Znovu za současným tancem do Basileje

Všechno bude OK, i když se rozpadáme
Inscenace choreografa Tilmana O´Donnella (který se podílí na uměleckém vedení souboru) nese titul Pád (Der Fall), ale mohla by se jmenovat spíš „rozpadání“, protože tvůrce si hraje s dekonstrukcí, a to prakticky všeho, co mu přišlo pod ruku: choreografie, hudby i obrazu. Probouzí poměrně velké množství asociací a vzpomínek, mnohokrát člověku v mysli zarezonuje, že dění na jevišti mu něco připomíná, ale co to jenom je? Barvy kostýmů… kostýmy jako objekt… obrazovky s barevnou plochou… freestylový contemporary dance… Je to hravé a vzdušné, současný tanec na světlé scéně v pastelových barvách, choreografie působí osvěžujícím dojmem.

V projektu účinkuje osm tanečníků, kteří se objevují na scéně orámované na míru vytvořenými dřevěnými stěnami se dvěma vchody, po jedné straně v zadní části tři LCD obrazovky slouží k rozehrání multimediálního obsahu a na tazích se nad jevištěm vznášejí dvě čtvercová přímá světla (plochá, ne reflektory). Malá scéna basilejského divadla (Kleine Bühne) má příjemnou strmější elevaci, ideální na sledování tanečních projektů. A design prostoru je čistý, jako když se díváte na přímo nalinkovaný minimalistický obraz, a stejně tak působí samotné dílo: fragmentované a výtvarné. Osm tanečníků je v základu oděno do jednoduchých kostýmů zřetelných barev základní škály, ale během večera vystřídají i mnoho avantgardních podivných variant – kožich, naddimenzované šaty jako pro panenku, zlatou péřovou bundu nebo vysoce módní komplet s nepřebernými bílými třásněmi a ještě jiné bizarnosti.

Přehlídka hravých postav, které vstupují na scénu a zase se vrací do zákulisí, začíná skutečným pádem, pádem hadrové figuríny z ochozu, který odstartuje další vnitřní rozpadání. Ve chvíli, kdy se na scéně pohybuje interpretů několik, choreografický materiál má každý z nich vlastní, individuální, často zacyklený v repetici, takže minimalismus, kterým inscenace dýchá, je vlastně jen zdánlivý. Mnohé scény, na něž je choreografie roztříštěna, nabývají satirických rozměrů – například když se interpreti do svých kostýmů obléknou tak, že doslova ztratí hlavu, nebo i končetiny, a pohybují se pak jako figury z kubistického obrazu. O chybějících tvářích ostatně i zpívají. A nejen o nich, do projektu jsou totiž vybraní tanečníci a tanečnice, kteří mají zdatný hlasový projev. V jedné z prvních pasáží jejich hra s hláskami připomíná renesanční moteta, jindy zpěvavě opakují v duetu jen několik slov, takže význam brzy splyne a ztratí se a zůstává hlas a jeho rytmus, spíš v roli hudebního nástroje. Hudba linoucí se z reproduktoru nebo zákulisí střídá žánry a staletí, od baroka po moderní rytmus.

Tanečníci jsou plastičtí a disponovaní. Choreografie se nese ve znamení ztrácení a nalézání rovnováhy, soustředěná na vertikálu, chvílemi v žertu využívá i prvky z klasického tréninku a historického tance, ale především nechává tanečníky hrát si s napětím a uvolněním v prostoru. Duet tanečnic v růžovém a zeleném kostýmu je plný dynamiky, jindy se zase pozastavíme nad ženským sólem, které koncentruje měkkost a pružnost. Brzy přestává být jasné, kdy kdo mluví na jevišti, kdy ze zvukového záznamu, a kdy jde o live přenos ze zákulisí, protože je záhy jasné, že projekce, které se objevují soustavně na obrazovkách, vznikají instantně. Na těchto plochách se občas usadí jen jednolité barvy (o to víc inscenace připomíná výtvarnou instalaci), stále častěji jsou to ale právě záběry na rekvizity, kostýmy a performery za zdmi jevištní konstrukce. A nakonec i samotné finále inscenace se odehrává zprostředkovaně, jakýmsi hromadným jamem u piána, kde tanečníci zachycení okem kamery dávají průchod svým emocím víc než na scéně, v jakési uvolněné euforii. Je ale vlastně škoda, že inscenace nemá nějaké velké dynamické finále na jevišti a že je vrchol zprostředkován jen zkreslujícím okem kamery – i když v tom může být pointa směřující k tomu, jak mnoho zážitků dnes zakoušíme pouze přes obrazovky a ne na vlastní oči.

