Ztráty všední i nevšední. Lost Objects na Nové scéně

Postminimalistické oratorium Ztracené předměty (Lost Objects), meditace o ztrátách obyčejných i neobyčejných věcí, o ztracených lidech, cestách, myšlenkách, zapomenutých obřadech, zanikajících tradicích, ale i o ztrátě porozumění mezi lidmi uprostřed současné informační exploze, vzniklo v roce 2001 z podnětu drážďanského festivalu soudobé hudby Dresdner Musikfestspiele jako výsledek spolupráce autorů, jimiž jsou skladatelé Michael Gordon, David Lang a Julia Wolfe s libretistkou Deborah Artman, a rockové kapely hudebníků newyorského uskupení Bang on a Can s orchestrem Concerto Köln, sborem RIAS Kammerchor, přizvanými sólisty a DJem Spooky.

Barokní orchestr s dobovými nástroji ve starém ladění, sbor a vokální sólisté, sopranistka a dva kontratenoristé inspirovali autory k volbě formy díla, přímo odkazující k raně baroknímu oratoriu uzavřených hudebních čísel jako k dalšímu ztracenému předmětu, konfrontovanému se současností.

Nahrávka drážďanského provedení na CD labelu Teldec Ztracené předměty proslavila, ovšem jak se s odstupem času zdá, jejich první nastudování a ani americké provedení v Brooklyn Academy of Music v roce 2004 ještě zdaleka nevyčerpalo možnosti, které interpretům partitura nabízí. Na ztracenou formu raně barokního oratoria autoři Ztracených předmětů navázali jen volně, jejich hudba je svébytná, bez citací a prostá jakýchkoliv historizujících parafrází. Inscenátoři scénického provedení na Nové scéně Národního divadla v čele s dirigentem Petrem Kofroněm proto s jejich souhlasem zvolili provedení komorním orchestrem ve stejném „händelovském“ obsazení, ale současnými nástroji, v současném evropském ladění (a¹ = 442 Hz), s komorním smíšeným sborem a ve skupině sólistů s mezzosoprány místo kontratenorů. Kontrapozice klasického orchestru, sboru a sólistů s čtyřčlennou rockovou kapelou (elektrická kytara, baskytara, klávesy a bicí) a zvukovou režií zůstává, avšak bez DJe. Významové odkazy jeho remixů v podobě vkládaných meziher při scénickém provedení převezme vizuální složka představení, využívající klasické animace napojené on-line na živá data z internetu, která vytvoří repetitivní hudbě oratoria odpovídající vizuální kontrapunkt.

Oratorium je ve své rané podobě velice blízké opeře. Obě formy vznikly v Itálii po roce 1600 současně. Opera rozvíjí světské náměty a vyjadřuje pozemské lidské city, naopak oratorium má námětem i zaměřením na transcendentální přesah lidské existence blíže k duchovní hudbě. Společným znakem obou je stavba formy, spočívající v řazení uzavřených hudebních čísel různého obsazení, které je podřízeno literárnímu námětu. První oratoria se hrála převážně v sakrálním prostředí (oratorio italsky značí modlitebnu, oratoř), ale také v divadlech, v době, kdy se opera s ohledem na průběh církevního roku nehrála. Tam se zpravidla oratoria prováděla scénicky.

Deborah Artman shrnula do jedenácti částí textu libreta odpovídajících jedenácti částem oratoria v pregnantní zkratce různé podoby ztrát, které denně potkávají každého z nás: od ztrát banálních věcí po ztráty nenahraditelné, podává zprávu o ztracených lidech, o ztracených cestách, myšlenkách, rituálech, o ztrátě porozumění mezi lidmi, o ztrátě schopnosti porozumět významu řeči, o ztrátě významu slov a významu vůbec, dotýká se i ztráty tradičních hodnot a významu ztracených obřadů.

Z posvátných textů Tóry (תורה‎‎) a Talmudu (תַּלְמוּד‎‎) si vypůjčuje návody, jak s nalezenými věcmi spravedlivě naložit, protože podoby ztrát jsou různé: jedny jsou běžné, jiné obvyklé, ale jsou mezi nimi i ztráty morální, spirituální, a některé jsou i metafyzické…

Hudba oratoria představuje ubíhající proud reálného času, unáší vzpomínky, které oživují naši slábnoucí paměť. Žijeme ve světě, kde věci rychle zastarávají a mizí. Ale ne vše zastarává, přestože nemáme problém odstranit to, co je už víc než rok či dva staré. Textem oratoria nám autoři sdělují, co je pro ně důležité, co je důležité zachovat, co připomenout, co si v běhu času zapamatovat. V libretu je uložena řada otevřených i rafinovaně skrytých souvislostí a symbolů. Každá z jedenácti částí oratoria, určená různým sestavám sólistů, sboru i orchestru, představuje melodicky i harmonicky jednotný a hudebně uzavřený celek, strukturovaný vrstvením rytmických pásem a rytmem zpívaného textu, který určuje výrazový charakter, tempo a spád živého hudebního proudu. Řazení částí i jejich vždy přímočarý hudební charakter odpovídají dramaturgické osnově libreta i jeho symbolickému výkladu.

