Zuzana Zahradníková: Pohyb je můj život

Zuzana Zahradníková je jednou z českých tanečnic, které dlouhé roky velmi úspěšně působí v zahraničí. Za téměř dvě dekády, jež strávila v angažmá v Bavorském státním baletu, ztvárnila nespočet sólových rolí. Od počátku příští sezony odchází na volnou nohu. Co ji k tomu vedlo? Jaké příležitosti se jí teď otevírají? O tom i o celé řadě dalších věcí jsme si s ní povídali.

Zuzko, jak ses vlastně dostala k tanci? Pocházíš z umělecké rodiny?

Sestra mého táty, tedy moje teta, byla sólistkou v olomouckém Moravském divadle. Zatímco maminčina strana rodiny byla spíš akademicky zaměřená, dědeček byl učitel a všechny tři jeho dcery vystudovaly vysoké školy, tátova strana – všech pět dětí – se točila celá kolem divadla. Dědeček dělal divadelního ševce, druhá teta byla hlavní kostymérkou… A tátu už odmalička obsazovali do dětských roliček v činohře a baletu. Tak od nich to asi pochází…

A kde jsi začala ty?

Teta, o které jsem mluvila, je o dost starší než můj táta. Ve chvíli, kdy skončila s profesionální kariérou, si otevřela v Olomouci taneční přípravku. A já, coby malý neposeda, neskutečné šídlo, jsem do ní okamžitě začala chodit. Ventilovala jsem to ohromné množství energie, které jsem v sobě odjakživa měla. Teta brzy rozpoznala můj potenciál a já jsem velmi záhy vyhrála soutěž, která mě dostala do olomouckého střediska moderní gymnastiky. Několikrát týdne jsme tam měli i baletní hodiny, které vedl tehdejší ředitel Moravského divadla, Jiří Sekanina. Balet mi okamžitě proti gymnastice přišel tak neuvěřitelně estetický a někde uvnitř se mě hluboko dotýkal. Pan Sekanina mě navedl na myšlenku, že bych měla zkusit taneční konzervatoř, já byla tehdy ale už v sedmé třídě základní školy…

To je docela pozdě. Zkusila ses tedy hned na nějakou konzervatoř přihlásit?

Ano, úspěšně jsem složila přijímací zkoušky do Brna, ale ke škole nepatřil internát. Takže i když jsem byla na školu přijata, maminka zkoušela najít ještě další alternativy. Zavolala i do Prahy a já přijela na klasický trénink, takzvané rozdílové zkoušky. Tehdy jsem ani neměla špičky a snažila jsem se zkrátka tak nějak spíš kopírovat pohyby ostatních (směje se). Do školy mě přijali s podmínkou, že si zopakuji ročník. Tak jsem tehdy vlastně začala studovat na konci školního roku, na přelomu května a června druhý ročník, od září pak jsem nastoupila do třetího.

Nutno dodat, že tvá studia probíhala velmi úspěšně, už jen co do počtu rolí i cen, které jsi ještě na škole posbírala. Zajímalo by mě, proč a za jakých okolností tvá cesta po absolutoriu vedla právě do Mnichova?

Konkurzů jsem v posledním ročníku objela víc. Dělala jsem například konkurz do Brna, tam mi nabídli rovnou sólovou smlouvu, vzali mě i do pražského Národního divadla, do Stuttgartu a pak do nějakých dalších malých německých měst, myslím do Halle a tak. Můj tehdejší partner Lukáš Slavický byl pozvaný s dalšími chlapci z konzervatoře na malý konkurz do Mnichova, kde už od roku 1998 působil jako umělecký šéf Ivan Liška. O dívky tam sice tehdy nouzi neměli, ale protože jsme byli s Lukášem spolu, poradil mi Petr Vondruška, abych se do Německa vypravila také.

