Tereza Pavlíková se v choreografii Odonata transformuje v hmyz, ale diváky překvapí především zcizeným závěrem. Scénu tvoří dlouhá bílá tkanina spuštěná v levé části jeviště, umístěna v diagonále, zatímco blíže k publiku čeká meotar. Tanečnici vidíme nejprve jako schoulenou bytost, ve sporém kostýmu, lehce vzepjatou kolem středu těla, který je zpevněn až do kontrakce. Tak se pohybuje lehce v rovnováze za napínání břišních svalů. Okraj látky, na níž leží, se barví bodovým světlem do ruda. Když se vztyčí a znovu usedne, nezvedá se znovu, ale lehce roztřásá. Nohy se rozevírají lehce v ecarté, otáčí se v sedu na zemi. Třes rukou i těla evokuje proměnu nebo záchvěvy zrození hmyzu zbavujícího se kukly, když si stoupne, roce připomínají zlomená křídla, nebo možná spíše taková, která ještě neumí létat, musí se teprve rozvinout. Ruce přikládá na solar a na hruď, jako kdyby chtěla samu sebe zklidnit fyzicky. Zní elektronická hudba. Dotýká se krku a tváře, pak se ruce před ústy mění v jakási kusadla. Hledá klid v sepjatých dlaních, které by měly zastavit chvění těla. Světlo se mění na frontální – je bílé a zbělá opět i prostředí, změna předznamenává zklidnění a přesun pohybu do zpomalené dynamiky. Když znovu pomalu klesne na zem, ostré diagonální světlo vytváří z pololežící postavy dojem sochy.
Po zklidnění se choreografka aktem zcizení obrací k publiku, aby vytvořila poeticko-humorný epilog. Za meotarem je položený kufříkový gramofon, ale deska chybí. Na skleněné ploše uvidíme rozesazen hmyz, jejich uschlé chitinové křehoučké schránky – a performerka jim kreslí fixou na sklo stůl a židle, jako by hmyzí společenství oslavovalo něčí narozeniny, na stole se několika tahy objeví třípatrový dort a hmyzu jsou dokresleny také drinky, opodál gramofon. Ten opravdový začne také hrát, z reproduktoru zazní zvuky společenské zábavy zachycené nějakým lovcem zvuků. Hmyz na ploše performerka opatrně nafouká na obdélník stolu a pak jej přenese na hrající SP desku. Nakonec se na zemi roztočí sama a hmyz si možná užívá tanec u zdroje, nebo se stane obětí gramofonové jehly jako symbol naprosté pomíjivosti. Performerka sama tuto metamorfózu vysvětluje v anotaci: „Po cestě do lesa sbírám ze země malé brouky, mají polámaná těla, nehýbou se. Zkoumám krásu v tomto zvláštním, křehkém, znehybněném stavu. Něco se ve mně náhle hýbe, hranice mezi mnou a hmyzem praská, ocitám se v hybridním těle, někde na pomezí. Přichází proměna jako odpověď na bezmoc a vzniká tak prostor pro novou formu života. Mrtvé nikdy nezemře!“
Mária Rašková, Martina Dorozlová a Adela Poprocká v choreografii Sonder zkoumají stabilitu lidského těla, momenty pádu a jeho zachycení, které jsou metaforou pomoci, podpory i snahy o nezávislost. Choreografie je zcela čitelná, i když může být pojata jen jako obstraktní hra s fyzikálními zákony a gravitací. Trojice je oblečená v košilích a kalhotách civilního typu. Zvuk se přibližuje a zase oddaluje, postavy jsou jako rozkývané větrem. Dunění rytmu jim dodává odvahu k většímu rozsahu pohybu. Podklesávají, popoběhnou a zastaví se, pohyb vychází z trupu, nohy jej následuj, a stejně tak se nejprve nohy zastaví a tělo ještě pokračuje v setrvačnosti pohybu. Pracují s váhou a jejím zachycením – partnersky, jedna klesá a musí se zastavit sama a vyrovnat trajektorii, jiná se spolehne na to, že ji další dívka zachytí ve volném pádu. Jde o reflexy a rychlost. Záklon a pohled vzhůru. Tanečnice se postupně pouštějí do kontaktní partneřiny a choreografie nabývá na dynamice i rychlosti, přibudou zvedačky, které se pravidelně opakují, protočení na zemi, běh, nabírání energie švihem. Na chvíli se změní v sousoší v náhle žlutém světle. A znovu se dávají do dynamického pohybu, ruce a nohy do prostoru, pak najednou nastane ticho a trojice s váháním a lehkou nestabilitou vydává dopředu k divákům. Milá miniatura končí pohledem do publika.
