídl čitelné a vypracované pojetí, kde byly slyšet vnitřní hlasy symfonických vět, a dynamika se střídala v postupné gradaci. Adagietto bylo v rychlejším tempu a přirozeně odstínované – a věta závěrečná vyzněla jako klidný radostný hymnus. Je dobře, pokud koncert domácího orchestru na Pražském jaru nabídne takto jednoznačnou přidanou hodnotu oproti běžné sezóně. Stejně dobré by ale bylo, aby se nasazená laťka v příští sezóně udržela. Pietari Inkinen tam má programů hned několik.
Autor je redaktorem Česko rozhlasu-Vltava
Foto Ivan Malý, Zdeněk Chrapek