Zuzana Zahradníková: Pohyb je můj život

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Letos v Mnichově končím, stejně jako pro Ivana Lišku, i pro mě je tato sezona tou poslední. Abych byla upřímná, o tom, že by mě lákalo zkusit ještě něco dál, jsem přemýšlela už dlouho. Bylo ale těžké to nějak konkrétněji pojmenovat. V první řadě jsem si chtěla zkusit nějaké konkurzy, chtěla jsem vyzkoušet, jak vypadají tréninky a zkoušky v jiných kamenných divadlech. Byla jsem například v Nederlands Dans Theater nebo v Monte Carlu. Asi bych vzala kontrakt někam do souboru a dál bych někde tančila v angažmá. Nakonec jsem se ale rozhodla pro volnou nohu. Díky nové premiéře, kterou jsme teď v dubnu měli, a především proto, že jsem za sebou ty pomyslné dveře dovřela pořádně, jsem bez toho, že bych vůbec někam odjela, z čista jasna dostala nabídky na projekty, které jsou tak krásné, že jim doteď nevěřím.

Sedmnáct let strávených v jednou divadle, to je dlouhá doba. Byla jsem sice na jednom místě, zatančila jsem si ale neskutečně obsáhlý repertoár. To, co všechno jsem tančila, mi dalo možnost spolupracovat s tolika choreografy, že mám někdy pocit, že jsem procestovala skoro celý svět. I když… je mnohem víc toho, co bych ještě chtěla vyzkoušet… Ale právě proto si říkám, že volná noha tomu bude nakloněnější, než abych se znovu upsala nějakému souboru. Tím, že jdu na volnou nohu, se pro mne otevírá mnoho nových příležitostí. Sama v sobě si říkám, že to, co mám rozjeté teď, později už možné nebude. Je to totéž jako kdybych teď s tancem skončila, už se k němu v mém věku nevrátím. Nemělo by to absolutně smysl, jsem realista. Mám v sobě stále ale i hodně dítěte, okouzlení, stále si lítám, na druhou stranu jsem si vědoma disciplíny, práce, jsem tím postižená. Když třeba přijedu domů a dva dny se nehýbu, okamžitě začínám něco se svým tělem dělat. Musím, jinak tuhnu. Pohyb je můj život.

Zajímalo by mě dozvědět se něco o dubnové premiéře od legendární Piny Bausch…

Přiznám se, že o Pině Bausch jsem až do roku 2010 nic moc nevěděla. Od doby, kdy do Mnichova přišel Ivan Liška, každoročně v dubnu pořádáme takový baletní týden. Ten začíná premiérou, po které následují představení repertoáru celé sezony. Pro tanečníky je to hodně náročné, tančíme klasiku, modernu i neoklasiku, je to takový týdenní maratón. V rámci baletního týdne u nás také hostuje nějaký soubor odjinud. V roce 2010 to byl soubor Piny Bausch z Wuppertalu s představením Masurca Fogo. Pina zemřela rok předtím, takže to bylo velmi čerstvě po jejím odchodu. Byla jsem se tehdy na představení podívat a dodnes si pamatuji, jak moc mě oslovilo. Úžasné pro mě bylo ale pozorovat i tanečníky na zkoušce. Každý z nich totiž vypadal úplně jinak. Oproti klasickým tanečníkům, kteří jsou svým způsobem uniformovaní, vypadají jeden jako druhý, byli tihle vysocí i malí, kudrnatí i rovní, takoví i makoví, což bylo fascinující. Představení se nedá popsat slovy, hluboko mě zasáhlo. V roce 2011 přišel v Německu do kin film Wima Wendese Pina a na něj jsem šla hned třikrát. Byl nádherně udělaný ve 3D. Vždycky jsem si říkala, že bych tam s těmi tanečníky chtěla být a stát. A dnes děkuji za to, že se tenhle sen stal skutečností.

