Zvítězil na celé čáře. Před 120 lety se narodil barytonista Nikola Cvejič

Ve dvacátých a třicátých letech minulého století působila v brněnském divadle řada umělců ruského a jihoslovanského původu. Rusům poskytlo Brno domov poté, co byli nuceni nedobrovolně opustit svou vlast. Styky mezi českými a jihoslovanskými zeměmi, které byly velmi intenzivní už v době habsburské monarchie, pokračovaly v plné míře i po vzniku Československa a Jugoslávie, jež byly politicky spjaty takzvanou Malou dohodou. V létě 1930 rozšířil jejich řady srbský barytonista urostlé postavy, výrazného zjevu a především výjimečných hlasových dispozic a pěvecké inteligence – Nikola Cvejič.

Po nečekané smrti vynikajícího dirigenta, šéfa opery a posléze i ředitele divadla a především faktického tvůrce svébytného profilu operního souboru v Janáčkově městě, Františka Neumanna, převzal vedoucí funkci v divadle jeho dlouholetý nejbližší spolupracovník, znamenitý režisér Ota Zítek, a za dirigentským pultem se střídala proslulá trojice dirigentů Chalabala, Bakala, Balatka. Tato čtveřice výborných a hlavně koncepčně uvažujících umělců kladla, zcela v duchu atmosféry panující v té době v mladé republice, důraz na co nejbližší kontakty se slovanskými kulturami.

Nezměnilo se to ani po pozemštění divadla v roce 1931, kdy si jeho nový provozovatel vynutil výměnu na ředitelském postu. Nový ředitel si dal přímo do svého programu uvádění slovanského repertoáru ve všech souborech. Pravdou je, že leckdy se tím, zejména v souboru činohry, svým způsobem i kryla tehdejší politická orientace některých vedoucích pracovníků a jejich úsilí přivést na jeviště díla sovětských autorů. V opeře nastoupená cesta zcela logicky pokračovala, když v ní v roce 1932 šéfovské žezlo převzal jihočeský rodák a jugoslávský občan Milan Sachs. Na Cvejičově angažování měl nepochybně velkou zásluhu dirigent Antonín Balatka, který s ním strávil několik let během svého angažmá ve slovinské Lublani.

Podle jihoslovanských oficiálních pramenů se Nikola Cvejič narodil 23. ledna 1896, v údajích Národního divadla Brno, které převzala i webová Encyklopedie města Brna, se narodil o jedenáct měsíců později, 23. prosince. Protože se domníváme, že údaje v jeho rodné zemi spíše odpovídají pravdě, a nechceme promeškat sto dvacáté výročí narození tohoto významného pěvce, rozhodli jsme se připomenout jeho jméno nyní.

Nikola Cvejič se narodil v obci Ašanj v srbské Vojvodině. Podle dochovaných svědectví inklinoval ke zpěvu už v raném mládí, ale původně se měl věnovat takzvanému občanskému povolání, studoval zemědělsko-lesnickou fakultu záhřebské univerzity a získal titul inženýra.

Nicméně v roce 1922 se stal sólistou lublaňské opery, kde studoval zpěv u profesora Hubada. V Lublani se prosadil v širokém repertoáru barytonového oboru a zcela logicky přešel v roce 1925 do opery v Záhřebu, která v té době začala budit širší pozornost. Tam studoval zpěv u sólisty tamější opery, tenoristy Jana Ouředníka, který v hlavním městě Chorvatska působil už před první světovou válkou a po pěti letech strávených v Národním divadle se tam v roce 1919 vrátil a postupně se začal intenzivně věnovat pedagogické činnosti. Té se pak věnoval i po návratu do Prahy ve třicátých letech a pro zajímavost uveďme, že jeho syn Jan Mario Ouředník byl po léta vedoucím korepetitorem a sbormistrem Národního divadla a nakonec profesorem na Akademii múzických umění. Svá pěvecká studia si Cvejič potom rozšířil u pedagogů v Miláně.

Cvejič si v Lublani a především v Záhřebu vybudoval rozsáhlý repertoár, v němž byly bohatě zastoupeny velké barytonové partie typu Escamilla v Bizetově Carmen, Scarpii v Pucciniho Tosce, titulní role ve Verdiho Rigolettovi a řada rolí v operách domácích autorů. Především to byla titulní role v chorvatské národní opeře Ivana Zajce Nikola Šubić Zrinjski. Toto dílo bylo v Brně uvedeno v září 1918 ještě ve Starém divadle na Veveří.

Nikola Cvejič podmínil svůj nástup do divadla angažováním své manželky, české tanečnice a choreografky, působící v letech 1920–1930 v Jugoslávii. Ředitel Zítek Cvejičovi jeho podmínku splnil, ačkoli funkci vedoucího baletního mistra zastával mimořádně talentovaný Ivo Váňa Psota. Zítkovo rozhodnutí vedlo k tomu, že Psota odešel a využil svého pobytu v zahraničí k svému dalšímu maximálnímu uměleckému růstu. Máša Cvejičová sice nedosahovala Psotových kvalit, ale během svého působení ve vedoucí funkci v baletu uvedla řadu zajímavých inscenací, mezi nimi řadu novinek.

Byly to například Stravinského balety Pták Ohnivák, Petruška, Apollón a múzy a Svatba, Prokofjevův Marnotratný syn a Šut uvedený pod názvem O bláznu, který jiných sedm bláznů přelstil, Ravelova Pavoučí hostina, balet srbského autora Krešimira Baranoviče Perníkové srdce anebo Špalíček Bohuslava Martinů. Po Psotově návratu se Máša Cvejičová věnovala především choreografiím oper a operet. V poválečné době se významně zasloužila o vznik a kvalitní činnost baletního souboru zpěvohry.

Jednou z prvních premiér Nikoly Cvejiče na brněnské scéně byla opera chorvatského skladatele Jakova Gotovace Morana inspirovaná motivy z venkovského života v Dalmácii a tamějším folklórem. Představení dirigenta Antonína Balatky a režiséra Oty Zítka bylo přijato velmi příznivě a setkalo se s velkým ohlasem i v Záhřebu. Tamější Zagrebske novosti po představení napsaly: „Jakov Gotovac má co děkovat objektivnosti ředitele Zítka, jenž provedení uskutečnil, a dirigentu Balatkovi, jenž učinil vše, aby dílo reprezentovalo co nejlépe a nejdůstojněji. Výborný orchestr s prvořadými členy zněl skvěle… Originální úlohu Gojena vytvořil náš známý populární barytonista Cvejič, použiv všech předností svého sonorního hlasu.“

Krátce nato sklidil Nikola Cvejič další velký úspěch v inscenaci opery Pavla Konjoviče Koštana, v níž ztvárnil roli Mitkeho (dirigentem představení byl Zdeněk Chalabala a režisérem významný chorvatský režisér Branko Gavella, který svůj umělecký osud v třicátých letech do značné míry svázal právě s brněnským divadlem.

Zejména v první fázi svého brněnského působení Nikola Cvejič prokázal, že je schopen na vysoké interpretační úrovni ztělesnit i čelné smetanovské role, krále Vladislava v Daliborovi a Chrudoše v Libuši anebo Přemysla ve Fibichově Šárce a Prospera v Bouři. Ve Dvořákových operách se s ním mohli diváci setkat v postavách čaroděje Ismena v Armidě a Šujského v Dimitrijovi.

Díky své mimořádné schopnosti herecké stylizace se Nikola Cvejič velmi úspěšně zhostil náročných úkolů, s nimiž se setkal v soudobých operních novinkách. Byl to například Vězeň hrající Dona Juana v Janáčkově posledním díle – opeře Z mrtvého domu, Ďábel ve světové premiéře Her o Marii Bohuslava Martinů, Ondřej v prvním uvedení Ostrčilova Honzova království, John Bill ve Weinbergerově opeře Lidé z Poker Flatu a zejména titulní role ve Švandovi dudákovi téhož skladatele. V postavě Krále vystoupil také v premiéře neprávem zapomínané opery Pavla Haase Šarlatán.

Velmi blízká mu byla ruská operní tvorba, kde mohl uplatnit všechny své pěvecké i herecké přednosti. Na prvním místě bych jmenoval titulní role v Musorgského Borisi Godunovovi a Borodinově Knížeti Igorovi, dále pak postavy bojara Grjazného v Carské nevěstě Nikolaje Rimského-Korsakova, Tokmakova v jeho Pskoviťance (v Brně hrané pod názvem Car Ivan Hrozný), také Fedora Pojaroka v průkopnickém Chalabalově a Gavellově nastudování mimořádně obtížné opery Pověst o neviditelném městě Kitěži a bojara Šaklovitého v Musorgského Chovanštině. K jeho významným rolím patřily rovněž Sergej v Šostakovičově Kateřině Ismajlové, která měla premiéru v Brně zanedlouho po leningradské premiéře a také hlavní role Grigorije Melechova v opeře Ivana Dzeržinského Tichý Don. V opeře Igora Stravinského Slavík byl představitelem role Čínského císaře. Z veristické tvorby připomeňme jeho Gérarda v Giordanově André Chéniérovi, Tonia v Leoncavallových Komediantech a zejména jeho skvělého Scarpiu v Tosce, kterého měli možnost obdivovat rovněž četní operní návštěvníci v divadlech v jeho rodné Jugoslávii a v řadě evropských operních scén.