V červenci, když už bylo jasné, že je Lukáš přijat, jsme jeli do Mnichova spolu, aby si mohl vyřídit byt a další věci. Požádala jsem o trénink, po něm jsme předvedli náš oblíbený duet A Lot of Happiness od Kennetha MacMillana. Ivan Liška už ale neměl žádnou smlouvu, žádná volná místa k dispozici. Jediné, co mi v tu chvíli mohl nabídnout, byl takzvaný volontérský kontrakt. Pamatuji se, jak jsem seděla u něj v kanceláři a on zmiňoval taková světová jména jako William Forsythe či José Limón a já se na něj jen mlčky s vyvalenýma očima dívala. Jediné, co jsem tak nějak znala z Prahy, byla technika Marthy Graham. Nevěděla jsem tedy, co mu mám odpovídat, ale vnitřně jsem si říkala, já to zvládnu, potřebuji jen, abyste mi věřil. Když si vzpomenu na všechny ty pocity, přišla jsem si, jako by mi bylo znovu deset let. Setkaly se tam v jednu chvíli veškeré zkušenosti, které měl Ivan Liška za ta léta působení v zahraničí, s mou nezkušeností, mládím a ostychem.

Tehdy jste si tedy plácli a teď jsi v Bavorském státním baletu už kolikátou sezonu?

Nastoupili jsme s Lukášem v září roku 1999, teď jsem tam tedy sedmnáctou sezonu… Na jednu stranu, když se nad tím zamyslím a vzpomínám, co všechno jsem si už zatančila, vidím za tím všechny ty roky, na druhou stranu mi to někdy celé přijde třeba jako pouhých pět let. Víc ne.

Co se týče rolí, máš i po všech těch letech nějaké nesplněné sny?

Nikdy jsem neměla potřebu zatančit si Julii, Odettu/Odilii, Auroru… Na vysněné role se mě lidé v životě už hodně ptali a já se skoro až styděla, že na takové otázky vlastně nemám odpovědi. Miluji ale flamenco, španělské a cikánské tance, takže jsem si moc ráda zatančila Kitri z Dona Quijota. To ale bylo ještě na škole – v posledním ročníku jsme s Lukášem hostovali v hlavních rolích baletu v brněnském Národním divadle. Byla to pro nás oba neuvěřitelná zkušenost.

První rok jsi v Mnichově měla ten zmíněný volontérský kontrakt. Brzy poté jsi dostala reálné angažmá?

Volontérský kontrakt má oproti tomu klasickému tu nevýhodu, že ti může vedení oznámit až v únoru, zda s tebou počítá na další sezonu. Jinak to víš už od listopadu roku, který dané sezoně předchází. Já ale hned během prvního roku tančila s volontérským závazkem daleko víc než některé kolegyně, které měly normální sborovou či demi-sólovou smlouvu. O místo jsem se tedy nebála. Po čtyřech sezonách ve sboru jsem dostala demi-sólo, v roce 2007 pak smlouvu sólovou.

To je krásné. A teď mi pověz něco o tom, co tě čeká dál.

Letos v Mnichově končím, stejně jako pro Ivana Lišku, i pro mě je tato sezona tou poslední. Abych byla upřímná, o tom, že by mě lákalo zkusit ještě něco dál, jsem přemýšlela už dlouho. Bylo ale těžké to nějak konkrétněji pojmenovat. V první řadě jsem si chtěla zkusit nějaké konkurzy, chtěla jsem vyzkoušet, jak vypadají tréninky a zkoušky v jiných kamenných divadlech. Byla jsem například v Nederlands Dans Theater nebo v Monte Carlu. Asi bych vzala kontrakt někam do souboru a dál bych někde tančila v angažmá. Nakonec jsem se ale rozhodla pro volnou nohu. Díky nové premiéře, kterou jsme teď v dubnu měli, a především proto, že jsem za sebou ty pomyslné dveře dovřela pořádně, jsem bez toho, že bych vůbec někam odjela, z čista jasna dostala nabídky na projekty, které jsou tak krásné, že jim doteď nevěřím.

