Zpověď Romana Janála

Sešli jsme se v klubu Stavovského divadla, dvě hodiny před začátkem Mozartova Dona Giovanniho. Pokolikáté asi tak ho dnes bude zpívat? Nevadí mu, že si budeme povídat? Namísto toho, aby se na představení soustředil a připravoval? Přesně úderem páté, kdy jsme měli sraz, mně přišla esemeska. Vlastně dvě. Na jeden i druhý můj telefon, obě zprávy stejné. Omlouval se v nich, že se o pět minut zpozdí a pro jistotu tu zprávu poslal na oba mé telefony. Přispěchal skutečně během pěti minut a až nečekaně dlouze se za tu nepatrnou chvilku zpoždění omlouval. Roman Janál. Představovat tohoto předního českého barytonistu netřeba.

Když už jsme se sešli před vaším představením Dona Giovanniho, začněme u něj: Máte vůbec aspoň přibližnou představu, kolikáté vystoupení v této roli to dnes bude?

To je velmi těžká otázka…. Můj první Giovanni byl v plzeňském divadle, jako pohostinské vystoupení…

…ve kterém roce to bylo?

V roce 1995, v červnu. Jestli vzpomínáte, to byl onen Don Giovanni, který se pak přemístil do pražského Lichtenštejnského paláce na letní staggionu.

Byl jste s ním tehdy spokojený?

Ano, byl, tehdy moc… Byla to inscenace v hodně stylizované koncepci, co se jak režie, tak i výpravy týče. I když představení nebylo až tak moc originální, mělo svoji ohromnou atmosféru. Třeba už jen skvělé kostýmy pana Skalického, který už bohužel není mezi námi…

…kdo tu inscenaci režíroval?

Martin Otava.

A ty další inscenace? A celkový počet představení, který jste jako Giovanni zatím odzpíval?

Po Plzni a Lichtenštejnském paláci přišla Komorní opera Praha, kde to byly prakticky tři různé inscenace. Pak Státní opera, kde jsme dělali Giovanniho Mozartova i Gazzanigova v jednom večeru, a potom tady ve Stavovském divadle to byly také vlastně tři inscenace. Takže když to spočítáme, tak to je osm různých inscenací.

Takže těch představení, ve kterých jste Giovanniho zpíval, muselo být určitě aspoň kolem stovky, ne?

Určitě. Když bych měl tipovat, tak dohromady sto třicet, sto čtyřicet…

Když máte roli takto důkladně „ozpívanou“, potřebujete se na představení, jako je to dnešní, hodně připravovat?

Ne, nepotřebuji. Jde o něco jiného: Don Giovanni je jedna z rolí – podobně jako třeba Hrabě z Figarovy svatby nebo Evžen Oněgin, které jsou pro mě tak důležité, že musím být hodně nabitý energií, zkoncentrovaný…

…čili vám jde spíš o kondici, nikoli třeba o opakování role podle partitury…

…ano o kondici, o partituru vůbec ne. Co si ale projdu, jsou moje poznámky k libretu, český překlad, a to zdaleka nejen mojí role…

…takže jde o slova, ne o noty…

Ano.

V notách jste si tedy naprosto jistý?

Ano, zvláště v případě Giovanniho, mojí první mozartovské role, kterou jsem dělal.

Dokážete sám říct, v čem jste se v interpretaci Giovanniho za těch více než patnáct let změnil? Co třeba děláte jinak?

Don Giovanni, ale třeba i zmíněný hrabě Almaviva jsou role hodně psychologicky vystavěné, co se tohoto týče je tam hned několik rovin, velké kontrasty. To jsou vlastně celoživotní úkoly, aspoň pro mne.

Takže jde o posun v psychologickém propracování role?

Určitě, a taky jde o to, jak se k tomu člověk staví, jak to všechno vnímá v určitém věku.

Které z míst v Donu Giovannim považujete pro vás za nejobtížnější?

Nejtěžší?… Nejtěžší na celé roli je celá ta škála výrazových střihů, momentů, kdy Giovanni potřebuje ve vteřině reagovat, projevit se úplně jinak, než by za jiných okolností chtěl, než by bylo záhodno. A potom je taky obtížné to, že to je psychicky i fyzicky náročná role. Náročná v tom, abych byl přesvědčivý. Na druhou stranu mě ale baví, že tam mohu dát hodně ze sebe…

…třeba zkušenosti ze svádění žen??

(smích) To je hezká věc! (smích) Myslel jsem to, co se promítne v nuancích výrazových prostředků…

…čili jste typ, který se potřebuje vnitřně se hodně ztotožnit s rolí?

Hodně, určitě hodně.

A obtížnost Giovanniho po pěvecké stránce?

Když vezmu první jednání, tam je zpívání velmi krásné, je tam lyrika, je tam brilantní, virtuózní šampaňská árie, pak tam je nádherný duet s Zerlinou a neméně nádherné finále… Ovšem, přichází druhé jednání…

…to je pro vás těžší?

