Ztratit se v rytmu a v čase

Rozhovor s Muratem Coşkunem, německým perkusionistou tureckého původu, autorem hudby, hudebním lektorem, skladatelem, zakladatelem a uměleckým ředitelem mezinárodního Festivalu Tamburi Mundi 

„V dnešní době je obzvlášť důležité mít čas ztratit se v čase. To jde dobře, když nehrajete na jevišti. Když hrajete na jevišti, nemůžete se tak moc ztrácet – jednoduše proto, že tam nejste sami. Jsou tam posluchači a vy musíte být s nimi. A vzít je takříkaje s sebou,“ říká Murat Coşkun, perkusionista, skladatel, lektor a umělecký ředitel Festivalu Tamburi Mundi.

Jak se to dělá, „vzít posluchače s sebou“? Proč nehrát na víčko od cukřenky, ale doprovázet Gioru Feidmanna? Co z nás udělaly chytré telefony a existuje vůbec v současné době globalizace něco jako tradiční hudba?

K rozhovoru jsme se sešli v budově symfonického orchestru Německého rozhlasu-jihozápad (SWR) v jeho sídle v německém Freiburku. Do zahájení letního festivalu Tamburi Mundi tehdy chybělo pár dní (červenec 2015) a harmonogram Murata Coşkuna praskal ve švech. O to vzácnější ta domluvená půlhodinka pro náš rozhovor byla.

Murate, máte bohatou hudební historii: jste perkusionista, učitel hry na bubny a také umělecký ředitel festivalu Tamburi Mundi. Vzpomenete si na své první setkání s bubnem?

Rytmus a i rytmický pohyb mě fascinovaly už od dětství. Jako dítě jsem měl hodně rytmických koníčků, žongloval jsem a chodil do několika tanečních kroužků. Rytmus a jeho matematická stránka mě skutečně hodně bavily. Ta jednota, která má svůj počátek a také konec. Dobře je to vidět při žonglování, kde je důležité správné načasování. (tleskne dlaněmi) Špatné načasování – a míček spadne na zem.

Kromě toho jsem jako malý hrál na tureckou loutnu, s tou jsem ale brzy přestal a ve dvanácti jsem začal hrát na buben. Tehdy to mělo ještě hodně daleko k jakékoliv fundované prstové nebo úderové technice, k té jsem se dostal až v osmnácti, devatenácti. Od té doby jsem prošel spoustou hodin pod vedením učitelů a ještě víc vlastních cvičení, než jsem se sám stal učitelem.

Rytmus a buben k sobě neodlučitelně patří. Buben je navíc archetypální nástroj, najdeme ho v každé kultuře a v každé době. A tajemství toho, proč pořád „funguje“, možná tkví v tom, že evokuje puls lidského srdce… Díky čemuž dokáže lidi naprosto jedinečně propojit.

Ono existuje několik způsobů, jak na buben hrát. Například takzvané velmi vědomé bubnování, kterým hrajete pevně dané skladby, musí být velmi jasné a mít strukturu. Naproti tomu volné bubnování je takové, kdy si jednoduše vezmu buben a něco intuitivně hraji. Zkrátka začnu a něco hraji. Bez sebemenšího povědomí o čase. Toto umění bezčasové hudby mi dovoluje hrát ve svém vlastním tempu, tu zpomalím, tu zrychlím. A ještě něco docela jiného je hrát ve skupině; tam je úplně jiná energie. Vždycky to je ale spojené s naším tělem, s pulsem našeho srdce, jak říkáte.

Je tato bezčasovost oním místem, kde vzniká improvizace? Kde pouze plujete s proudem?

Přesně tak. A v dnešní době je obzvlášť důležité, abychom měli čas ztratit se v čase. Někam se ponořit a jen tak pět, dvacet nebo třicet minut hrát. Ano, naprosto souhlasím s tím, že bubnování dává energii. Pro mě osobně, když bubnuji, to je jako dostat se do zvláštního opojení. Tehdy nepotřebuji nic pít ani kouřit. Bubnování mi dává opravdu hodně moc.Je možné ztratit se v čase také tehdy, když hrajete s někým, například ve dvojici? Vy sám v duu často vystupujete, známé jsou vaše kousky s klarinetistou Giorou Feidmanem nebo klavíristkou Marinou Baranovou.

