Zpola (?) zapomenuté opery. Česká opera (3)

Kovařovicova opera se podle hlavní ženské postavy měla původně jmenovat Frasquitta, stejnojmenná opereta Franze Lehára však nemá s tímto námětem nic společného. František Karel Hejda oceňoval libreto i hudbu, smysl pro humor autora textu i skladatele a divadelní cit. „Při celé této faktuře je arci prominutelno, že tu a tam zavadí však o ucho upřímnější hold mistrům lehčího, i operetního žánru, než to je při vysloveném názoru komické opery zvykem. Přesto nezabředá skladatel ani jedenkráte do triviálnosti. Je to úzká cestička, po které Múza jeho laškuje a křepčí; na jedné straně rozvírá se propast banálního vaudevillu, na druhé strmí příkrý, stěží dostupný sráz velké opery; patří k tomu dosti opatrnosti, vyhýbat se poklesnutí do prvé a slézání vrcholu druhé.“

Opera o křesťanské lásce
Libreto k první opeře Josefa Bohuslava Foerstera (1859–1951) Debora podle Mosenthalova dramatu napsal Jaroslav Kvapil, titulní úlohu prvního nastudování ztělesnila skladatelova manželka Berta Foersterová-Lautererová. Poprvé se v české opeře objevila opera z vesnického prostředí s vážným námětem, náboženské pozadí příběhu lásky mezi židovskou dívkou a křesťanským hochem znamenalo v české operní tvorbě další novum.

Premiéra 27. ledna 1893 „stala se významnou událostí v dějinách české dramatické tvorby hudební. […] Z hudební stránky působilo dílo veskrze neodolatelným půvabem, ze stránky dramatické místy ohromující silou,“ napsal Karel Stecker, který převzal referování o opeře v Národních listech na žádost redakce, neboť „skladatel náhodou jest hudebním referentem tohoto listu“. Stecker podotýká, že „ač úkol referenta divadelního umění není z nejvděčnějších, tož v tomto případě nemohu než upřímně z toho se těšiti. […] Foerster ve zpracování hudebním stojí na půdě moderního dramatu hudebního, prozrazuje hluboká studia a zkušenosti v tomto oboru. V deklamaci stojí přímo na zásadách Wagnerových, jinak nevzdává se jistých ústupků dramatičnosti na prospěch stránky čistě hudební. Deklamatorní zpěv sice převládá, recitativ jeho však vyniká namnoze veleušlechtilou melodičností; vedle toho nejsou vzácností široká ariosa, ano i forma dueta a ansámblu není vyloučena, pokud situace s sebou je přináší.“ Foerster pracuje s příznačnými tématy, v harmonii a rytmické stránce je originální, ovládá barevnou instrumentaci.

V Daliboru (značka -ž) se objevilo několik výhrad vůči libretistické úpravě Mosenthalovy předlohy: „Smíříme se zajisté s vynecháním četných osob, zajisté i pro komponistu vděčných, […] též škrtnutí mnohých méně důležitých scén máme někde přímo za nezbytné, nikterak ale srovnati si nemůžeme, že autor ve svém přepracování Mosenthala šel tak daleko, že příliš měnil i typické příznaky původního dramatu, a to na místech, kterým při kreslení povah jednotlivých hlavních osob, zvláště Debory, připadá úkol velmi důležitý.“ Nespokojen byl kritik s postavou čeledína Jakuba, nejprve „zfanatizovaného ukrutníka“, z nějž se bez motivace stane „nesmělý gratulant“. Překvapen je silnými dramatickými momenty Foersterovy hudby, zejména proto, že „jsme si uvykli, viděti ve Foersterovi hudebníka s převládajícím směrem lyrickým“.

Zdeněk Nejedlý ve svém hodnocení posmetanovských oper zdůvodňuje libretistické změny v Deboře i v následující Foersterově opeře Eva oproti dramatickým předlohám tím, že „osoby i děj z nich spředený v obou případech jsou jen maskou, výrazem vlastní, subjektivní nálady skladatelovy, […] činohra nestala se snad opernější, nýbrž naopak to, co v činohře blížilo se vnějším prostředkům operním, bylo vyloučeno a zato vyzdviženo duševní dění v hlavních jednajících osobách.“ K tomu je třeba dodat, že Nejedlý byl zapřísáhlým odpůrcem italského verismu, který právě v té době zažil svůj raketový nástup, a rovněž Foerster proti tomuto směru brojil.

Deboru uvedlo (s patnácti představeními) roku 1914 Divadlo na Vinohradech v nastudování Otakara Ostrčila, s ním ji také nastudovalo Národní divadlo roku 1930, a roku 1949 byla uvedena v nastudování Karla Nedbala. Z opery zpopulárněla polka (která je pro celé dílo vlastně nejméně typická) a roku 2009 vydal Radioservis rozhlasovou nahrávku. Zdalipak některá naše scéna uvažuje o uvedení opery v jubilejním Foersterově roce 2019?

Operní realismus
Roku 1894 (10. února) se v Brně jako operní skladatel poprvé představil Leoš Janáček (1854–1928) aktovkou podle Gabriely Preissové (úprava Jaroslav Tichý) Počátek románu, ještě nejanáčkovský Janáček, spíše hra se zpěvy a tanci než opera – ostatně ani námět sám rozhodně neměl sílu a přesvědčivost dalších dramat Preissové Její pastorkyňa a Gazdina roba, která se hrají dodnes a v přibližně stejné době zaujala Janáčka i Foerstera. S Počátkem románu je možno se seznámit prostřednictvím nahrávky firmy Multisonic z roku 1995; roku 2000 bylo dílo zařazeno na festival Janáčkovy Hukvaldy. Janáčkova cesta však byla ještě dlouhá.

V Praze měla 6. června 1894 premiéru Stoja Josefa Richarda Rozkošného na libreto Otakara Kučery podle povídky Josefa D. Konráda, pokus o „český verismus“, včetně jednoaktového útvaru. Příběh zasazený do Bosny, s ženskou hrdinkou rozpolcenou mezi vztahem k manželovi povstalci a k četaři armády, končící vraždou, nabídl dostatečně drsnou zápletku a kolorit. „Schváliti lze úplně volbu látky i zpracování její. Snaha moderních skladatelů nese se právě k podobným krátkým, ale obsažným epizodám, jak je hlavně Mascagni svým Sedlákem kavalírem do módy uvedl,“ psal František Karel Hejda.