(­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­poznámka autora: Podle číselné symboliky má jedenáctka dva výklady: jako 5 + 6 představuje přímé spojení nebe a země, ale zároveň i lidskou nedokonalost, protože součtem číslic (1 + 1) získáme dvojku, základní symbol duality. Ztracené předměty skutečně mají obě možné symbolické interpretace, kosmickou i lidskou, která se odráží v dualitě jejich instrumentáře. Porovnáním myšlenkových souvislostí textů a jejich rozdělení mezi autory hudby získáme následující rozdělení celku: 3 + 1 + 2 + 2 + 3 (shodné s umístěním vstupů DJe v nahrávce). Uvědomíme-li si, že jednička představuje Prvního v hierarchii (Boha), dvojka dualitu a polaritu, trojka triádu jako tvořivý aspekt, a podle Kabaly tři stupně podoby lidské duše: spirituální (נְשָׁמָה – nešamah), myslící (ר֫וּחַ – rúach) a zvířecí (נֶפֶש – nefeš), otevře se nám nový prostor k přemýšlení.)

Každý z autorů komponoval části, které svým způsobem vzájemně myšlenkově souvisí, což se projevuje – i při společně promyšlené koncepci celku a jednotném stylu – odpovídající příbuzností povahy hudební invence těchto částí.

1. Ztratil jsem ponožku
Recitativ Ztratil jsem ponožku je meditací nad ztrátami věcí, které potkávají každého z nás; jejich dlouhý seznam je promíchaný a významově nerozlišený, podobně jako nelze předvídat ani objektivně stanovit míru subjektivního prožitku jakékoliv ztráty. Slova a hudba pozvolna vytvářejí pocit imaginárního rituálu: opakovaný motivek, rytmicky obměňovaný slovy textu na vzestupné malé septimě (d¹-c²), neodbytně prochází celou větou nesenou dlouhými zadržovanými tóny orchestru. K sólovému sopránu se přidávají ženské hlasy, zatímco mužské, společně s tympánem, stvrzují pojmenování ztraceného předmětu (autorem hudby je David Lang).

2. Zvuková afázie
Zpráva o zvukové afázii, o nemoci, která způsobí ztrátu schopnosti porozumět významu mluvené řeči, je svěřena sólistům a sboru, provázeným rychlými figuracemi smyčcových nástrojů, k nimž se zvolna přidávají všechny ostatní. Souhra kánonicky vedených hlasů vytváří působivou zvukovou výslednici (autorem hudby je Michael Gordon).

3. Holub stěhovavý
Jednou ze ztracených cest mezilidské komunikace je holubí pošta, kterou současná civilizace opustila, podobně jako jsou zapomenuty další prostředky přenosu zpráv: telegraf, morseovka, kouřové signály…

Jemná a zvukově barevná hudba části Holub stěhovavý vytváří působivou iluzi výšky a letu širokým prostorem: Živý pohyb smyčcové skupiny s akcenty elektrické kytary odměřují plynutí času a pod zadržovanými vysokými tóny flétny se zvolna rozvíjí polyfonie hlasů do širokého diapazonu (autorkou hudby je Julia Wolfe).

4. Když by kdo
Čtvrtá část Když by kdo, hudbou i slovy přímo odkazujícími na Tóru, připomíná staré kultické rituály zápalných obětí, při nichž věřící bytostně prožívali svůj vztah k Bohu (poznámka autora: 1. a 4. kapitola III. knihy Mojžíšovy (ויקרא‎‎), v Bibli (Lev 1, 2–8; Lev 4, 13–20)). Po zničení jeruzalémského chrámu jsou pro židovskou bohoslužbu navždy ztraceny. Je to dvojí ztráta: Navždy je ztraceno místo těmto obřadům určené a spolu s tím je navždy ztracena možnost vstoupit do přímého vztahu s Hospodinem. Drsná a hlasitá hudba jako by strnula v posvátné hrůze: smíšený sbor s podporou dechových nástrojů a elektrických kytar deklamuje na dvou střídajících se disonantních akordech rytmizovaná slova v kontrapozici s metricky odlišným pásmem sóla bubnů, figurací smyčcové skupiny a cembala, jimiž pronikají akcentované dlouhé tóny unisona lesních rohů a fagotu, připomínající zvuk šofaru (autorem hudby je David Lang).

5. Našel jsem dobytče svého nepřítele
Požadavek Tóry, jak spravedlivě naložit se ztraceným a nalezeným majetkem, i kdyby patřil nepříteli (poznámka autora: 23. kapitola II. knihy Mojžíšovy (שמות‎‎), v Bibli (Ex 23, 4)), je zhudebněn v melodicky působivém duetu mezzosopránů Našel jsem dobytče svého nepřítele nad polyrytmickým pozadím (autorem hudby je David Lang).