Rozlišil bych mezi hudbou hranou na jevišti a hudbou hranou mimo jeviště. Když hrajete na jevišti, tak se tak moc ztrácet nemůžete, protože tam nejste sama. Jsou tam s vámi ostatní hráči, diváci a posluchači. Musíte tam být s nimi, ba co víc: musíte je vzít s sebou.

Jak se to dělá?

Inu… Záleží na více faktorech. Třeba na složení vašeho publika; někdy v něm jsou děti. Jako táta dvou dětí vím, že když jdou rodiče se svými dětmi na koncert, z padesáti procent jsou na koncertě – a z padesáti jsou svými myšlenkami někde jinde. Tomuto složení publika musím také uzpůsobit repertoár a vybrat něco jednoduššího a „srozumitelnějšího“.

Nebo denní doba, kdy hrajete; koncerty se nekonají jenom večer, ale i v poledne nebo jako matinee, tedy dopoledne. Tohle všechno hraje velkou roli, spolu s tím, zda se koncert koná ve všední dny, nebo o víkendu. Když jdete na koncert ve všední den, jste v úplně jiném naladění, ne tak uvolněná a klidná, protože možná jdete rovnou z práce. Ve všední dny je celkově atmosféra na koncertech poněkud těžší, řekl bych, i pro samotné hudebníky.

Proč?

Musejí začít pomaleji a do tempa postupně vtéct, protože posluchači jsou mnohem víc zaneprázdněni starostmi všedního dne a zpočátku dost možná ještě nejsou svou pozorností plně přítomni. Jsou různé koncerty a pro mě je důležité, aby každý vznikal právě v daném okamžiku. Když tedy hraji jeden a tentýž kus ráno, nechci ho hrát večer stejně. Chci vzít danou situaci, jaká je.

Tohle tedy platí pro hudbu určenou pro jeviště a diváky.

Ano. Při tomhle způsobu hraní musím být vždycky maximálně přítomný, abych se mohl na diváky naladit a převzít jejich energii – a také, abych byl schopný jim ji vrátit. Kdybych na jevišti hrál čistě jenom sám pro sebe a hrál bych skvěle a neskutečně rychle, možná by to na některé diváky zapůsobilo – ale zmizela by vzájemná energie. Bylo by to tak, že „tady je umělec“ (zvedne jednu ruku nahoru) „a tady je divák“ (druhou rukou klesne). Pro mě je ale důležité, aby byli všichni na stejné úrovni (vyrovná obě ruce do jedné roviny). Divák je pro mě hodně důležitý. Protože bez diváka nemůže umělec existovat.

Při hudbě mimo jeviště si mohu dovolit se tak trochu ztratit. Můžu hrát, co chci – a také kde chci, například tady (uchopí čajovou lžičku a lehce zabubnuje na víčko od cukřenky). Hmm, nic moc. Tak tady? (zabubnuje prsty na stůl) Lepší. Inspirace je vždycky a všude: ve zpěvu ptáků, když vidím nějakou barvu nebo ucítím nějakou vůni. Děje se to nevědomě, z ničeho nic melodie prostě přijde. Nebo se na něco podívám, a napadne mě: Jak to asi zní? Tak to vyzkouším! (znovu lehce zabubnuje prsty na stůl)Vždyť se také říká, že hudba je kolem nás neustále, ale je to právě člověk, a hudebník obzvlášť, jehož prostřednictvím se může projevit.

To souhlasím, v tomto smyslu je hudba skutečně všude kolem nás. A podle mě je důležité se jí v dnešní době věnovat, stejně jako jiným oblastem života, třeba sportu.

Zmínil jste inspiraci. Kdo nebo co vás inspiruje, kromě víčka od cukřenky?

Hodně jsem se naučil od Giory Feidmana. Je zkrátka fantastický a skutečný mistr, nejenom proto, jak skvěle hraje na klarinet, ale také svou schopností fascinovat druhé. To dýchání s publikem jsem se naučil právě od něj. (přemýšlí) Pokaždé, když s ním hraji, mě něčím dostane, a já pak jenom žasnu. Hrát s ním navíc vyžaduje být skutečně maximálně přítomný a pozorný.

Proč?

Protože nikdy nevíte, co přijde. (směje se) Jednou jsme nacvičovali deset nebo patnáct různých skladeb na svůj pevný repertoár. Pak Giora začal hrát. A najednou, bez sebemenšího upozornění, přeskočil na skladbu, která ale byla až na konci seznamu. A za chvíli přeskočil zase k jiné skladbě a tak pořád pokračoval! Nebo začne hrát úplně jinou melodii! (směje se) Když hrajete s Giorou, musíte ho neustále sledovat a velmi dobře poslouchat, co právě hraje. Hrát s ním je jedno velké překvapení, je to takové malé dobrodružství a velká legrace!

Na druhou stranu, pro perkusionistu to není zase tak těžké, musí jenom rozumět struktuře a rytmu dané skladby. Existují ale hudební nástroje, například kontrabas nebo akordeon, pro které je to daleko náročnější, když dané skladby neznají dopředu a mají se „chytnout“. Často to je totiž tak, že člověk musí myslet dopředu, co by mohlo přijít; tedy ne co přijde, ale co by mohlo! Díky tomu ale na jevišti panuje určité dobrodružné napětí, to Giora umí vytvořit. A také vyniká perfektní schopností vzít do něj i diváky. A to je prostě báječné!

Hudba ve světě globalizace
Hudba coby druh umění nezná hranice, a proto je schopná propojovat každého napříč zeměmi i kulturami. Existuje vůbec v současné době něco jako tradiční hudba – anebo vlivem prolínání kulturního prostředí už naprosto zanikla?

Předně je potřeba tradiční hudbu definovat; co to je – a co je to vůbec tradice, od jakého časového bodu o něčem mluvíme už jako o tradici. Je to sto let, jsou to dvě generace, nebo pět století? Kde tradice začíná?Nuže? Vyučujete hudbu na řadě hudebních škol po celém světě, jak to tedy vidíte?

(směje se) To není tak snadné říct, názory se liší. Někteří tvrdí, že tradiční je to, co existovalo vždycky – myšleno ve vztahu k evoluci. Hudba se ale přece také vyvíjí, nezůstává stejná! Podle mě tradice vzniká v okamžiku, kdy je připravená a schopná se změnit, posunout dál. Jinak tradice umírá, stává se pouhým uměleckým artefaktem, který se dá – nebo dokonce musí – zakonzervovat, aby jako takový nezemřel úplně.

Tento pohled na tradici můžeme přenést i na člověka. Existují lidé, kteří nechtějí nic měnit a chtějí všechno uchovat takové, jaké to je. Možná proto, že mají ze změn strach. Nebo chtějí pokračovat v osvědčených způsobech, které znají a které přejali od svých rodičů a prarodičů. Možná z pocitu jakési vnitřní povinnosti, smyslu života. To samé můžeme najít i v hudbě jako určitou touhu dělat všechno stejně jako dosud. Ale jak říkám, i samotná hudba se přece vyvinula, a nespadla z nebe! (směje se) Tenhle vývoj je hezky vidět například ve vývoji hudebních nástrojů.

Proto je podle mě tradice důležitá, a to zvlášť tehdy, když slouží lidstvu a světové komunitě a má na ně pozitivní vliv. Neměla by ale a priori stát nade vším; jakmile to, co je tradiční, jde ve svých důsledcích proti přírodě a proti člověku, není nutné v tom pokračovat jenom proto, že je to tradice.

Ptám se také proto, že ve svých skladbách propojujete hudbu různých žánrů i kulturních tradic. Například jazz nebo klasickou hudbu s orientálními prvky z hudební tradice Východu. Jak konkrétně tenhle styl hudby přiblížit posluchačům, zvlášť těm mladším?