Jak dlouho jste představení For the Children of Yesterday, Today and Tomorrow zkoušeli?

První přípravy začaly vlastně už před dvěma lety. Tvůrci hledali tanečníky, kteří se budou hodit nejen vzhledově, ale i srdcem. V představení se tančí, trochu mluví, trochu zpívá, je to něco úplně jiného. Celý ten výběr proto trval hrozně dlouho. Potřebovali se typově trefit do lidí, kteří tančili v původním představení, a to zabralo tu nejdelší dobu. Na všech zkouškách byly kamery, stále nás natáčeli, což bylo nejprve nepříjemné, ale posléze už jsme to ani nevnímali, zvykli jsme si na jejich přítomnost. Přijeli všichni tanečníci z prvního obsazení, kteří s námi intenzivně zkoušeli taneční sóla, a tvůrci si pak vybírali. Po prázdninách 2015 bylo vypsáno obsazení, a já tehdy nedokázala pochopit, jak z těch více než šedesáti tanečníků v souboru mohli udělat tak úzký výběr. Původně jsem začala studovat roli Helen, na premiéře jsem ale tančila roli Azusy, která je mi upřímně blíž, rezonuje se mnou víc…

O čem představení je?

O životě. Každý divák si v něm najde něco ze sebe, něco pro sebe, něco, s čím se ztotožní, něco, co ho pohladí, co ho rozpláče. Má neuvěřitelné spektrum barev. Za sedmnáct let v Mnichově jsem nezažila takové reakce publika. Je to celé tak překrásné a opravdové. Nové a osvobozující pro mě bylo především to, že je tanec o mých vnitřních pocitech, že mohu a měla bych být na jevišti v první řadě svá. A to se pak promítá do publika. Mám v představení dvě fyzicky velmi těžká sóla, ale je především důležité se v nich najít.

Zuzko, po těch letech v zahraničí mluvíš stále krásně česky. Je těžké jazyk udržovat?

Hodně samozřejmě čtu. V Mnichově máme českou skupinu tanečníků, dlouho jsem žila s Lukášem Slavickým, často telefonuji s rodinou… Někdy mám trochu pocit schizofrenie, protože je pro mě těžké rychle najít pro německé či anglické výrazy ekvivalenty v českém jazyce. Čeština ve mně ale zůstane navždycky.

Na závěr by mě zajímalo, zda už jsi někdy přemýšlela, co bys dělala dál, kdybys s aktivním tancem skončila. Je ještě předčasné se ptát, ale přece jen… člověk si asi musí chtě nechtě tyhle otázky pokládat.

Ano, je to tak! Na jednu stranu se kolikrát přistihnu při tom, že si říkám – Zuzi, uklidni se. Někde v zátylku mám totiž tolik idejí, kterým bych se chtěla věnovat, že mě to někdy v dobrém slova smyslu až děsí. Život je krátký a já to přece všechno ani nestihnu! Pak si zase říkám, že jsem tanci už dala tolik, že bych teď měla dát prostor něčemu jinému, hned vzápětí ale zjistím, že je to pro mě pořád srdcová záležitost. Jak jsem už říkala, člověk si uvědomuje, že jakmile fyzicky opravdu přestane, není k němu návratu zpátky. Tohle je to, co mě žene dál, dokud stále ještě můžu. Choreografické vlohy u sebe příliš nepozoruji, připravila jsem jen malé choreografie pro děti v soukromých školičkách. Dovedu si ale představit učení, nebo ještě lépe předávání. Neumím zatím říct, zda na škole či v divadle. Zajímá mě i psychologie a vůbec humanitní cesta. Za ty všechny roky mi tanec ukázal svou neskutečnou sílu, naučila jsem se vnímat a naslouchat vlastnímu tělu. Tohle uvědomění si sama sebe bych chtěla předávat lidem dál, aby si byl každý vědom, jaký potenciál jeho tělo má.

Děkuji za rozhovor.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat