Ztratit se v rytmu a v čase

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s Muratem Coşkunem, německým perkusionistou tureckého původu, autorem hudby, hudebním lektorem, skladatelem, zakladatelem a uměleckým ředitelem mezinárodního Festivalu Tamburi Mundi 

„V dnešní době je obzvlášť důležité mít čas ztratit se v čase. To jde dobře, když nehrajete na jevišti. Když hrajete na jevišti, nemůžete se tak moc ztrácet – jednoduše proto, že tam nejste sami. Jsou tam posluchači a vy musíte být s nimi. A vzít je takříkaje s sebou,“ říká Murat Coşkun, perkusionista, skladatel, lektor a umělecký ředitel Festivalu Tamburi Mundi.

Jak se to dělá, „vzít posluchače s sebou“? Proč nehrát na víčko od cukřenky, ale doprovázet Gioru Feidmanna? Co z nás udělaly chytré telefony a existuje vůbec v současné době globalizace něco jako tradiční hudba?

K rozhovoru jsme se sešli v budově symfonického orchestru Německého rozhlasu-jihozápad (SWR) v jeho sídle v německém Freiburku. Do zahájení letního festivalu Tamburi Mundi tehdy chybělo pár dní (červenec 2015) a harmonogram Murata Coşkuna praskal ve švech. O to vzácnější ta domluvená půlhodinka pro náš rozhovor byla.

Murat Coşkun
Murate, máte bohatou hudební historii: jste perkusionista, učitel hry na bubny a také umělecký ředitel festivalu Tamburi Mundi. Vzpomenete si na své první setkání s bubnem?

Rytmus a i rytmický pohyb mě fascinovaly už od dětství. Jako dítě jsem měl hodně rytmických koníčků, žongloval jsem a chodil do několika tanečních kroužků. Rytmus a jeho matematická stránka mě skutečně hodně bavily. Ta jednota, která má svůj počátek a také konec. Dobře je to vidět při žonglování, kde je důležité správné načasování. (tleskne dlaněmi) Špatné načasování – a míček spadne na zem.

Kromě toho jsem jako malý hrál na tureckou loutnu, s tou jsem ale brzy přestal a ve dvanácti jsem začal hrát na buben. Tehdy to mělo ještě hodně daleko k jakékoliv fundované prstové nebo úderové technice, k té jsem se dostal až v osmnácti, devatenácti. Od té doby jsem prošel spoustou hodin pod vedením učitelů a ještě víc vlastních cvičení, než jsem se sám stal učitelem.

Rytmus a buben k sobě neodlučitelně patří. Buben je navíc archetypální nástroj, najdeme ho v každé kultuře a v každé době. A tajemství toho, proč pořád „funguje“, možná tkví v tom, že evokuje puls lidského srdce… Díky čemuž dokáže lidi naprosto jedinečně propojit.

Ono existuje několik způsobů, jak na buben hrát. Například takzvané velmi vědomé bubnování, kterým hrajete pevně dané skladby, musí být velmi jasné a mít strukturu. Naproti tomu volné bubnování je takové, kdy si jednoduše vezmu buben a něco intuitivně hraji. Zkrátka začnu a něco hraji. Bez sebemenšího povědomí o čase. Toto umění bezčasové hudby mi dovoluje hrát ve svém vlastním tempu, tu zpomalím, tu zrychlím. A ještě něco docela jiného je hrát ve skupině; tam je úplně jiná energie. Vždycky to je ale spojené s naším tělem, s pulsem našeho srdce, jak říkáte.

Je tato bezčasovost oním místem, kde vzniká improvizace? Kde pouze plujete s proudem?

Přesně tak. A v dnešní době je obzvlášť důležité, abychom měli čas ztratit se v čase. Někam se ponořit a jen tak pět, dvacet nebo třicet minut hrát. Ano, naprosto souhlasím s tím, že bubnování dává energii. Pro mě osobně, když bubnuji, to je jako dostat se do zvláštního opojení. Tehdy nepotřebuji nic pít ani kouřit. Bubnování mi dává opravdu hodně moc.Murat CoşkunJe možné ztratit se v čase také tehdy, když hrajete s někým, například ve dvojici? Vy sám v duu často vystupujete, známé jsou vaše kousky s klarinetistou Giorou Feidmanem nebo klavíristkou Marinou Baranovou.

Rozlišil bych mezi hudbou hranou na jevišti a hudbou hranou mimo jeviště. Když hrajete na jevišti, tak se tak moc ztrácet nemůžete, protože tam nejste sama. Jsou tam s vámi ostatní hráči, diváci a posluchači. Musíte tam být s nimi, ba co víc: musíte je vzít s sebou.

Jak se to dělá?

Inu… Záleží na více faktorech. Třeba na složení vašeho publika; někdy v něm jsou děti. Jako táta dvou dětí vím, že když jdou rodiče se svými dětmi na koncert, z padesáti procent jsou na koncertě – a z padesáti jsou svými myšlenkami někde jinde. Tomuto složení publika musím také uzpůsobit repertoár a vybrat něco jednoduššího a „srozumitelnějšího“.

Nebo denní doba, kdy hrajete; koncerty se nekonají jenom večer, ale i v poledne nebo jako matinee, tedy dopoledne. Tohle všechno hraje velkou roli, spolu s tím, zda se koncert koná ve všední dny, nebo o víkendu. Když jdete na koncert ve všední den, jste v úplně jiném naladění, ne tak uvolněná a klidná, protože možná jdete rovnou z práce. Ve všední dny je celkově atmosféra na koncertech poněkud těžší, řekl bych, i pro samotné hudebníky.

Proč?

Musejí začít pomaleji a do tempa postupně vtéct, protože posluchači jsou mnohem víc zaneprázdněni starostmi všedního dne a zpočátku dost možná ještě nejsou svou pozorností plně přítomni. Jsou různé koncerty a pro mě je důležité, aby každý vznikal právě v daném okamžiku. Když tedy hraji jeden a tentýž kus ráno, nechci ho hrát večer stejně. Chci vzít danou situaci, jaká je.

Tohle tedy platí pro hudbu určenou pro jeviště a diváky.

Ano. Při tomhle způsobu hraní musím být vždycky maximálně přítomný, abych se mohl na diváky naladit a převzít jejich energii – a také, abych byl schopný jim ji vrátit. Kdybych na jevišti hrál čistě jenom sám pro sebe a hrál bych skvěle a neskutečně rychle, možná by to na některé diváky zapůsobilo – ale zmizela by vzájemná energie. Bylo by to tak, že „tady je umělec“ (zvedne jednu ruku nahoru) „a tady je divák“ (druhou rukou klesne). Pro mě je ale důležité, aby byli všichni na stejné úrovni (vyrovná obě ruce do jedné roviny). Divák je pro mě hodně důležitý. Protože bez diváka nemůže umělec existovat.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3