U mladších posluchačů je potřeba zohlednit jejich naprosto odlišné zvyky, co se poslouchání hudby týče. Podle mě je za tuhle situaci odpovědný především komerční způsob myšlení naší společnosti současné doby. Komerce toho v naší společnosti už hodně zničila – a stále to pokračuje. A to si nemyslím jenom já, ale víc lidí. To samé platí i pro komerční hudbu; jen se zaposlouchejte kolem sebe: během posledního desetiletí nás hudba doslova pohltila. Je v obchodních centrech, na ulicích, na letištích, v kavárnách, hotelích, ve vlacích… Lidé jsou stále vystaveni nejrůznějším zvukům, hluku a hudbě, o kterou velmi často nestojí a ani se nezajímají o její kvalitu nebo obsah. Hudba se stala dostupnou kdekoliv a kdykoliv, za tím stojí moderní technologie typu YouTube na počítači nebo takzvané chytré telefony (poznámka autorky: smart phone). Tímto způsobem si uši člověka zvykají na všechny tyto zvuky a jsou to zvuky špatné kvality. Lidé také chtějí „za málo peněz hodně muziky“, kvalita je ale tolik nezajímá.

Navíc komerční hudba nenechává příliš mnoho prostoru pro lidskou fantazii. Kdybych to měl připodobnit k vyprávění příběhů, líčí všechno příliš dopodrobna, je příliš názorná a všechno pojmenovává. A také se neustále zhoršuje schopnost samostatně hudbu vytvářet. To ale musí člověk začít dělat už v dětském věku, ve škole a školce.

… řekla bych, že ještě dřív – v rodině.

Ano! Doma by se mělo hodně tančit, zpívat, věnovat se hudbě. Neříkám, že má být každý člověk muzikant. (směje se) Ale je to stejné jako s jinými věcmi, které jsou pro člověka dobré, třeba sport. Jaký druh sportu, to už si každý vybere sám, podle toho, co ho baví. Stejně tak je dobré chodit na procházky na čerstvý vzduch, zhluboka dýchat, chodit po kopcích a rozhlížet se po krajině, zdravě se stravovat, číst, navštěvovat klidná místa… Tak podobně je důležité určitým způsobem se také věnovat hudbě. Tohle všechno má na náš život velký vliv, jednoduše proto, že jsme lidi – a ne stroje.Předpokládám, že ve vaší rodině to platí také. Vaše děti s vámi dokonce na některých koncertech také vystupují.

Ano, v naší rodině se hodně věnujeme hudbě, hodně zpíváme a tancujeme. Protože si myslím, že pro zachování určité rovnováhy v životě je důležité, aby byl člověk nějakým způsobem kreativní. Bubnování, zpěv a tanec a kreativita obecně jsou velmi důležité pro posílení motoriky a vůbec vnímání našeho fyzického těla. A také pro mozek, je to určitý druh „mentálního tréninku“.

Doma s dětmi totiž nehrajeme pouze tak, jak jsem popisoval na začátku, improvizačně a nechat se nést na vlně inspirace. Hrajeme i složité komplexní skladby s indickými nebo korejskými rytmy, u kterých se musí hráč velmi soustředit, zvlášť když se je musí naučit zpaměti. V těchto skladbách je také hodně matematiky a zároveň hodně legrace.

Festival Tamburi Mundi jako prostor kulturní výměny
Jste zakladatelem a uměleckým ředitelem hudebního festivalu Tamburi Mundi, který se specializuje na bubny, perkuse a všechno, co je s bubny spojené. Co vás vedlo k tomu, abyste začal pořádat právě tento druh festivalu?

