Zpola (?) zapomenuté opery. Česká opera (3)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
„Naše premiérové obecenstvo neodcházelo už dávno z divadla s tak hojnou žní půvabných, v paměti hned naponejprv utkvělých melodií, jako minulé soboty po premiéře nové opery Kovařovicovy. [...] Tak si dáme líbit premiéru. Potlesk, vyvolání před rampy, věnce a bouquety nedělají ještě hotový úspěch. Zvláště ne trvalý. [...] Taková občasná blýskavka nestojí mnoho a dodává divadelní kronice pestrosti. O zdaru či nezdaru kusu nerozhoduje ani v nejmenším,“ skepticky formuloval ohlas novinky u publika František Karel Hejda. Kovařovicova třetí opera Noc Šimona a Judy na libreto Karla Šípka má za námět povídku španělského spisovatele Pedra Antonia Alarcóna, která se stala roku 1896 předlohou jediné opery Hugo Wolfa Corregidor a po první světové válce podkladem baletu Třírohý klobouk Manuela de Fally.
Karel Kovařovic (zdroj archiv Národního divadla)

Kovařovicova opera se podle hlavní ženské postavy měla původně jmenovat Frasquitta, stejnojmenná opereta Franze Lehára však nemá s tímto námětem nic společného. František Karel Hejda oceňoval libreto i hudbu, smysl pro humor autora textu i skladatele a divadelní cit. „Při celé této faktuře je arci prominutelno, že tu a tam zavadí však o ucho upřímnější hold mistrům lehčího, i operetního žánru, než to je při vysloveném názoru komické opery zvykem. Přesto nezabředá skladatel ani jedenkráte do triviálnosti. Je to úzká cestička, po které Múza jeho laškuje a křepčí; na jedné straně rozvírá se propast banálního vaudevillu, na druhé strmí příkrý, stěží dostupný sráz velké opery; patří k tomu dosti opatrnosti, vyhýbat se poklesnutí do prvé a slézání vrcholu druhé.“

Opera o křesťanské lásce
Libreto k první opeře Josefa Bohuslava Foerstera (1859–1951) Debora podle Mosenthalova dramatu napsal Jaroslav Kvapil, titulní úlohu prvního nastudování ztělesnila skladatelova manželka Berta Foersterová-Lautererová. Poprvé se v české opeře objevila opera z vesnického prostředí s vážným námětem, náboženské pozadí příběhu lásky mezi židovskou dívkou a křesťanským hochem znamenalo v české operní tvorbě další novum.

Premiéra 27. ledna 1893 „stala se významnou událostí v dějinách české dramatické tvorby hudební. […] Z hudební stránky působilo dílo veskrze neodolatelným půvabem, ze stránky dramatické místy ohromující silou,“ napsal Karel Stecker, který převzal referování o opeře v Národních listech na žádost redakce, neboť „skladatel náhodou jest hudebním referentem tohoto listu“. Stecker podotýká, že „ač úkol referenta divadelního umění není z nejvděčnějších, tož v tomto případě nemohu než upřímně z toho se těšiti. […] Foerster ve zpracování hudebním stojí na půdě moderního dramatu hudebního, prozrazuje hluboká studia a zkušenosti v tomto oboru. V deklamaci stojí přímo na zásadách Wagnerových, jinak nevzdává se jistých ústupků dramatičnosti na prospěch stránky čistě hudební. Deklamatorní zpěv sice převládá, recitativ jeho však vyniká namnoze veleušlechtilou melodičností; vedle toho nejsou vzácností široká ariosa, ano i forma dueta a ansámblu není vyloučena, pokud situace s sebou je přináší.“ Foerster pracuje s příznačnými tématy, v harmonii a rytmické stránce je originální, ovládá barevnou instrumentaci.

Josef Bohuslav Foerster (zdroj zapisnikzmizeleho.cz)

Daliboru (značka -ž) se objevilo několik výhrad vůči libretistické úpravě Mosenthalovy předlohy: „Smíříme se zajisté s vynecháním četných osob, zajisté i pro komponistu vděčných, […] též škrtnutí mnohých méně důležitých scén máme někde přímo za nezbytné, nikterak ale srovnati si nemůžeme, že autor ve svém přepracování Mosenthala šel tak daleko, že příliš měnil i typické příznaky původního dramatu, a to na místech, kterým při kreslení povah jednotlivých hlavních osob, zvláště Debory, připadá úkol velmi důležitý.“ Nespokojen byl kritik s postavou čeledína Jakuba, nejprve „zfanatizovaného ukrutníka“, z nějž se bez motivace stane „nesmělý gratulant“. Překvapen je silnými dramatickými momenty Foersterovy hudby, zejména proto, že „jsme si uvykli, viděti ve Foersterovi hudebníka s převládajícím směrem lyrickým“.

Zdeněk Nejedlý ve svém hodnocení posmetanovských oper zdůvodňuje libretistické změny v Deboře i v následující Foersterově opeře Eva oproti dramatickým předlohám tím, že „osoby i děj z nich spředený v obou případech jsou jen maskou, výrazem vlastní, subjektivní nálady skladatelovy, […] činohra nestala se snad opernější, nýbrž naopak to, co v činohře blížilo se vnějším prostředkům operním, bylo vyloučeno a zato vyzdviženo duševní dění v hlavních jednajících osobách.“ K tomu je třeba dodat, že Nejedlý byl zapřísáhlým odpůrcem italského verismu, který právě v té době zažil svůj raketový nástup, a rovněž Foerster proti tomuto směru brojil.

Deboru uvedlo (s patnácti představeními) roku 1914 Divadlo na Vinohradech v nastudování Otakara Ostrčila, s ním ji také nastudovalo Národní divadlo roku 1930, a roku 1949 byla uvedena v nastudování Karla Nedbala. Z opery zpopulárněla polka (která je pro celé dílo vlastně nejméně typická) a roku 2009 vydal Radioservis rozhlasovou nahrávku. Zdalipak některá naše scéna uvažuje o uvedení opery v jubilejním Foersterově roce 2019?

Operní realismus
Roku 1894 (10. února) se v Brně jako operní skladatel poprvé představil Leoš Janáček (1854–1928) aktovkou podle Gabriely Preissové (úprava Jaroslav Tichý) Počátek románu, ještě nejanáčkovský Janáček, spíše hra se zpěvy a tanci než opera – ostatně ani námět sám rozhodně neměl sílu a přesvědčivost dalších dramat Preissové Její pastorkyňa a Gazdina roba, která se hrají dodnes a v přibližně stejné době zaujala Janáčka i Foerstera. S Počátkem románu je možno se seznámit prostřednictvím nahrávky firmy Multisonic z roku 1995; roku 2000 bylo dílo zařazeno na festival Janáčkovy Hukvaldy. Janáčkova cesta však byla ještě dlouhá.

Leoš Janáček kolem roku 1882 (zdroj janacek-nadace.cz)

V Praze měla 6. června 1894 premiéru Stoja Josefa Richarda Rozkošného na libreto Otakara Kučery podle povídky Josefa D. Konráda, pokus o „český verismus“, včetně jednoaktového útvaru. Příběh zasazený do Bosny, s ženskou hrdinkou rozpolcenou mezi vztahem k manželovi povstalci a k četaři armády, končící vraždou, nabídl dostatečně drsnou zápletku a kolorit. „Schváliti lze úplně volbu látky i zpracování její. Snaha moderních skladatelů nese se právě k podobným krátkým, ale obsažným epizodám, jak je hlavně Mascagni svým Sedlákem kavalírem do módy uvedl,“ psal František Karel Hejda.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář