Zuzana Marková brala dech a vháněla slzy do očí

První tři čísla v sále Novoměstské radnice patřila zmíněným studentům. V průvodním slově bylo zmíněno, že Zuzana Marková se spolu se svým manželem, dirigentem Giacomem Sagripantim, „věnuje podpoře mladých pěveckých talentů“, a v kontextu celého vystoupení ona podpora byla dobře patrná – studenti i jejich mentorka kladou hlavní důraz na prožitek. Ne že by technická zdatnost za výrazovou nějak pokulhávala, byla to však ona výrazovost, která u studentů působila naprosto profesionálním i neotřelým dojmem. Vojtěch Pelka i Emma Balunová předvedli herecky naprosto suverénní výkony, velmi pečlivě dramaturgicky vystavěné. Bylo zjevné, že vědí, o čem zpívají. Zvláště Vojtěch Pelka zaujal tím, do jaké míry se do zpěvu vložil emocionálně. Příležitost pódia sdíleného se slavnou profesionálkou odhodlaně „chytil za pačesy“. O obou posluchačích Deylovy konzervatoře jistě ještě uslyšíme – všechno jimi předvedené mělo razítko vyzrálosti.

Zuzana Marková, někdejší maturantka dokonce tří oborů Pražské konzervatoře (netradiční kombinace klavír, dirigování, zpěv) na sebe tedy nechala chvíli čekat (a dokonce i chvíli poté, co předstoupila – předehra k číslu Eccomi in lieta vesta… Oh, quante volte ti chiedo z Belliniho opery Kapuleti a Montekové trvá dvě minuty) a vystupňovala tím očekávání sebe samé. Toto očekávání však následně mnohonásobně předčila. Upozorňuji, že v následujícím textu se dopustím mnoha superlativů.

Mistryně bel canta hned svými úvodními tóny upozornila na svou snad hlavní devízu, kterou je práce s dechem. Požadovaný měkký a pružný dech v jejím podání stvrzoval pořekadlo, že „zpěv je hlavně dech“. V průběhu večera jsme mohli slyšet, kterak má dechová technika a její zvládnutí hlavní zásluhu na působivosti zpěvu jako takového, respektive že od ní se vlastně všechno odvíjí. Svým způsobem i herecké ztvárnění jednotlivých čísel. Marková podává vrchovaté porce emocí. V jejím podání se dostáváme za hranu zvyklostí a provedení je dechberoucí její schopností se výrazově „utrhnout ze řetězu“. Není svázána tím, „jak se to má“ a „co se má“, ale nechává snad i sama sebe přesvědčit k projevům tak srdcervoucím, že přítomným očím málem vnucuje slzy a nejsou to slzy laciné. Div, že její oči zůstaly suché.

Zpěváci mezi diváky si však museli užívat též vytříbené techniky. Tak například prudká decrescenda na držených vysokých tónech byla skvostná, i tóny nejvyšších frekvencí nikdy nepostrádaly jakousi hloubku a oporu zdola, její silný hlas obecně přímo kypí zdravím a svou znělostí nás nejednou až polekal (v pozitivním smyslu). Když skladatel předepsal sekundové kroky v horní poloze a pohodlném forte, zpěvaččin hlas nikdy nevykázal žádné známky přiblížení se k hranici, i tříčárkovaná oktáva byla s mimořádným intonačním nadhledem. V této ódě by bylo možné pokračovat, celkově jsem přese všechno měl dojem, že technika (bylo to již naznačeno), jakkoli úžasná, byla jaksi v druhém plánu. Interpretce jako by nešlo o to nadchnout virtuozitou – hlavní pro ni bylo umění a celá jeho nadstavba.

O obou klavíristech lze prohlásit, že po celou dobu doprovázení zůstali příjemně v pozadí a nebrali více pozornosti, než bylo třeba. Lukáš Klánský se představil rovněž v sólové roli, když zahrál dvě Chopinova nokturna. U druhého z nich, Nokturna Es dur, op. 9, č. 2, jsem však měl výhrady. Vím, že k romantické hudbě rubato patří, zde však bylo z mého pohledu nadužito. Rubato musí nést určité sdělení, nikoli působit ve stylu „tvoříme umění“. Nepůsobilo zvnitřněně. Rovněž nedobrá mi přišla přemíra různých připozastavení po každé malé, dílčí frázi. Diskutabilní se mi též jeví zakcelerovat v rámci závěrečné gradace na dvojnásobné tempo v průběhu několika málo (snad dvou) krátkých taktů. Tomuto číslu by slušela určitá větší ukázněnost, umírněnost.

Následoval poslední kus hlavní hvězdy večera: Ah! Non credea mirarti – Ah! Non giunge z Belliniho opery Náměsíčná. Zde jsem se ujistil, že temperamentní a živé hudební plochy (klidně rozsahově rozlehlé) Markové přece jen sedí více než ty jemné, táhlé a niterné. Uchvátit dokáže zejména bezskrupulózními výškami ve forte.

Přirozeně se dostalo i na přídavky uvedené jediným mluveným slovem večera z úst Zuzany Markové – že prý „zpěvák má víc zpívat než mluvit“. Po prvním přídavku Quando m‘en vo z Pucciniho Bohémy jsme se přesunuli k již explicitně vánoční tématice (Ó svatá noc), kdy znovu dostali příležitost studenti Pelka s Balunovou. Zde chci podotknout, že celkově malinko nešťastné mi přišlo obsazení koncertu v tom smyslu, že po celý večer jsme se téměř nedostali pod notu c1 – neustále sopránová poloha, byť se pěvci střídali, se postupně mírně „přeposlouchala“.

Po druhém přídavku měl koncert skončit nebo měl proběhnout ještě závěrečný přídavek v podání charismatické Markové. Dočkali jsme se však ještě Franckova Panis angelicus, kdy všichni tři zpěváci zpívali unisono a s pouze obecným výrazem. Druhý hlas ve smyslu kánonu hrál nepochopitelně pouze klavír. A protože se následný potlesk neutišil dostatečně rychle, došlo na závěr ještě na dvě sloky koledy Narodil se Kristus pán, která praví, že „člověk jest vykoupen“ a že „nám, nám narodil se“. Takováto slova zpívaná na území nejateističtějšího státu světa recenzentovi vyznívají až ironicky, chápu však, že tak praví provozovací tradice – koncerty před Vánoci se končí touto písní. Snaha nastolit vánoční atmosféru zde však vyzněla úporně. Je smutné, když je dojem z koncertu pošramocen přídavky – mám za to, že ani ty nesnesou polovičatost.

Vánoční zpívání se Zuzanou Markovou
19. prosince 2021, 19:00 hodin
Novoměstská radnice, Karlovo náměstí, Praha 2

Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Misera, dove son… Ah! Non son io che parlo
Wolfgang Amadeus Mozart: Venite inginocchiatevi
Wolfgang Amadeus Mozart: Ah! Perdona al primo affetto
Vincenzo Bellini: Eccomi in lieta vesta…  Oh, quante volte ti chiedo
Gaetano Donizetti:Ah, tardai troppo – O luce di quest’anima
Fryderyk Chopin: Nocturno Des dur, op. 27, č. 2
Gaetano Donizetti: Della crudele Isotta
Fryderyk Chopin: Nocturno Es dur, op. 9, č. 2
Vincenzo Bellini: Ah! Non credea mirarti – Ah! Non giunge

Účinkující:
Zuzana Marková – soprán
Lukáš Klánský – klavír
Emma Balounová – soprán
Vojtěch Pelka – kontratenor
Ahmad Hedar – klavír