6. Předejte dál: Prosím, podívejte se
Každý den se po celém světě ztrácejí a beze stopy mizí lidé, které jejich blízcí hledají, fotografie ztracených dětí se v Americe objevují i na potisku tetrapakových krabic s mlékem, jsou v televizi, v rozhlasu, na internetu… Předejte dál: Prosím, podívejte se je trojdílná sopránová árie vznášející se nad rytmicky neklidným doprovodem, ve střední části obohaceným sóly dechových nástrojů, zakončená tichou, dojemně prosebnou frází (autorem hudby je Michael Gordon).

7. Ztracená věc
Přemítání o ztracené věci, která někomu patří a on ji hledá, protože ji potřebuje, je vypůjčen z moudrosti Talmudu. Ztracená věc je ohlášena vyvoláváním sólových mezzosopránů bez doprovodu. Následuje bohatě rozvedená sborová věta v energickém rytmu samby s návratem vyvolávání nad doznívajícím rytmem bicích (autorkou hudby je Julia Wolfe).

8. Dva drží
Také následující část Dva drží má původ v Talmudu: dva se dohadují, jak se podělit o nalezenou věc. Pestrý kontrapunkt mezi skandováním tenorů a basů a lamentem sopránů a altů vyznívá nerozhodně: strnutím na společném disonantním akordu (autorem hudby je Michael Gordon).

9. Ne naše temnota (Ztráta smyslu)
Trojice závěrečných částí jsou příběhy: když řeč ztratí smysl, rozpadá se do blábolu. Libreto příběhu Ne naše temnota (Ztráta smyslu) rozvádí nonsens z projevu Nelsona Mandely: „Naší největší obavou je, že jsme nadmíru vlivní. Je to naše světlo, ne naše temnota, čeho se bojíme.“ Hudba je určena triu sólistů, k nimž se připojí sólová elektrická kytara a později naplno rocková kapela, která suverénně ovládne auditorium, zatímco orchestr mlčí (autorem hudby je David Lang).

10. Zahalila nás
Obě závěrečné části odkazují na reálné osudy ztracených objevitelů a průkopníků lidského poznání: slovy „zahalila nás řídká mlha…“ začíná dopis, který psal v roce 1921 pod vrcholem Mount Everestu své ženě Ruth britský horolezec George Mallory (1886–1924).

Nepřízeň počasí tehdy donutila jeho výpravu k návratu. Ani druhý pokus o zdolání nejvyšší hory světa v roce 1921 Mallorymu nevyšel a při třetím, v roce 1924, on i jeho společník Irvin Andrew zahynuli. Naposledy je oba spatřil dalekohledem norský geolog Noel Odell, když stoupali k vrcholu prosvítajícímu řídkou mlhou. Malloryho tělo bylo nalezeno až po pětasedmdesáti letech v nadmořské výšce 8.155 metrů. Otázka, zda oba horolezci jako první lidé pokořili vrchol Mount Everestu, zůstává nezodpovězena… Příběhu odpovídá vnitřně polyrytmicky členěná, velmi pomalá věta pro sbor a orchestr s melodickým sólem obou mezzosopránů v unisonu (autorem hudby je Michael Gordon).

11. Amelia létá
Americká letkyně Amelia Earhart (1897–1937), která jako první žena v roce 1928 v letadle překonala Atlantik, při pokusu obletět Zemi v roce 1937 za neobjasněných okolností záhadně zmizela nad Tichým oceánem.

Zmizel člověk, zmizely i jeho věci, záhadně, beze stopy…

Temnou a chmurnou hudbu předchozí části vystřídá projasnění: smyčcová skupina ve vysoké poloze, akcenty houslí, sólový soprán a ženské hlasy s působivou melodií připomenou metaforu ptačího letu holubí pošty. Do jemné a tiché hudby stále agresivněji a ve zkracujících se intervalech vpadá rocková kapela a později i orchestr hrozivými ozvěnami (autorkou hudby je Julia Wolfe).
***

Ztracené předměty jsou meditací o ztrátách, meditací, která zprvu vyvolává úsměv, posléze nostalgii, avšak do hravosti seznamů věcí zvolna proniká stále se prohlubující reflexe nevyhnutelné pomíjivosti, ale možná i marného úsilí zapamatovat si věci, které mizí a které už nejsou. V uspěchané době nás vybízí k zastavení, ke spočinutí v zamyšlení nad těmi obyčejnými i ne-obyčejnými ztracenými předměty naší společné, mizející a v záplavě informačního balastu zanikající kultury.

Michael Gordon, David Lang, Julia Wolfe:
Lost Objects
Hudební nastudování a dirigent: Petr Kofroň
Režie: Michael Bielicky, Kamila B. Richter
Scéna: Jan Hladil
Kostýmy: Zuzana Bambušek Krejzková
Členové Orchestru Národního divadla
Koncertní mistr: Monika Vránová
Kühnův smíšený sbor
Sbormistr: Lenka Navrátilová
Štěpán Uhlíř (elektrická kytara)
NTS Trio
– Michal Nejtek (klávesy)
– Petr Tichý (baskytara)
– Štěpán Smetáček (bicí)
Premiéra 17. prosince 2015 Nová scéna Národního divadla Praha

Jitka Burgetová (soprán)
Jana Horáková Levicová (mezzosoprán)
Lucie Hilscherová (mezzosoprán)

www.narodni-divadlo.cz