Sedmnáct let strávených v jednou divadle, to je dlouhá doba. Byla jsem sice na jednom místě, zatančila jsem si ale neskutečně obsáhlý repertoár. To, co všechno jsem tančila, mi dalo možnost spolupracovat s tolika choreografy, že mám někdy pocit, že jsem procestovala skoro celý svět. I když… je mnohem víc toho, co bych ještě chtěla vyzkoušet… Ale právě proto si říkám, že volná noha tomu bude nakloněnější, než abych se znovu upsala nějakému souboru. Tím, že jdu na volnou nohu, se pro mne otevírá mnoho nových příležitostí. Sama v sobě si říkám, že to, co mám rozjeté teď, později už možné nebude. Je to totéž jako kdybych teď s tancem skončila, už se k němu v mém věku nevrátím. Nemělo by to absolutně smysl, jsem realista. Mám v sobě stále ale i hodně dítěte, okouzlení, stále si lítám, na druhou stranu jsem si vědoma disciplíny, práce, jsem tím postižená. Když třeba přijedu domů a dva dny se nehýbu, okamžitě začínám něco se svým tělem dělat. Musím, jinak tuhnu. Pohyb je můj život.

Zajímalo by mě dozvědět se něco o dubnové premiéře od legendární Piny Bausch…

Přiznám se, že o Pině Bausch jsem až do roku 2010 nic moc nevěděla. Od doby, kdy do Mnichova přišel Ivan Liška, každoročně v dubnu pořádáme takový baletní týden. Ten začíná premiérou, po které následují představení repertoáru celé sezony. Pro tanečníky je to hodně náročné, tančíme klasiku, modernu i neoklasiku, je to takový týdenní maratón. V rámci baletního týdne u nás také hostuje nějaký soubor odjinud. V roce 2010 to byl soubor Piny Bausch z Wuppertalu s představením Masurca Fogo. Pina zemřela rok předtím, takže to bylo velmi čerstvě po jejím odchodu. Byla jsem se tehdy na představení podívat a dodnes si pamatuji, jak moc mě oslovilo. Úžasné pro mě bylo ale pozorovat i tanečníky na zkoušce. Každý z nich totiž vypadal úplně jinak. Oproti klasickým tanečníkům, kteří jsou svým způsobem uniformovaní, vypadají jeden jako druhý, byli tihle vysocí i malí, kudrnatí i rovní, takoví i makoví, což bylo fascinující. Představení se nedá popsat slovy, hluboko mě zasáhlo. V roce 2011 přišel v Německu do kin film Wima Wendese Pina a na něj jsem šla hned třikrát. Byl nádherně udělaný ve 3D. Vždycky jsem si říkala, že bych tam s těmi tanečníky chtěla být a stát. A dnes děkuji za to, že se tenhle sen stal skutečností.

Jak dlouho jste představení For the Children of Yesterday, Today and Tomorrow zkoušeli?

První přípravy začaly vlastně už před dvěma lety. Tvůrci hledali tanečníky, kteří se budou hodit nejen vzhledově, ale i srdcem. V představení se tančí, trochu mluví, trochu zpívá, je to něco úplně jiného. Celý ten výběr proto trval hrozně dlouho. Potřebovali se typově trefit do lidí, kteří tančili v původním představení, a to zabralo tu nejdelší dobu. Na všech zkouškách byly kamery, stále nás natáčeli, což bylo nejprve nepříjemné, ale posléze už jsme to ani nevnímali, zvykli jsme si na jejich přítomnost. Přijeli všichni tanečníci z prvního obsazení, kteří s námi intenzivně zkoušeli taneční sóla, a tvůrci si pak vybírali. Po prázdninách 2015 bylo vypsáno obsazení, a já tehdy nedokázala pochopit, jak z těch více než šedesáti tanečníků v souboru mohli udělat tak úzký výběr. Původně jsem začala studovat roli Helen, na premiéře jsem ale tančila roli Azusy, která je mi upřímně blíž, rezonuje se mnou víc…

O čem představení je?

O životě. Každý divák si v něm najde něco ze sebe, něco pro sebe, něco, s čím se ztotožní, něco, co ho pohladí, co ho rozpláče. Má neuvěřitelné spektrum barev. Za sedmnáct let v Mnichově jsem nezažila takové reakce publika. Je to celé tak překrásné a opravdové. Nové a osvobozující pro mě bylo především to, že je tanec o mých vnitřních pocitech, že mohu a měla bych být na jevišti v první řadě svá. A to se pak promítá do publika. Mám v představení dvě fyzicky velmi těžká sóla, ale je především důležité se v nich najít.

Zuzko, po těch letech v zahraničí mluvíš stále krásně česky. Je těžké jazyk udržovat?

Hodně samozřejmě čtu. V Mnichově máme českou skupinu tanečníků, dlouho jsem žila s Lukášem Slavickým, často telefonuji s rodinou… Někdy mám trochu pocit schizofrenie, protože je pro mě těžké rychle najít pro německé či anglické výrazy ekvivalenty v českém jazyce. Čeština ve mně ale zůstane navždycky.

Na závěr by mě zajímalo, zda už jsi někdy přemýšlela, co bys dělala dál, kdybys s aktivním tancem skončila. Je ještě předčasné se ptát, ale přece jen… člověk si asi musí chtě nechtě tyhle otázky pokládat.

Ano, je to tak! Na jednu stranu se kolikrát přistihnu při tom, že si říkám – Zuzi, uklidni se. Někde v zátylku mám totiž tolik idejí, kterým bych se chtěla věnovat, že mě to někdy v dobrém slova smyslu až děsí. Život je krátký a já to přece všechno ani nestihnu! Pak si zase říkám, že jsem tanci už dala tolik, že bych teď měla dát prostor něčemu jinému, hned vzápětí ale zjistím, že je to pro mě pořád srdcová záležitost. Jak jsem už říkala, člověk si uvědomuje, že jakmile fyzicky opravdu přestane, není k němu návratu zpátky. Tohle je to, co mě žene dál, dokud stále ještě můžu. Choreografické vlohy u sebe příliš nepozoruji, připravila jsem jen malé choreografie pro děti v soukromých školičkách. Dovedu si ale představit učení, nebo ještě lépe předávání. Neumím zatím říct, zda na škole či v divadle. Zajímá mě i psychologie a vůbec humanitní cesta. Za ty všechny roky mi tanec ukázal svou neskutečnou sílu, naučila jsem se vnímat a naslouchat vlastnímu tělu. Tohle uvědomění si sama sebe bych chtěla předávat lidem dál, aby si byl každý vědom, jaký potenciál jeho tělo má.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Zuzana Zahradníková se narodila v Olomouci. Studium na Taneční konzervatoři v Praze ukončila v roce 1999. Již během studií vystupovala v celé řadě představení pořádaných školou. Stala se finalistkou baletní soutěže ve Vídni, v Budapešti a v Nagoye. Od sezony 1999–2000 je členkou Bavorského státního baletu, od sezony 2004–2005 jako demi-sólistka a od 2007–2008 jako sólistka. V Mnichově vytvořila celou řadu sólových rolí například Myrtha v Giselle, Bílá paní v Raymondě, Hermia v Neumeierově Snu noci svatojánské, Gamzatti v Bajadéře, sólový part v Balanchinově – Brahms-Schönberg kvartetu, v Massinově Choreatiu, Odalisku ve Fokinově  Šeherezádě, roli Ariela v Bouři Jörga Mannese, Sestru v Cinderelle Story a Prudence v Dámě s kameliémi Johna Neumeiera, Paní domu v Les Bisches Bronislavy Nijinské, Larinu v Eugenu Oněginovi Johna Cranka, Pas de trois v Golbergových variacích Jeroma Robbinse. Výrazně na sebe upozornila v Kylianově Zugvögel a Gods and Dogs, v Lim´s Theorem a Second detail Williama Forsytha, Century Rols Davida Bombany, v Unitxt Richarda Siegala a v mnoha dalších sólových partech.