V kaleidoskopu nespojitého dění, které je spíš nonsensem než dramatickou linkou, se objevuje i vážnější téma strachu i bolesti, scénou dokáže přejít stín, ale převládá optimistická nálada. Nechybí ani malá interakce s publikem. Občas z ochozu spadne kus látky nebo se z něj někdo spustí či naopak touží na něj vyšplhat. Co je na něm, nebo za ním a z jakého vlastně světa divných vztahů postavy na scénu přicházejí, není vysvětleno. Je to kingovské řešení – postavy se prostě a jednoduše ocitají v nějaké situaci, ta se děje, pak se dít přestane a není co na ní dál vymýšlet. Mám dojem, že v použití filmových záběrů ze zákulisí by mohlo jít o obecnou metaforu toho, co se nám děje v hlavě, protože své chování a jednání navenek vždy korigujeme, ale zmatek, který se odehrává uvnitř, to bývá jiný zážitek. Ale hlas na konci představení nás diváky ujišťuje, že „Všechno bude OK“, tak mu věřme.

Romeo a Julie brutálně a naruby
Zatímco na Malé scéně se odehrává taneční nonsens vytvarovaný do minimalistického obrazu, pak inscenace Julia und Romeo na Velké scéně (Große Bühne) je naopak drsným tanečním divadlem, které nešetří především umělou krví. Islandské tvůrkyně Erna Ómarsdóttir and Halla Ólafsdóttir nastudovaly s basilejským tanečním souborem svéráznou interpretaci velkého shakespearovského příběhu pod titulem Julia & Romeo. Z charakteru performance se zdá, že se tvůrkyně nepokoušejí nalézt novou polohu tragédie, ale vrhnout spíše satirické světlo na city a prožitky, které pro mnoho lidí představují nedosažitelný ideál. Vysmívají se tomuto ideálu a idealismu svým vlastním způsobem a mění vznešený příběh v groteskní podívanou.

Dílo je tanečně divadelním podobenstvím volně inspirovaným postavami Shakespearovské tragédie. Spíše než příběh jako takový zřejmě tvůrce zajímal metaforický význam, který se kolem nich utvořil, protože žádná z jiných dvojic, antické, novověké či novodobé literatury se nestala tak silným symbolem nešťastné a tragické lásky (ačkoliv literatura a drama různé další adepty má – Orfea a Eurydiku, Danteho a Beatrici, Tristana a Isoldu, Petra a Lucii…) Láska, která končí odlukou nebo smrtí fascinovala odnepaměti, protože je oproštěná od reality, od nepochybných proměn, které se dotýkají reálných vztahů.

Z Romea a Julie zbyla tedy v basilejské premiéře jejich jména a symbolika. A ze slavného Prokofjevova baletu také vypůjčené nejslavnější části partitury, která byla mimochodem docela dobře dramaturgicky zakomponovaná do nové struktury, takže i když celek působí kontroverzně a zjevně nebyl místním publikem přijat s velkým nadšením, režijně vůbec není špatný. Je to podobenství, které vlastně pracuje se zobrazením jen dvou exaltovaných podob – vášnivé lásky, a drtivé smrti. Opět jde o dekonstrukci a inscenátoři se vzdávají příběhu, ačkoliv podívaná sama trvá přes dvě hodiny. Nepostrádá jistou působivost, dynamiku, ale atakuje smysly a slabé povahy nemusí snášet dobře její druhou expresivní část. Šokující ale nebyla – pokud dnes ještě vůbec něco může na jevišti šokovat.

Inscenace se klene od rozverného začátku k brutálnímu vyvrcholení, nejvtipnější je vlastně její prolog, který je výsostně herecký. Tanečníci basilejského souboru začínají své vystoupení přímo v auditoriu, plastickými pohyby se prosmekávají směrem k jevišti a hlasitým šepotem zdá se citují Shakespearovy verše, jako kdybychom nepřišli na představení tanečního divadla, ale na činohru. Na scéně se však místo tance dají do rozcvičování a jakéhosi provozního tréninku, jako kdyby chtěli dokázat, že jsou skutečně baletními tanečníky – jednou si diagonály, klasická port de bras, obvyklé akademické kombinace. A v tom na pohled nekoordinovaném a nahodilém tanci pokračují i za reprodukovaných tónů předehry Prokofjevova baletu. Obléknou barokizující doplňky ke kostýmům, které zatím byly napolo civilní. V rukou se jim objevují groteskní masky a kostýmy, paruky, jejich hlasitý dech rytmizuje pohyby… Dlouhý, ale nápaditý prolog pokračuje na proscéniu, kde se představují svými civilními jmény, a také jako postavy, s humorem a nadsázkou – tím vlastně připravují i publikum na nezvyklý zážitek, protože jejich role jsou až na výjimky metaforické (zaznívají takové pojmy jako květiny, láska, víra, vězeň umění, stín patriarchátu, smrt, Matka Země a jiné bizarnosti… také několik slov o lásce a o tom, jak ej nebezpečné zamilovat se do špatné osoby). Mezi všemi vyniká pěvkyně v červených šatech a s naddimenzovanými křídly, která se objeví v inscenaci jen několikrát, ale vždy impozantně.

Až do přestávky se pak inscenace stává bizarní oslavou lásky. Není tu jedna ústřední dvojice, ale mnoho párů, jindy funguje soubor jako skupina (jen jedna – žádné znepřátelené rody). Například ples u Kapuletů patří jednoduchému unisono tanci, který je spíše pohybovým cvičením. Scéna je prázdná, jen postupně v zadním plánu vystoupá na posledním tahu zlatá tkanina a ze stropu se pustí skrumáž srdcí s prudce svítícími obrysy. Zajímavé scénické efekty vytváří druhá polovina zlaté plachty, když je natažena i přes scénu a pod ní lapeno několik tanečníků, jejichž siluety připomínají krajinné formace. Odehrává se pod ní balet „jaký svět neviděl“. Bizarních momentů přibývá. Taneční páry se objevují v groteskních plavkách a s ústy od krve jako upíři, kteří si navzájem sají krev.

Zapojení populární písně by mne překvapilo více, kdybych takové použití neviděla už třeba v německé činohře. Na hudbu velkého pas de deux skutečně proběhnou námluvy, jen trochu připomínají bakchanálie, protože opravdu namlouvá každý s každým. Obrazy milostných dvojic jsou nezvyklé, ale neprobouzejí úžas a kupodivu jejich spojení se nepropadá do žádného výrazného naturalismu. Z Prokofjevovy partitury jsou skutečně vyoperovány jednotlivé známé části, ve zvukové krajině ale také zaznívá dunění, vzdouvání větru nebo vody, tedy ne ruchy, ale možná spíš hlas krajiny (kdyby se člověk moc namáhal a přemýšlel o metaforách, tak to třeba může být rozbouřená krev). Scénické efekty jsou poněkud působivější než pohybové kreace, celkově inscenace zaujímá spí režií než choreografií. Zlatý horizont se nadouvá a vyvstanou z něj obrysy velkého milostného lože, na něž se vejdou všichni zamilovaní ke svým hrátkám a spočinutí. Není to však ani nějak bezuzdná euforie, jen fyzicky prožívané štěstí.

Nikoho jistě nepřekvapí, že druhá polovina inscenace je vyvrácením a negací předchozí milostné idyly. Není však objasněno, co ji způsobilo, ve struktuře chybí konflikt. Respektive nechybí, protože struktura je postdramatická, celý kus je postavený na kontrastním zobrazení dvou stavů, stavu potěšení a štěstí na straně jedné, stavu frustrace a bolesti na straně druhé. K navození děsivé atmosféry slouží nejen kvílení několika elektrických kytar v rukou tanečníků, pěvkyně, jejíž hlas kolísá mezi melodií a vřískotem (nedávno jsem přemýšlela, zda je ženský hlas schopen ovládnout metalová growl, myslím, že jsem dostala odpověď ano). Poslouží i vědra umělé krve, jíž se performeři navzájem potřísňují, ale přitom pohybový materiál zachovává až překvapivou eleganci gest. Expresivní je vizualita, ne tanec jako takový, což mne překvapuje. Ani nové zobrazení „spojení“ párů není vysloveně pohoršující (hudebně například padá do té části partitury, na niž obvykle umírá Merkucio).

Náhle je toho rudého falešného krvácení nějak mnoho. Ne tak, že by se člověku zkroutily vnitřnosti, spíš je to nadbytek dojmů, pod nimiž nakonec cit otupí, ale možná právě o to autorkám šlo. Když je krve jako na jatkách, koho má dojmout? Kdo si ještě všímá nasáklých hadrů, koho vzruší křik? Surrealistický film promítaný na bílou revuálku sice upoutá pozornost, poetické záběry na květiny nebo tanečníky koupající se v čisté vodě střídají opět záběry na krev stékající po tělech a rodící se ze rtů, je to vlastně variace téhož, jen vytvořená jinými prostředky. Stejně tak hromadné umírání a oplakávání na konci inscenace rozmělňuje autenticitu prožitku svou groteskností. Poslední zjevení zpěvačky v rudém infernu však působí jako katarze svého druhu.

Basilejské divadlo má velmi dobrý taneční soubor složený z opravdu všestranných osobností, vzhledem k tomu, že si snadno poradí i s mluveným slovem a náročnějšími hlasovými projevy, k nimž přeci jen taneční interpret nebývá primárně veden, jde o velmi sehranou skupinu. Od nového pohledu na staré shakespearovské téma bych ale asi čekala trošičku větší hloubku.

Pokud jde o další osud tohoto souboru, duo uměleckých šéfů Adolphe Binder a Tilmana O´Donnell letos na konci sezony své působení v Basileji končí. Od příští se souboru ujme choreograf Marco Goecke. Basilej bude zřejmě stále pokračovat cestou nonkonformních tanečních inscenací.

Der Fall
Choreografie, scénografie, video: Tilman O’Donnell
Kostýmy-objekty: Linnea Bågander
Kostýmy: Tilman O’Donnell, Anaïs Meyer
Světelný design: Fudetani Ryoya
Hudební dramaturgie: Mathias Monrad Møller
Asistent choreografie: Mikael Marklund
Performeři: Yaëlle Chassin (tanec, kamera), Karin Bergman, Karat Kila, David Lagerqvist, Jan Chris Pollert, Tana Rosás Suñé, Alma Toaspern, Jin Young Won
Premiéra: 17. 1. 2025, Theater Basel, Kleine Bühne

Julia & Romeo
Choreografie: Erna Ómarsdóttir, Halla Ólafsdóttir
Scéna: Chrisander Brun
Kostýmy: Hanna Kisch
Hudba: Valdimar Jóhannsson, Sergej Prokofjev
Světelný design: Chrisander Brun
Premiéra: 30. 11. 2024, Theater Basel, Grosse Bühne
Psáno z repríz 21. a 22. 1. 2025, Basilej