Vždycky mě hodně zajímalo prolínání kultur, hudby a různých hudebních tradic rámových bubnů a perkusí. Moje první vize byla dopravit do Freiburku (poznámka autorky: město, ve kterém Murat Coşkun žije a kde se festival koná) nejrůznější bubny z různých kontinentů a uspořádat tady takové malé bubnové setkání. Začínali jsme pouze se třemi, čtyřmi workshopy a malými koncerty. Když jsem ale v roce 2006 uspořádal první větší setkání rámových bubnů, velmi záhy jsem zjistil, že máme problém s místem – protože přišlo hodně lidí! (směje se) Tak jsme se museli spontánně stěhovat na jiné místo. Zájem o festival byl mezi lidmi obrovský, a tak jsme o rok později mohli s klidným srdcem zorganizovat druhé setkání, už na jiném místě, které bylo větší… a které se znovu ukázalo jako kapacitně nedostačující vzhledem k počtu účastníků! (směje se) Od roku 2008 se tedy všechny koncerty v rámci festivalu konají v místním kulturním centru E-Werk (více o něm najdete zde), což je přesně to nejvhodnější místo!

Letošní ročník festivalu byl jubilejní, oslavili jste deset let existence. Pro inspiraci čtenářů: co všechno bylo k vidění a poslechu – a co třeba bude i příští rok?

(směje se) Bylo toho hodně, program byl skutečně hodně nabitý. Ten, kdo má rád klasickou hudbu, mohl ochutnat koncert smyčcového orchestru spolu s doprovodem perkuse. Kdo dává přednost tanci, mohl využít skvělou příležitost vidět brilantní španělskou tanečnici flamenka a také si s ní později zatančit na workshopu. A příznivci tradiční hudby (usmívá se) si určitě přišli na své během večerů s tradiční tureckou, indickou, italskou nebo izraelskou hudbou.

Řekněte, jako hráč na bubny: existuje nějaký hudební nástroj, na který byste chtěl umět hrát?

Je hodně nástrojů, které se mi líbí a které mám rád, například violoncello nebo oud, to je typ turecké loutny. Ale to bych musel začít dřív, teď už je pozdě.

Kdybyste nebyl hudebníkem, co byste chtěl dělat?

Bavilo by mě mít občerstvení s tureckými specialitami. Nějakou malou restauraci nebo bar! (směje se)

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Murat Coşkun (1972), německý perkusionista tureckého původu, lektor a hostující docent hry na rámový buben na uměleckých školách v Německu, Švýcarsku, Španělsku, USA, Turecku a Íránu. Autor a skladatel. Vystudoval orientalistiku a hudební etnologii, zájem o různé hudební prvky prohluboval během svých cest za poznáním, zvlášť do západní Asie a východní Evropy.

Kmenový zakladatel a člen hudebního souboru mezinárodního významu Fis-Füz, který funguje od roku 1995 a hudebně se řadí do oblasti orientálního jazzu. Sólovým projektem Murata Coşkuna je Finger Dance („Tanec prstů“) doplněný o výukové DVD hry prstů na rámový buben. Velký ohlas si získal také jako perkusionista v duu společně s klarinetistou světového významu Giorou Feidmannem nebo jako součást hudebního ansámblu Freiburger Spielleyt tematicky zaměřeného na starou hudbu.

Na svém kontě má několik CD, poslední například Frames & Drums (některé skladby společně s Giorou Feidmannem) nebo firebird (hudební dialog klavíru – v podání Mariny Baranové – a perkuse Murata Coşkuna). Hudebně spolupracuje i s divadly a je zakladatelem a uměleckým ředitelem mezinárodního hudebního festivalu věnovaného bubnům Tamburi Mundi, který se každý rok koná v různých částech Německa, v Íránu nebo v Turecku. Poslední ročník (2015) se konal ve Freiburku v západním Německu, kde také vznikl rozhovor.

V roce 2006 byl o hudební tvorbě Murata Coşkuna natočen dokumentární film Sufismus – Cesta do Konyii.

Jeho hudba se vyznačuje propojováním hudebních žánrů s výrazným zastoupením prvků orientální i západní hudby, world music, jazzu, staré hudby i experimentální perkuse. Příznivce si našla po celém světě, který Murat Coşkun propojuje, nejenom ve své hudbě; koncertoval napříč západní i východní Evropou, v USA, Vietnamu, Kambodži, Indonésii, Maroku a Alžírsku.

www.murat-coskun.eu

Foto archiv M. Coşkuna, Kateřina Komorádová