Zpívali v Brně

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Profesor Václav Věžník je známý tím, že je nabitý neuvěřitelnou energií a elánem. Posledních několik let se pilně věnuje bádání v brněnské operní minulosti. Výsledkem této činnosti jsou dvě objemné knihy, jež v nebývale opulentním provedení vydala Janáčkova akademie múzických umění.

První svazek, s názvem Zpívali v Brně, vyšel na podzim roku 2012 u příležitosti sto třicátého výročí zahájení provozu Městského německého divadla v Brně (14. listopadu 1882). Je věnován historii německé operní scény v tomto městě, především významným pěvcům, kteří byli jejími členy anebo zde hostovali.

Vloni v prosinci vyšel druhý, mnohem objemnější díl, pod názvem Zpívali v Brně II. Věnuje se české operní scéně v Brně od jejích počátků do roku 1945. Zahrnuje stejné časové období jako první svazek, jehož obsah je limitován ukončením činnosti Německého divadla v Brně. Kniha vyšla u příležitosti sto třicátého výročí zahájení provozu Českého národního divadla v Brně (6. prosince 1884) a je zpracována na identickém půdorysu jako první díl „antologie o brněnských operních pěvcích“, jak své dílo charakterizuje sám autor. Svazek Zpívali v Brně, věnovaný historii brněnské německé operní scény, je dílem, za něž je nutno Václavu Věžníkovi vzdát velké a upřímné díky. Historie německého divadla v Brně byla po léta prakticky ignorována. Dvoudílné Dějiny města Brna, které vydalo v redakci dlouholetého ředitele Archivu města Brna Jaroslava Dřímala a Václava Peši na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nakladatelství BLOK, věnují existenci německého divadla v Brně dvě věty.

Zde je konstatováno, že roku 1882 (přesné datum není uvedeno) „bylo otevřeno v Brně divadlo v obohacené renesanci ze zkušené dílny Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, autorů desítek divadelních budov v celé Evropě“. V knize není zmínka ani o tom, že v budově bylo, jako v prvním divadle na evropském kontinentě, instalováno elektrické osvětlení vyrobené Edisonovou pařížskou firmou (Tomáš Alva Edison navštívil Brno a jeho městské divadlo 11. září 1911).

Václav Věžník podrobně chronologicky sleduje dění v divadle a věnuje pozornost i osobnostem jednotlivých ředitelů. V další části následuje 116 medailonků slavných hostů, kteří v brněnském německém divadle účinkovali. Mimořádnou pozornost věnuje autor dvěma nejvýznamnějším osobnostem, které vyšly z brněnského německého divadla, Leo Slezakovi a Marii Jeritze. Podrobně seznamuje čtenáře s jejich uměleckými osudy. Druhou, faktografickou část, tvoří chronologicky zpracované seznamy intendantů a ředitelů, premiér a opakovaných inscenací podle sezon. Dále pak jsou v ní publikovány seznamy angažovaných členů i zjištěných hostů, kteří v divadle vystoupili.

Mimořádným počinem je do knihy vložené CD s historickými nahrávkami čelných pěvců, o nichž se v knize píše. Věřím, že na průkopnickou knihu profesora Věžníka naváže v brzké době detailní zpracování dějin brněnského německého divadla. Předpoklady pro to v Brně rozhodně jsou. Zárukou nepochybně bude samotná osobnost bývalého rektora a letitého akademického funkcionáře JAMU, profesora Václava Cejpka, vystudovaného germanisty a teatrologa.

Jestliže první svazek si zaslouží skutečně mimořádné ocenění, nad druhým si kladu určité otázky. Václav Věžník zvolil pro tento díl své „antologie“ naprosto identickou metodu jako na knihu první. Mezi oběma díly je ale podstatný rozdíl. Zatímco svazek věnovaný dějinám německého divadla je první sondou, která poskytuje ucelené seznámení s danou problematikou, její volné pokračování potvrzuje oprávněnost přísloví „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“… 

O dějinách českého divadla v Brně a jejich významných osobnostech existuje relativně spousta literatury. Jsou to především komplexně pojednané Postavy brněnského jeviště, jež vycházely po řadu let jako příloha někdejšího časopisu Státního divadla v Brně Program. V nich právě články věnované představitelům brněnské operní minulosti (například texty nedávno zesnulé Svatavy Přibáňové) patří k těm nejdůkladněji a nejlépe zpracovaným. Vedle nich existuje ještě řada dalších pramenů ve formě nejrůznějších časopiseckých článků či prací vzniklých na akademické půdě.

Otázky, které si kladu, se dají shrnout do dvou poloh, jež spolu úzce souvisejí. Dovolím si zde odcitovat autorova slova z doslovu k publikaci: „Bylo však mojí ctižádostí, abych podal brněnským ctitelům obraz o jeho minulosti co nejpřesvědčivější. Tím jsem se dotknul poslání této publikace. Nechtěl jsem psát vědecky pojatou historii, vzbuzující zájem zase jen badatelů a historiků. Daleko spíše se obracím na ty, kteří mají operu a operní zpěv rádi a jsou jejími ctiteli. Proto, ač jsem také studoval hudební vědu a vím, jak by měla historie brněnského divadla vypadat, dovoluji si upozornit, že to nepíši metodou hudebního vědce.“ 

Mé otázky nemíří na autora, který těmito slovy jednoznačně sdělil svůj záměr, ale na vydavatele, kterým je vědecká instituce. Jaký byl vlastně základní záměr vydání této publikace? Na to, aby šlo o publikaci popularizačního charakteru, což zdůrazňuje autor, je příliš rozsáhlá a je v ní shromážděno, místy dost nepřehledným způsobem, příliš mnoho údajů.

Autor kromě dostupných informací o inscenacích čerpá dále hlavně z dobových kritik, především z pera Leoše Janáčka, Karla Sázavského a Graciána Černušáka, či z pamětí profesora Stanislava Krtičky Brněnská hudební epocha. Podněty získané v těchto publikacích autorovi podle jeho slov „vnášejí do historických dějů atmosféru doby, o které si jen těžko můžeme udělat představu“.

Stejně hodnotí i přínos divadelních kolegů „z řad operních pěvců, kteří začínali svoje brněnské angažmá ve dvacátých letech minulého století a pomohli mu hodně oživit dobové události a také charakterové vlastnosti brněnských umělců“. Tím se ovšem profesor Věžník posunul do zcela jiné autorské polohy, než tomu bylo v prvním svazku. Zatímco v něm pouze sbíral a řadil fakta, ve druhém dílu své antologie fakta vyhodnocuje a na jejich základě vytváří svůj názor.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat