Zvonimír Skřivan, dlouholetá dirigentská opora olomouckého divadla

Jak už jsme informovali, v pátek 21. listopadu zemřel v Praze dlouholetý dirigent Moravského divadla Olomouc Zvonimír Skřivan.Narodil se 12. srpna 1938 v pražských Vokovicích, ale celý jeho aktivní umělecký život byl úzce spjat s hanáckou metropolí. Už na základní škole v jeho rodišti se u něj projevil hudební talent, účinkoval ve školním orchestru. Jeho hudební vlohy podporovalo rodinné prostředí a velký vliv na něj měl jeho kamarád Jiří Mikule, pozdější sólohobojista České filharmonie a profesor hry na hoboj na HAMU. Zkusil to u přijímacích zkoušek na konzervatoři na obor flétna, ale nebyl přijat. Dál ovšem pilně pokračoval ve svém hudebním vzdělávání, soukromé lekce mu poskytoval tehdejší dirigent Filmového symfonického orchestru Štěpán Koníček.

Po maturitě na gymnáziu se přihlásil na obor dirigování na AMU. V rozhovoru, který poskytl olomouckým webovým stránkám u příležitosti svých pětašedesátých narozenin, vzpomíná na svá studijní léta: „Tehdy byla na akademii skutečná hudební elita. Studoval jsem u Smetáčka, Pujmana, Doležíla, Brocka, Klímy.“ Během studií účinkoval ve Vysokoškolském souboru Zdeňka Nejedlého a příležitostně korepetoval v Národním divadle. Poté následovaly v letech 1961–1963 dva roky vojny v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého a první angažmá, kterým bylo tehdejší Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci. Do Olomouce jej přivedl jeho o tři roky starší kolega Pavel Pokorný, který nahradil v roce 1962 ve funkci šéfa souboru opery Zdeňka Košlera, který odešel na vedoucí pozici do ostravské opery. Tehdy ovšem Zvonimír Skřivan, jenž nastoupil do funkce korepetitora opery, netušil, že Olomouc se mu stane životním údělem.Olomoucké divadlo bylo v šedesátých letech pod vedením vynikajícího manažera Svetozara Vítka velmi progresivním divadelním organismem, který se v mnoha směrech řadil k celostátní špičce, a to jak po stránce umělecké, tak po stránce provozně organizační. Zvonimír Skřivan, který si jak svou přirozenou muzikálností, tak náročností v přístupu ke svým spolupracovníkům, získal velmi brzy mimořádnou autoritu, nečekal dlouho na první dirigentské příležitosti. Přebíral jako dirigent inscenace běžného repertoáru a vedle toho mu začala být svěřována nastudování nových premiér. Tou první byl na jaře 1967 Rossiniho Lazebník sevillský, jehož režisérem byl zkušený brněnský divadelní tvůrce Oskar Linhart. Úspěch byl jednoznačný a bylo jasné, že olomoucké divadlo má dalšího výborného dirigenta. Skřivan byl jedním z dirigentů nového nastudování Smetanovy Prodané nevěsty (v režii Jiřího Fiedlera z Bratislavy) a Prodaná nevěsta se stala jeho asi nejčastěji uváděnou a také nejmilejší operou. Dirigoval ji v Olomouci, na zájezdech v celém tehdejším Československu či v roce 1972 na pozvání českého krajanského spolku ve Vídni, více než stopadesátkrát.

Významná byla v té době (ale i později) jeho spolupráce s Václavem Věžníkem, ať to byla jejich společná inscenace Dvořákovy pohádkové opery Čert a Káča a zejména špičkové olomoucké operní představení té doby, Albert Herring Benjamina Brittena, v němž v titulní roli zazářil Konrád Tuček.Zvonimír Skřivan byl autorem výborného hudebního nastudování představení jak domácích režisérů (Emil Vokálek, František Preisler, Jiří Glogar, Martin Dubovic), tak řady hostí. Z jeho operních inscenací v sedmdesátých letech si připomeňme alespoň Bizetovu Carmen, Verdiho Aidu, Pucciniho Tosku, Borodinova Knížete Igora či československou premiéru opery Ermanna Wolfa-Ferrariho na námět Goldoniho komedie Náměstíčko z roku 1974, kterou režíroval slovinský režisér Franjo Potočnik.