…určitě těžší. Tam procházím velmi klíčovými momenty, tam se převlékám a vydávám za Leporella, tam odhaluji své citové nitro, v momentě když Giovanni zpívá slavnou canzonettu. Jde o to, co vlastně celý život hledal a nemohl najít. Možná, že chtěl, možná že nechtěl, kdoví… Myslím ale, že spíš chtěl. A tam se odhaluje ta jeho opravdová touha, to, co by chtěl prožít. On to nikdy vnitřně neprožil. A v té canzonettě je zhuštěný kratičký vnitřní monolog, taková zpověď jeho deficitu v citovém životě, touha poznat zamilovanost jako takovou… Potom ovšem přichází obrovský kontrast, hřbitovní scéna. Potkává se s člověkem, kterého zavraždil kvůli svým choutkám. Ten se mu tam zjevuje a oslovuje ho z jiného světa – to je první velký zlom. A další – fatální zlom je v momentě, kdy Komtur přichází k němu. Právě ona závěrečná scéna, to je jeden z nejtěžších momentů, když se člověk do toho všeho vžije… Vysloveně máte pocit, že vás to vtahuje a užírá…

Máte nebo měl jste za tu dobu, co Giovanniho zpíváte, nějaký vzor pro totu roli?

Určitě mým vzorem, a to po všech stránkách, byl Cesare Siepi…

…a z českých interpretů téhle role, koho si nejvíc ceníte?

Z těch, co jsem měl možnost vidět přímo v divadle nebo alespoň na záznamu, tak to byli určitě Jaroslav Horáček a Václav Zítek. Oba byli něčím naprosto jedineční.

Zmínil jste několikrát také Figarovu svatbu, hraběte Almavivu. Máte raději Giovanniho nebo Hraběte?

Po hudební a vokální stránce je Giovanni pro mne zcela nadčasová hudba, jako celek, prostě všechno, co v ní je. Ovšem co se samotné pěvecké prezentace, tedy možností k předvedení se týče, to myslím, že Hrabě je výraznější a dává víc prostoru. I psychologie Hraběte je rozmanitější.

Vy jste teď Hraběte nejnověji zpíval v Brně. Jaký pocit máte z té inscenace, na kterou jsou ohlasy dost rozpačité?

Mizerný…

Nelíbí se vám ta inscenace?

Není to o tom, že by se mi vůbec nelíbila. Ten pro mě bizarní pocit vyplývá z mého dojmu z práce s režisérkou, s výtvarníkem scény a kostýmů…

…režisérka je přitom sama zpěvačka. Čekal bych proto, že zpěvákům půjde na ruku…

… ano, v tomto směru to nebylo úplně špatné. Režie rozhodně není horší, než samotné hudební nastudování…

Čím myslíte, že to je? Pan dirigent přece má jméno v hudebním světě… Bylo na nastudování snad málo času?

Bylo na to hodně času, zkoušelo se poměrně dlouho… Už první věc mě nemile překvapila: Když jsme dělali ansámblové zkoušky a pak přišly takzvané orchestrální sedačky, tak mě zarazilo velmi podivné pojetí temp a kontrastů… Pak jsem pochopil: Pan dirigent se podle mého názoru bojí kontrastnějších temp. Je tu suché, striktní tlumočení partitury, a přitom Mozart je tak živý! Však víte sám, co Mozart znamená – hudebně, divadelně, výrazově… Figarova svatba je jedna z nejgeniálnějšího oper nejen své doby a přitom poměrně dost lidí, nezávisle na sobě, mně po návštěvě brněnského představení řeklo, že to byla nuda! Že hudebně je to absolutně uspávalo. A to řeknou lidi, kteří operu a Mozarta milují!

Vy teď v Ostravě zkoušíte Giordaniho Fedoru. Jak se vůbec na novou neznámou roli připravujete? Studujete jen partituru? Nebo si seženete nějaké nahrávky, které ještě před tím posloucháte?

Fedoru jsem nikdy neviděl, teprve nedávno jsem si sehnal DVD s Mirellou Freni a Plácidem Domingem, mám také nahrávku na CD. Většinou ale začnu textem, sám si ho překládám, alespoň vždy když je v italštině nebo v němčině. To abych věděl, o čem budu zpívat.

Ve Fedoře máte poměrně velkou roli. Jak dlouho se part takového rozsahu učíte?

Je to rozsah dejme tomu Pucciniho Sharplesse, učil jsem se tu roli asi deset dní…

Počkejte, tak krátce?

…no tak nejvýše čtrnáct.

Hindemithův Cardillac, kterého máte v Ostravě hned po Fedoře, ještě do prázdnin, to je učení také jen na čtrnáct dnů?

No tak to rozhodně nebude jen čtrnáct dnů!

Vy jste ještě nezačal?

Ne.

A nebojíte se toho? Premiéra je ještě tuto sezonu. Vždyť to je hodně těžká, náročná a rozsáhlá role, na zapamatování určitě velmi obtížná…

…měl jsem teď ještě jeden náročný úkol, třídílné oratorium Jaroslava Krčka, které natáčela televize v Obecním domě a kde jsem zpíval part Ježíše Krista. Byl jsem tam prakticky po celou dobu, hodinu čtyřicet minut… S Cardillacem začnu od příštího týdne.

