420PEOPLE rozkrývají svět bolesti a strachu

  1. 1
  2. 2

Letošní podzim byl na českých jevištích nabitý tanečními premiérami. Jednu z posledních v tomto roce představil nyní také soubor 420PEOPLE, jehož tanečníci se svěřili tentokrát do rukou hostující choreografky a navázali tak po několika vlastních autorských premiérách opět na linii představování významných zahraničních autorů. Nizozemská, respektive vlámská choreografka Ann Van den Broek se vydala v inscenaci Phrasing the Pain do hlubin lidské duše a připravila tanečníkům i divákům novou zkušenost. Prosincovou premiéru v Divadle Archa doplnilo také nové nastudování úspěšného duetu z dílny Václava Kuneše Small Hour, který diváci jistě dobře znají z komponovaných večerů souboru i v celovečerní verzi (A Small Hour Ago).Choreografie Small Hour působila na úvod jako exkurze do světa, v němž je vše v pořádku a v němž je na prvním místě objevování, vzájemné poznávání, podpora a vzájemnost. Okamžik zlomu, kdy se setkávají dvě bytosti, aby se vydaly na společnou cestu, může pro každého znamenat něco jiného, můžete v něm vidět setkání dvou dospělých bytostí nebo také dítě objevující svět, údiv nad zázraky, které se kolem nás nepovšimnuty odehrávají. Novými interprety kusu, který plyne na vlně minimalistické hudby a ohlasů baroka v jemných pohybech a křivkách, jsou Zuzana Herényiová a Saša Volný, kteří dodávají choreografii svůj vlastní styl. Partnerská souhra je nezpochybnitelná a duet tančí s velkým nasazením. Je to takové uklidnění před hlavním náporem, který přichází s premiérovou inscenací.

Phrasing the Pain se zabývá možnostmi vyjádření a prožívání vnitřní, psychické bolesti, jež může být zrádně reálnější než fyzická, a dokonce se skrze ni projevovat, a přece se zdá tak nepochopitelná tomu, kdo ji právě necítí anebo má to štěstí, že ji nezná. Na rozdíl od fyzického zranění je neviditelná, a proto nevzbuzuje empatii. Diskuze pod zprávami z černé kroniky pojednávajícími o lidech, kteří dobrovolně skoncovali se životem ze zdánlivě nepochopitelných citových důvodů, jsou plné přezíravých rad o tom, co za to stojí a nestojí, jako kdyby dotyční všeznalci nevěděli, že důvod je podružný a že příčinou je vnitřní utrpení, před kterým se člověk snaží uniknout jakýmikoli prostředky. Je možné je vyjádřit pohybem? „Jedná se o pohyb, jenž vyvěrá z bolesti a smutku, které lidská bytost prožívá při ztrátě někoho blízkého – přítele, rodiče, dítěte… Každý jednotlivý pohyb se přímo vztahuje k takovým pocitům, každý má svou roli ve vztahu k otázce duševní bolesti,“ píše se v anotaci k choreografii. A choreografka nemá na mysli jen šok ze smrti, ale i bolest z duševního odloučení a zklamání. Emoce a fyzická reakce těla jsou spolu vždy propojeny, a co je moderní (a současný) tanec na světě, vždy byl těmito aspekty fascinován. Ne nadarmo se v německojazyčném prostředí ujalo pro taneční modernu označení výrazový tanec, Ausdrucktanz. Tanec je přímo předurčen k vyjadřování emocí a pocitů, a to i těch nejnepříjemnějších.Stoupající obliba fyzického či pohybového divadla u nás přinesla mnoho témat týkajících se především bolesti způsobované zvnějška, útlaku, agresivity, ubližování sobě i jiným lidem. Naše jeviště jsou často arénami soubojů, vězeňskými zdmi, v jejich nitru se odehrávají kruté výjevy, kde se zobrazují nejzazší hranice, kam až mohou člověka dovést vnitřní běsy v aktu násilí k druhému. Ann Van den Broek se obrací naopak do nitra svých interpretů. Každý z nich je uvržen do vesmíru zoufalství, všichni jsou přítomni na společném jevišti, a přitom se po celou dobu jeden druhého ani nedotkne, nevznikají žádné patrné vztahy. To podtrhuje symbolicky celé téma, protože trpící člověk je ve skutečnosti vždy sám, i kdyby se kolem něj shromáždil celý svět.

Jaké výrazové prostředky tedy choreografie nabízí? Jak název napovídá, hlavním motivem je opakování frází či výjevů, ale nikoli snad jejich mechanické řetězení. Ve hře jsou dynamické změny, kanonické nástupy, pohybové struktury se neustále mění a každou scénu odděluje tvrdý blackout, po němž se znovu rozblikávají zlověstné industriální zářivky. Choreografka uvádí, že základní pohybový vzorec či fráze, na které choreografii staví, už existuje v jiném z jejích děl (I SOLO MENT, 2008, k nalezení na Youtube), ale nová inscenace není její replikou nebo remakem. Stejný či velmi podobný pohybový materiál je naplněný jiným tématem (výše jmenovaná choreografie pojednává o kontrastech mužského a ženského přístupu ke světu, tančí ji dva interpreti jako zdvojené sólo – škoda, že není možné uvést obě choreografie v jednom programu, abychom byli schopni pojmout jejich společné a rozdílné aspekty).

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Kuneš: Small Hour (420PEOPLE)

[Total: 7    Average: 4.6/5]

Vaše hodnocení - Broek: Phrasing the Pain (420PEOPLE)

[Total: 8    Average: 4.3/5]

Související články


Napsat komentář