Julie Marková, Jasmína Miťková a Hana Sakáčová v miniatuře Ale jinak jsem v pohodě pracují s tancem i fyzickým divadlem. Kladou otázku: „Co jste nikdy nezkoušeli před publikem?“ Nevím, jak dlouho jim trvalo přijít na bizarní koupelnovou scénu, ale je pravda, že publikum ji zřejmě opravdu ještě nikdy nevidělo a vcelku se jí pobavilo. Akce ale začíná nenápadně, příchodem jedné z performerek v civilních minišatech a s papírovou dárkovou taškou v ruce. Druhá se připojí z hlediště a performerky stanou vedle sebe čelem k publiku, jakoby v rozpacích z nastalého ticha. Tanečnice se pomaličku naklání a bere si od první tašku, ve velmi zpomaleném pohybu i s mimikou. Doplní je třetí dívka, která se zapojí do zírání na publikum i akce s taškou. Vrhají jen nenápadné pohledy a čas se vleče a zastavuje – předávání rekvizity z dívky na dívku probíhá ve slow motion, tam a zase zpět. Nakonec třetí, u které taška zůstává, vyjme (já bych napsala vyňá, ale tady už asi nikdo Suchého a Šlitra nezná…) z ní tři zubní kartáčky a pastu. Pomalu je rozbalují a zcela indiferentně si počnou čistit zuby. Postupně ale obyčejnou činnost koření teatrálnost, ledna z dívek se uvolní do ležérní pózy, druhá jde do dřepu a pohybuje se, jako kdyby sváděla nebo si svádění nacvičovala doma v koupelně. Tu se jedna pohybuje do strany anebo další balancuje na jedné noze, jak se to doporučuje cvičit po ránu při očistě, abychom nemrhali časem. Jedna z tanečnic pak začne pohybovat kartáčkem naprázdno vzduchem a v sále se rozezní předehra tanečního hitu Maniac. Dívky začnou při čištění a jeho fingování křepčit jako v diskotéce. Po chvíli se ale zasekávají, zvláštní nepřirozené pohyby jim kazí tanec, dostávají se na zem a zpět do prostoru, těla se pohybují s využitím izolací, pohybové sekvence střídá klid. Až když se všechny v závěru stanou jedním propletencem těl na zemi, uvědomí si diváci, že na scéně zcela zásadně chybí umyvadlo, nebo alespoň lavor.
Julia Pabst je již absolventkou a její choreografický skeč AM I? je už dílem divadelně sebejistým. Vsadila na humor, s nímž se strefuje do klišé pohybového materiálu i do fenoménu současnosti – konzultování všech možných i nemožných soukromých a pracovních otázek s AI agenty. Přitom je v jejím absurdním čísle prvek mystifikace i skutečná pohybová kvalita. Jen z toho, co dobře známe a ovládáme, si můžeme plnohodnotně udělat legraci. Atmosféru pomůže navodit už nezáměrně vtipná přestávka, při níž již připravená performerka čeká, až její předchůdkyně setře z poplivaného jeviště tričkem pozůstatky zubní pasty. Choreografie pak začíná jako hraná performativní lekce, Julia Pabst se stylizuje do role taneční vědkyně, která zkoumá, jaké nejúčinnější choreografické postupy vyvolají na scéně hororovou atmosféru a v divácích emocionální odezvu. Jak nejlépe tato klišé objevit a zkombinovat než s pomocí umělé inteligence?