Vychází mně z toho, že se učíte snadno…

No, asi ano, asi se učím dost rychle. Vstřebávám rychle a snažím se. Možná i díky mé dřívější praxi s hudebním nástrojem, který jsem měl původně jako hlavní obor – tedy housle a taky trochu klavír…

Stává se vám někdy, že míváte při představení takzvané okno? Výpadek paměti?

Stane se to občas…

V méně známé melodické lince nebo ve slovech?

V hudbě ne, ve slovech.

Když se podívám na současné poměry u nás tak trochu s nadhledem, není vám to líto, že dnes zpěvák – pokud se chce dostat k příležitostem – musí často docela hodně jezdit? Objíždět oblastní scény? Cestovat, koordinovat své plány? Operní repertoár v Praze není tak široký, jako když jste začínal…

Když vezmu tuto sezonu, tak jsem tady, v pražském Národním divadle neměl žádný nový úkol. Kdežto příští sezonu mě čekají úkoly tři – Jakobín, Čarokraj a Gloriana. Tři tituly hned po sobě. To mně bylo nabídnuto a já to přijal. Bohuše ale už znám, mám ho nastudovaného – nabídky na něj byly, ale nakonec to nikdy nevyšlo… Ale k tomu cestování: Teď cestuju skutečně víc, protože jsem dostal hned dvě zajímavé role v Ostravě – tedy ve Fedoře a Cardillaca. A v angažmá jsem v Brně, tam jsem měl role v nové Pucciniho Butterfly a Janáčkově Broučkovi. Navíc jsem dostal z Ostravy i nabídku na Werthera, tedy na Alberta, ale to už jsem musel z časových důvodů odmítnout.

To jste vážně neměl cukání vyměnit Svatopluka Čecha v brněnském Broučkovi za Werthera v Ostravě?

To víte, že měl! Ale v Brně mě jak pan šéf, tak i pan ředitel prosili, že jde o festivalová představení… A navíc mě taky tak trochu „zblbli“ tvrzením, že uvažují o barytonové verzi Werthera, pro přespříští sezonu… Tak to by mě tedy opravdu moc zajímalo!

Když takto pendlujete mezi českými divadly, není vám líto, že utíkají možné příležitosti v zahraničí?

Citlivá otázka… Když vezmu svá představení v zahraničí, byť třeba i v Japonsku, tak to bylo doposud pokaždé jen v rámci zájezdu Státní opery nebo Národního divadla….

Myslíte, že to je tím, že nemáte pořádného agenta?

Přesně tak. Nemám takového člověka…

To vás nenapadlo někoho takového si sehnat?

Já jsem sháněl, je to ale velmi složité. Předzpívával jsem v nejednom zahraničním divadle. V Innsbrucku, v Norimberku, pro jednu z vídeňských agentur, v Mnichově… Přes všechny sliby se ale nakonec pokaždé nestalo nic. Ani po jednom předzpívání….

Když budete upřímný – je vám to hodně líto?

To víte, že je mi to líto. Myslím přitom, že se po umělecké stránce pořád vyvíjím…

Vy se u nás držíte na špici už hodně dlouho. Kladete si někdy otázku, jak dlouho vám to ještě vydrží?

Tak nad tím jsem nepřemýšlel. Ale když jsem před momentem řekl, že v sobě ještě cítím možnost dalšího vývoje, tak jsem zároveň hodně ostražitý, disciplinovaný… V dobrém nasazení a kondici bych rád vydržel tak do těch svých pětašedesáti… To bych si přál.

Jak hodně jste na sebe opatrný? Teď třeba máte před představením, za pár desítek minut se zvedá opona, a my spolu už skoro hodinu mluvíme. V klubu Stavovského divadla, kde se kouří. Navíc celou tu hodinu jste rozhodně nešeptal, naopak mám pocit, že při hovoru hodně tlačíte na hlas…

Ano, ale já mluvím na jiné pozici hlasivek, než na jaké zpívám…

Jak hodně pečujete o svůj hlas?

Dbám na hodně spánku, hlavně před představením. V noci mně stačí tak sedm hodin, ale před představením odpoledne si určitě pokaždé lehnu…

… dnes také?

Ano, i dnes jsem si dal…

… a v čem vám to pomůže?

Ten spánek je pro mne to nejdůležitější, co mohu mít. Pro svěžest, a to nejen hlasu, ale i celého organizmu. Necítím žádné ztuhlé svaly po těle. Je to důležité i proto, že v mnoha rolích vydám hodně i fyzicky. Nejsem schopen dělat nějakou roli napůl… Taky to načerpání sil řeším přírodou. Hodně rád chodím venčit psa, máme fenku Sáru, ohaře… Rád prostě chodím na vzduch, potřebuju kyslík!

Do začátku Dona Giovanniho v tuto chvíli zbývá už jen hodina. Sedíte tu pořád ještě v civilu, nerozezpívaný, nenalíčený, začínám být za vás trochu nervózní… Takže děkuju za rozhovor, přeju pěkné představení a těším se na další setkání!

Také děkuji! Bylo mně potěšením!

 

Ptal se Vít Dvořák