Zpověď Romana Janála

  1. 1
  2. 2

Sešli jsme se v klubu Stavovského divadla, dvě hodiny před začátkem Mozartova Dona Giovanniho. Pokolikáté asi tak ho dnes bude zpívat? Nevadí mu, že si budeme povídat? Namísto toho, aby se na představení soustředil a připravoval? Přesně úderem páté, kdy jsme měli sraz, mně přišla esemeska. Vlastně dvě. Na jeden i druhý můj telefon, obě zprávy stejné. Omlouval se v nich, že se o pět minut zpozdí a pro jistotu tu zprávu poslal na oba mé telefony. Přispěchal skutečně během pěti minut a až nečekaně dlouze se za tu nepatrnou chvilku zpoždění omlouval. Roman Janál. Představovat tohoto předního českého barytonistu netřeba.


Když už jsme se sešli před vaším představením Dona Giovanniho, začněme u něj: Máte vůbec aspoň přibližnou představu, kolikáté vystoupení v této roli to dnes bude?

To je velmi těžká otázka…. Můj první Giovanni byl v plzeňském divadle, jako pohostinské vystoupení…

…ve kterém roce to bylo?

V roce 1995, v červnu. Jestli vzpomínáte, to byl onen Don Giovanni, který se pak přemístil do pražského Lichtenštejnského paláce na letní staggionu.

Byl jste s ním tehdy spokojený?

Ano, byl, tehdy moc… Byla to inscenace v hodně stylizované koncepci, co se jak režie, tak i výpravy týče. I když představení nebylo až tak moc originální, mělo svoji ohromnou atmosféru. Třeba už jen skvělé kostýmy pana Skalického, který už bohužel není mezi námi…

…kdo tu inscenaci režíroval?

Martin Otava.

A ty další inscenace? A celkový počet představení, který jste jako Giovanni zatím odzpíval?

Po Plzni a Lichtenštejnském paláci přišla Komorní opera Praha, kde to byly prakticky tři různé inscenace. Pak Státní opera, kde jsme dělali Giovanniho Mozartova i Gazzanigova v jednom večeru, a potom tady ve Stavovském divadle to byly také vlastně tři inscenace. Takže když to spočítáme, tak to je osm různých inscenací.

Takže těch představení, ve kterých jste Giovanniho zpíval, muselo být určitě aspoň kolem stovky, ne?

Určitě. Když bych měl tipovat, tak dohromady sto třicet, sto čtyřicet…


Když máte roli takto důkladně „ozpívanou“, potřebujete se na představení, jako je to dnešní, hodně připravovat?

Ne, nepotřebuji. Jde o něco jiného: Don Giovanni je jedna z rolí – podobně jako třeba Hrabě z Figarovy svatby nebo Evžen Oněgin, které jsou pro mě tak důležité, že musím být hodně nabitý energií, zkoncentrovaný…

…čili vám jde spíš o kondici, nikoli třeba o opakování role podle partitury…

…ano o kondici, o partituru vůbec ne. Co si ale projdu, jsou moje poznámky k libretu, český překlad, a to zdaleka nejen mojí role…

…takže jde o slova, ne o noty…

Ano.

V notách jste si tedy naprosto jistý?

Ano, zvláště v případě Giovanniho, mojí první mozartovské role, kterou jsem dělal.

Dokážete sám říct, v čem jste se v interpretaci Giovanniho za těch více než patnáct let změnil? Co třeba děláte jinak?

Don Giovanni, ale třeba i zmíněný hrabě Almaviva jsou role hodně psychologicky vystavěné, co se tohoto týče je tam hned několik rovin, velké kontrasty. To jsou vlastně celoživotní úkoly, aspoň pro mne.

Takže jde o posun v psychologickém propracování role?

Určitě, a taky jde o to, jak se k tomu člověk staví, jak to všechno vnímá v určitém věku.

Které z míst v Donu Giovannim považujete pro vás za nejobtížnější?

Nejtěžší?… Nejtěžší na celé roli je celá ta škála výrazových střihů, momentů, kdy Giovanni potřebuje ve vteřině reagovat, projevit se úplně jinak, než by za jiných okolností chtěl, než by bylo záhodno. A potom je taky obtížné to, že to je psychicky i fyzicky náročná role. Náročná v tom, abych byl přesvědčivý. Na druhou stranu mě ale baví, že tam mohu dát hodně ze sebe…

…třeba zkušenosti ze svádění žen??

(smích) To je hezká věc! (smích) Myslel jsem to, co se promítne v nuancích výrazových prostředků…

…čili jste typ, který se potřebuje vnitřně se hodně ztotožnit s rolí?

Hodně, určitě hodně.

A obtížnost Giovanniho po pěvecké stránce?

Když vezmu první jednání, tam je zpívání velmi krásné, je tam lyrika, je tam brilantní, virtuózní šampaňská árie, pak tam je nádherný duet s Zerlinou a neméně nádherné finále… Ovšem, přichází druhé jednání…

…to je pro vás těžší?

…určitě těžší. Tam procházím velmi klíčovými momenty, tam se převlékám a vydávám za Leporella, tam odhaluji své citové nitro, v momentě když Giovanni zpívá slavnou canzonettu. Jde o to, co vlastně celý život hledal a nemohl najít. Možná, že chtěl, možná že nechtěl, kdoví… Myslím ale, že spíš chtěl. A tam se odhaluje ta jeho opravdová touha, to, co by chtěl prožít. On to nikdy vnitřně neprožil. A v té canzonettě je zhuštěný kratičký vnitřní monolog, taková zpověď jeho deficitu v citovém životě, touha poznat zamilovanost jako takovou… Potom ovšem přichází obrovský kontrast, hřbitovní scéna. Potkává se s člověkem, kterého zavraždil kvůli svým choutkám. Ten se mu tam zjevuje a oslovuje ho z jiného světa – to je první velký zlom. A další – fatální zlom je v momentě, kdy Komtur přichází k němu. Právě ona závěrečná scéna, to je jeden z nejtěžších momentů, když se člověk do toho všeho vžije… Vysloveně máte pocit, že vás to vtahuje a užírá…

Máte nebo měl jste za tu dobu, co Giovanniho zpíváte, nějaký vzor pro totu roli?

Určitě mým vzorem, a to po všech stránkách, byl Cesare Siepi…

…a z českých interpretů téhle role, koho si nejvíc ceníte?

Z těch, co jsem měl možnost vidět přímo v divadle nebo alespoň na záznamu, tak to byli určitě Jaroslav Horáček a Václav Zítek. Oba byli něčím naprosto jedineční.

Zmínil jste několikrát také Figarovu svatbu, hraběte Almavivu. Máte raději Giovanniho nebo Hraběte?

Po hudební a vokální stránce je Giovanni pro mne zcela nadčasová hudba, jako celek, prostě všechno, co v ní je. Ovšem co se samotné pěvecké prezentace, tedy možností k předvedení se týče, to myslím, že Hrabě je výraznější a dává víc prostoru. I psychologie Hraběte je rozmanitější.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (9) “Zpověď Romana Janála

Napsat komentář