Doménou Nikoly Cvejiče byly postavy hrdinů romantické operní tvorby devatenáctého století. Do paměti brněnských operních diváků se vryl jeho Amonasro ve Verdiho Aidě (v této roli v Brně vystoupil s velkým úspěchem pohostinsky v roce 1957), hrabě Ankarström v Maškarním plesu, Carlos v Síle osudu, Jiří Germont v Traviatě a zejména jeho Rigoletto a Otello.

Precizní propojení pěveckého a hereckého výrazu dokázal dokonale využít v postavách negativních a démonických hrdinů. Vedle Scarpii k nim můžeme přiřadit Mefista v Gounodově Faustovi a Markétce a Pizarra v Beethovenově Fideliovi. Stejně skvěle si ovšem vedl i v titulní roli Mozartova Dona Giovanniho (tehdy byla tato opera uváděna pod titulem Don Juan). A cizí mu nebyla ani přirozená komika Figara v Rossiniho Lazebníku sevillském. V opeře Ottorina Respighiho se setkal s další ďábelskou rolí v postavě ústředního mužského hrdiny – čerta Belfagora.

Mimořádně úspěšná byla jeho brněnská setkání s operami Richarda Wagnera, ať se jednalo o Wolframa v Tannhäuserovi, Telramunda v Lohengrinovi, nebo – a to především – o Amfortase v Parsifalovi, kterého zpíval a hrál ve skvělém představení, v němž se Milan Sachs poprvé představil publiku jako nový šéf opery (režisérem byl Branko Havelka). Dalším jeho impozantním výkonem v oblasti německé operní tvorby byl Jochanaan v Sachsově a Knittlově inscenaci Straussovy Salome, kde mu partnerkou v titulní roli byla neméně výtečná Marja Žaludová, s níž se setkal už během svého působení v Lublani.

Nikola Cvejič byl častým hostem českých i zahraničních operních scén. Jeho služeb velmi využíval Jaroslav Vogel v Ostravě, když ve třicátých letech po odchodu Václava Bednáře neměl v náležité kvalitě obsazený barytonový obor. Zpěvák tam během několika sezon ztvárnil Escamilla v Carmen, Scarpiu v Tosce, Tonia v Komediantech, Oitarra ve Fideliovi a Rigoletta. V pražském Národním divadle hostoval v roce 1930 jako Bizetův Escamillio, o sedm let později pak v úloze Verdiho Rigoletta.

Z jeho zahraničních hostování připomeňme alespoň jeho úspěchy v Dánsku, Norsku a Švédsku. Jeden z recenzentů napsal na adresu jeho výkonu: „Mnohé pohostinské výkony, jimž přecházela velká reklama, nás rozčarovaly, ale tento jižní umělec, skromně přišedší, zvítězil na celé čáře.“

Když v roce 1938 hostoval v rolích Mefista a Scarpii v Bělehradě, kritik bělehradské Politiky napsal: „Jeho umělecké kvality by značně přispěly k vývoji naší opery a jest naším přáním, aby tento umělec byl k nám také získán.“

Díky vývoji politické situace se toto splnilo, Nikola Cvejič v roce 1940 opouští Brno a stává se předním sólistou bělehradské opery, kde patřil k nejvýznamnějším členům souboru. Hostoval často v zahraničí a velmi úspěšně působil jako pedagog na bělehradské Hudební akademii. Mezi jeho žáky byla celá řada budoucích špičkových jugoslávských sólistů. Za všechny jmenujme alespoň komorní pěvkyni frankfurtské opery, vynikající sopranistku Danicu Mastilovič (narozenou 1933), která zpívala prakticky na všech prestižních světových operních scénách. V titulní roli Straussovy Elektry vystoupila celkem dvěstěkrát, z toho desetkrát na jevišti Met. V roli Turandot vystoupila na osmadvaceti scénách. Mezi její slavné role patřila i Kostelnička v Její pastorkyni, na sklonku kariéry byla představitelkou Stařenky.

Nikola Cvejič působil jako žádaný člen porot při významných pěveckých soutěžích v různých městech Evropy od Mnichova přes Ženevu po francouzské Toulouse, i v Rio de Janeiru. Zemřel 6. února 1987 v Novém Sadu. Jeho jméno nese každoroční pěvecká soutěž pořádaná ve městě Ruma. V roce 1994 vyšla kniha Vladimíra Jovanoviče Nijedan dan bez pevanja (Ani jeden den bez zpívání), věnovaná životu a dílu tohoto pozoruhodného umělce, který vstoupil do historie české i jihoslovanské opery.