Dá se předpokládat, že všechny zvukové stopy jsou spuštěny ze záznamu, ale je nadmíru příjemné dovolit vlastnímu mozku, aby si dopřál iluzi autentičnosti. Umělkyně totiž v rámci svého teatrálního pokusu vytváří pomyslný dialog s umělou inteligencí, která odpovídá rovněž ženskými tóny hlasu. Nejprve přibude štendr s kostýmy a také kufřík s tajnou rekvizitou. AI má přijít s nejlepším řešením, jak vytvořit „děsivou atmosféru“ a vskutku neváhá definovat řadu pohybových kvalit – předvést extrémní tíhu končetin, zvířecí pohyby, nekontrolovatelné chvění, kontrasty, kolaps, mikropohyby… Performerka na všechny pokyny rychle reaguje, na okamžik mi připomněla mimy z černého divadla, ale je především tanečnicí, která provádí bryskně pokyny neviditelné rádkyně. Nechává AI „vygenerovat“ čtyři specifické pohyby, hlas dává instrukce, tanečnice si dílem zapisuje a dílem se pouští do tance. Jako by choreografie vznikala opravdu tady a teď, dotvářena za pomoci světel, stínů a zvukové krajiny. Zadání končí oním dobře známým opakujícím se dovětkem a s nabídkami další pomoci. („Chcete, abych…“ „Mám vám z xy udělat ještě z?“ „Mohu pomoci ještě s…?“ je první věc, kterou AI agentovi v nastavení zakazuji používat, neboť je to až lidsky podlézavé a dotěrné chování. Zapojení do choreografie mě velmi pobavilo.) Z kufru se začíná kouřit a tanečnice povstává s maskou stařeny, a rozeznívá jakýsi rozladěný strunný nástroj ukrytý v kufru, na nějž melancholicky vybrnkává slovenskou hymnu. Je snad nejautentičtější postavou slovenského hororu vlastenec? Pohybová klišé jsou vršena jedno na druhé, performerka se mění snad i v pavouka a jiné běsy, už si hraje s publikem sama a bez umělé inteligence. Nakonec se s mocným výkřikem ponoří do tmy, aby zase vyplula coby mrtvola, potřísněna kečupem. Odložíme-li žerty stranou, Julia Pabst se dotýká i choulostivého tématu – co se stane, když AI nezůstane jen rádcem, ale pasujeme ji na spolutvůrce? Mohou se jednou AI agenti stát choreografy? Zatím se stále ještě díváme na problematiku s humorem a nadsázkou, ale kdo ví, kam nás experimenty při rychlosti vývoje dovedou za pár dalších let. Taneční večer Fresh Dance sice přilákal jen úzký kroužek diváků, ale za navštívení stál.
Fresh Dance
19. června 2026, 19:00 hodin
ARCHA+, Praha
Program choreografií:
Tereza Pavlíková: Odonata
Koncept, choreografie, kostým a performance: Tereza Pavlíková
Hudba: Katov Synth, Fvck_Kvlt
Dorozlová, Rašková, Poprocká: Sonder
Koncept a performance: Mária Rašková, Martina Dorozlová, Adela Poprocká
Hudba: Nils Frahm
Marková, Miťková, Sakáčová: Ale jinak jsem v pohodě
Koncept a performance: Julie Marková, Jasmína Miťková, Hana Sakáčová
Hudba: Michael Sembello (Maniac)
Julia Pabst: AM I?
Koncept, choreografie, scénografie a performance: Julia Pabst
Hudba: Juraj Bolf, Julia Pabst
