Norma jako jedinečné drama duší

Před premiérou nového nastudování Belliniho opery na scéně pražské Státní opery 

Alfred Einstein prohlásil, že „kdokoli odchází z představení Normy, aniž by byl až po samý okraj naplněn poselstvím posledních stránek závěrečného dějství, neví o hudbě pranic.“

Arthur Schopenhauer pokládal Normu za „nejdokonalejší truchlohru“ a vysoce hodnotil „onen výsostně tragický účin závěrečného rozuzlení“, k němuž finále Normy dospívá „v důsledku tak ryzí motivace“. Jacques Fromental Halévy tvrdil, že by dal všechna svá díla za to, kdyby zkomponoval árii Casta diva. Giuseppe Verdi Normu chválil za rozměrné melodie („lunghe, lunghe, lunghe“), k jakým se do té doby neodhodlal žádný skladatel. Dokonce Richard Wagner, jinak žádný příznivec italské opery, se s obdivem k tomuto dílu neskrýval.

Na cestě k Normě
Příznivý divácký i kritický ohlas získal rodák ze sicilské Catanie Vincenzo Bellini (1801–1835) už svou operní prvotinou Adelson e Salvini komponovanou v době konzervatorních studií v Neapoli. Bylo mu čtyřiadvacet let a záhy dostává další nabídku z Teatro San Carlo v Neapoli (Bianca e Fernando, premiéra 30. května 1826). Jeho třetí a čtvrtá opera už zaznamenávají při premiérách v milánské La Scale bouřlivý úspěch (Pirát, 27. října 1827 a Cizinka, 14. února 1829) a jejich provedení v zahraničí včetně Vídně zahajují skladatelovu mezinárodní reputaci. Zakázky následují v rychlém sledu jedna za druhou, pro Teatro Ducale v Parmě Bellini píše Zairu (premiéra 16. května 1829), pro benátské Teatro La Fenice Kapulety a Monteky (11. března 1830) a pro milánské Teatro Carcano Náměsíčnou (6. března 1831). Mezitím se znovu ozve La Scala, která se v té době už stala prima inter pares a co do věhlasu předehnala Teatro La Fenice v Benátkách i Teatro San Carlo v Neapoli. Bellini v dubnu 1831 podepisuje smlouvu s impresárii Giuseppem Crivellim a Alessandrem Lanarim, k nimž se právě připojila další významná osobnost italského operního managementu, Bartolomeo Merelli. Předmětem této smlouvy je opera pro zahájení karnevalové sezony v prosinci 1831.

Námět Bellini nehledal dlouho a už 23. července 1831 sdělil svému příteli Alessandru Lamperimu, že se rozhodl pro tragédii francouzského básníka Alexandra Soumeta (1788–1845) Norma aneb vražedkyně dětí, „která se teď s velkým úspěchem hraje v Paříži“. Pětiaktová veršovaná tragédie měla premiéru 6. dubna 1831 v Théâtre de l’Odéon a slavila tam triumfální úspěchy – mimo jiné také díky představitelce titulní role, velké francouzské tragédce Marguerite-Joséphine Weimer, řečené Mademoiselle George.

Libretistou Normy byl Belliniho stálý spolupracovník Felice Romani (1788–1865). Poprvé se sešli roku 1827 při práci na Pirátovi; s výjimkou poslední, desáté opery Puritáni napsal pak Romani libreta ke všem dalším Belliniho operám.

Romani byl považován za nejlepšího italského libretistu své doby. Byl velmi vzdělaný, v rodném Janově a v Pise vystudoval práva a literaturu, procestoval půl Evropy, pobýval ve Francii, Řecku, Španělsku a Německu. Nabídku na místo dvorního básníka ve Vídni nicméně odmítl, nechtěl se vázat, musel by nejméně šest měsíců trávit ve Vídni. Stejně tak odmítl práci v Paříži, navzdory svému hlubokému zájmu o francouzskou literaturu. Vrátil se domů, do Itálie, a zvolil si dráhu svobodného spisovatele, operního libretisty. Po úspěchu libret pro Simona Mayra La rosa bianca et la rosa rossa a Medea in Corinto (obojí 1813) mu bylo nabídnuto místo domácího libretisty milánské La Scaly, které přijal. Byl vysoce produktivní; napsal kolem stovky libret včetně Turka v Itálii pro Rossiniho nebo Anny Boleny, Lucrezie Borgie a Nápoje lásky pro Donizettiho. Nakonec nápor zakázek nezvládl a na podzim 1832 se dostal mezi dva mlýnské kameny, Belliniho, pro něhož měl psát text k jeho deváté opeře Beatrice di Tenda, a Donizettiho, jemuž slíbil Parisinu. Závazky sice dodržel, pro Donizettiho však se zpožděním, a důsledkem byl spor nejen s Donizettim, ale také s Bellinim. Jejich umělecká spolupráce skončila, nicméně po své poslední, desáté opeře Puritáni, komponované na objednávku pro pařížské divadlo Théâtre Italien na text Carla Pepoliho (premiéra 24. ledna 1835), se nechal Bellini slyšet, že bez Romaniho žádnou další operu nesloží. Už k tomu ale nedošlo, chronicky přepracovaný Bellini podléhá úplavici a Romani 21. října 1835 uveřejňuje v deníku Gazzetta ufficiale piemontese, jehož byl redaktorem, nekrolog, v němž mimo jiné vyjádřil nejhlubší lítost nad jejich rozepří.

Romani ve svých libretech nevymýšlel nové náměty. Adaptoval už existující látky – úpravy byly tehdy, v době liberální či neexistující autorskoprávní legislativy, běžné. Narazil jen jednou, v případě libreta k Donizettiho opeře Lucrezia Borgia podle hry Viktora Huga; ten po londýnské a poté pařížské premiéře opery dosáhl soudním příkazem zákazu dalších provedení. Volba Hugovy hry Lucrèce Borgia nebyla náhodná, Romani si pro adaptace vybíral většinou hry prověřené úspěchem v pařížských divadlech. Francouzštinu ovládal, jeden čas francouzskou literaturu překládal. Jeho druhý, neméně hluboký zájem patřil antice, dokonce se podílel na přípravě šestisvazkového Slovníku všech mytologií a antiky, který zahrnul i poznatky o jiných kulturách, například o druidech a Keltech. Znalost francouzštiny a mytologie se promítla do řady jeho libret – včetně Normy. Ostatně, už v roce 1820 napsal „druidské“ libreto s názvem La sacerdotessa d’Irminsul (Kněžka Irminsulova) pro Giovanniho Paciniho.