Zvonimír Skřivan se podílel na řadě vysoce úspěšných baletních premiér. Ne každý dirigent je schopen propojit obsah partitury a své dirigentské představy s koncepcí choreografa. Zvonimír Skřivan to uměl znamenitě a prokázal to jak v řadě inscenací, které nastudoval spolu s faktickým zakladatelem samostatného sebevědomého olomouckého baletního souboru Josefem Škodou, tak s jeho nástupci a hostujícími choreografy.

Z jeho baletních inscenací si připomeňme novinky skladatelů Jana Nováka, Vladimíra Ambrose, Václava Koláře anebo Čestmíra Gregora, kritikou vysoce vyzdvihované zvládnutí náročných partitur Asafjevovy Bachčisarajské fontány, Prokojevova Kamenného kvítku, Debussyho Moře, později suverénní hudební interpretaci partitury Bartókova Podivuhodného mandarina a Ščedrinovy Carmen, a vedle toho Gershwinových děl Rapsodie v modrém a Američan v Paříži. V listopadu 1983 nastudoval a dirigoval večer z děl Petra Iljiče Čajkovského, na kterém se ve své první samostatné choreografii Roční doby představil tehdejší čerstvý absolvent choreografie z bratislavské Vysoké školy múzických umění, nynější dlouholetý úspěšný olomoucký baletní šéf Robert Balogh. V osmdesátých letech rovněž nastudoval československou premiéru baletu Tiina estonské hudební skladatelky Lydie Auster, s níž udržovalo olomoucké divadlo přátelské vztahy stejně jako s družebním divadlem Vanemuine ve městě Tartu, kde pravidelně docházelo k výměnám umělců.K určitému zlomu v olomouckém divadle došlo na podzim 1976. Dne 15. října se dlouholetý ředitel doktor Svetozar Vítek, který se toho dne dožil šedesáti let, rozloučil se souborem. V Divadle Oldřicha Stibora nastoupil nový ředitel, který okamžitě provedl řadu strukturálních změn. Naštěstí divadelní organismus se ukázal být silnější a změny divadlu příliš neublížily. Zvonimír Skřivan byl „převelen“ do funkce šéfdirigenta operety. I zde dokázal maximálně využít svých schopností, své proslulé důslednosti a výrazně přispěl ke zkvalitnění hudební úrovně produkcí operetního souboru. Jeho pozornost samozřejmě směřovala především ke klasické operetě (Straussova díla Cikánský baron, Noc v Benátkách, Netopýr, Vídeňská krev), díla Lehárova, Kálmánova, Millöckerova, ale na druhé straně stejnou péči věnoval i muzikálům – dvojí nastudování italského pygmalionovského příběhu Když je v Římě neděle, dílům Jaroslava Ježka či původním novinkám (Brabcovy Zvonokosy).

Ani v té době ovšem neztratil kontakt s operou. Velice úspěšná byla jeho a Dubovicova inscenace Donizettiho buffo opery z divadelního prostředí Poprask v opeře. Dále to byl například Verdiho Rigoletto či vysoce ceněná inscenace Simona Boccanegry s oběma ukázkovými alternanty hlavní role Richardem Haanem a Jaroslavem Majtnerem.

Po roce 1990 se znovu plně zapojil do činnosti opery, s níž posléze operetní soubor splynul do jednoho tělesa. Připomeňme alespoň několik významných inscenací, jako byl Verdiho Maškarní ples v režii Václava Věžníka, který byl v roce 1992 uveden na festivalu Smetanova Litomyšl, Gounodův Faust a Markétka, Ponchielliho La Gioconda, Smetanův Dalibor, Mascagniho Sedlák kavalír a Leoncavallovi Komedianti.Mezi dalšími tituly je třeba jmenovat Pucciniho jednoaktové opery Suor Angelica a Gianni Schicchi, Gluckův Orfeus a Eurydika a zejména Mozartovu operu Idomeneo. Toto představení, jehož režisérem byl Ladislav Štros, se setkalo s mimořádným ohlasem a bylo oceněno na přehlídce operních divadel v Praze v roce 1997. Zvonimír Skřivan dlouhodobě spolupracoval s Moravskou filharmonii, s níž dirigoval řadu koncertů, na kterých zazněla klasická i moderní tvorba. V olomouckém a ostravském rozhlasovém studiu pořídil řadu výborných nahrávek, pro televizi pořídil nahrávku Donizettiho opery Zvonek.

V roce 2010 byl při slavnostní premiéře nové inscenace jeho milované Prodané nevěsty Zvonimír Skřivan jako významný emeritní člen Moravského divadla Olomouc uveden do síně slávy divadla.
Foto archiv rodiny Z. Skřivana, archiv MD Olomouc